The Project

82

Ellie

Vzbudila jsem se první. Pousmála jsem se, když jsem otevřela oči a ucítila Harryho ruku pevně omotanou kolem mého těla. Trošku jsem se odtáhla a podívala se na něj. Ležel, vlasy měl rozházené a na tváři mírný úsměv. Vypadal tak klidně.

„Pozoruješ mě, Bell," řekl najednou a jeho hlas zněl ještě trošku chraplavěji, než jindy.

„Líbíš se mi," řekla jsem jen a pohladila ho po tváři.

„Myslím, že bychom si měli promluvit," řekla jsem a položila si hlavu na jeho hruď. On svoji ruku položil na moje rameno a palcem kreslil kroužky na mojí nahou kůži.

„O čem chceš mluvit, Bell?" zeptal se.

„No, přeci o minulých dnech, o tom všem co se stalo," řekla jsem a cítila, jak se Harry napnul.

„Toho Mathiase jsem schopnej ti odpustit," řekl a já se zamračila.

„Takže mi pořád nevěříš?" posadila jsem se a své nahé tělo zamotala do přikrývky.

„Bell, tys chtěla mluvit, tak mluv," vydechl trošku naštvaně Harry.

„Víš co? Neřešme to, nekažme si ráno, řekla jsem nakonec a znovu si lehla. Cítila jsem na sobě Harryho pohled, já sama jsem se na něj ale nepodívala, snažila jsem se zakrýt to, jak mi před chvilkou znovu ublížil.

„Bože Bell, už jsi to stejně zkazila. Chtěla jsi mluvit, ale já bych radši zase dělal jiný věci. Proto jsi to přece celý dělala, my oba. Víš, že nám to po týhle stránce klape, tak proč do toho pak plést nějaký rozhovory," řekl a já měla pocit, že se mi to jen zdá.

,,Chtěl jsi se se mnou jen vyspat?" zeptala jsem se nevěřícně. Čím dýl byl Harry ticho, tím víc mě moje oči pálily.

„Bell, říkal jsem ti, že na tebe žádná nemá, a víš, že k tobě něco cítím, ale... nemusíme z toho hned dělat závěry," pousmál se.

A to všechno co teď řekl mi bohatě stačilo k tomu abych se postavila, rychle na sebe hodila triko a džíny. Cítila jsem Harryho pohled na každém pohybu, který jsem udělala.

„Děláš z toho zbytečný drama, Bell, vždyť o nic nejde," řekl, když jsem už byla skoro u dveří.

„Myslíš, že z toho dělám drama?" zeptala jsem se a snažila se zatlačit slzy. Nechtěla jsem tu teď brčet. Rozešla jsem se zpátky k jeho posteli. Ze zadní kapsy džínů jsem vytáhla malou sponu ve tvaru Černého ptáčka /Blackbird/, kterou jsem od Harryho dostala k narozeninám.

„Tohle nedělej Bell, opovaž se," řekl najednou a v jeho očích bylo zklamání. Stejný pocit, jaký teď zaplavoval celé moje tělo. Lehce roztřesenou rukou jsem sponu položila na noční stolek, podívala jsem se na Harryho a otočila se. Tentokrát mě nezastavil.

Protože tohle jsem teď vzdala já. A už naposledy.

Vyšla jsem na chodbu a zhluboka se nadechla. Protože tohle byl ten okamžik. Ten, kdy jsem pochopila, že tohle už dávno nejsme my. 

Pozn. uvědomujeme si, že nám tohle asi neodpustíte.  :D A zároveň oznamujeme, že se blíží konec! :) 

♡