The Project

34

Ellie

„Bell, těšil jsem se na tebe," usmál se na mě Harry hned, když jsem přišla k autu. Krátce mě políbil a otevřel mi dveře spolujezdce. Byla jsem trošku zaskočená, protože tohle jsem nikdy neměla možnost zažít, každopádně se mi to líbilo. Harry sedl za volant a okamžitě se rozjel. Hrálo rádio a já se cítila skvěle, i když venku bylo zase pořádně zataženo.

„Proč se na mě tak díváš?" zeptal se Harry, když si všiml mého pohledu, zavrtěla jsem hlavou a odvrátila pohled.

Ve skutečnosti jsem pozorovala jeho ostře řezanou čelist. Jemně skrčené obočí z toho, jak se soustředil na řízení. Jak jeho prsty bubnovaly do rytmu songu od Elvise Presleyho. Jak se mu na tváři objevovala jamka, díky jeho lehkému úsměvu. Jeho vlasy, které si našly cestu z pod šátku a spadaly mu do čela.

Líbila se mi jeho károvaná košile.

„Líbím se ti, co?" rozesmál se a já jsem se trošku zastyděla z toho faktu, že to poznal.

„Možná," řekla jsem, ale to už zastavoval na parkovišti před školou.

Chtěla jsem otevřít dveře a vystoupit, ale Harryho ruka mě zastavila a následně si mě trošku přitáhl. Oddělal mi vlasy z obličeje a následně mě políbil. Líbal mě zase, jako poprvé. Byl tak jemný a opatrný, jako bych se měla rozplynout.

„Slib mi, že mě nenecháš, Bell," zašeptal, když se odtáhl.

„Když mi neublížíš," usmála jsem se a konečně jsem vystoupila. Harry propletl jeho ruku s tou mojí a vyšli jsme do budovy. Nechtěla jsem vidět Marcuse a ani nikoho jiného. Dnes víc než kdy jindy. Procházeli jsme ale kolem jejich místa, kde obvykle stával i Harry. Tentokrát tam stál jen Marcus s Lencem. Zachytila jsem jeho překvapený výraz a očividně se nezmohl ani na slovo, když ho Harry pozdravil. Nebylo mi to příjemné, protože jsem věděla, že ve skutečnosti, ať o něm Harry říká cokoliv, to jsou přátelé. A já jsem holka, kterou nesnáší.

„Klidně běž za nimi, Harry, můžeme se vidět později," usmála jsem se na něj.

„V pohodě, máme spolu za chvilku matiku," řekl a omotal mi ruku kolem ramen. Líbilo se mi to, jak šlo z Harryho cítit, jak potřebuje moji blízkost. A já potřebovala tu jeho. Viděla jsem výrazy ostatních a nebyly mi příjemné. Byly jsme oba tak rozdílní, a právě teď jsme spolu kráčeli po chodbě. Jsem si jistá, že i Harry je viděl, ale pokud mu to vadilo, úspěšně to maskoval.

„Můžeme spolu zajít na oběd?" zeptal se, když mě jemně tlačil ke zdi, před mojí učebnou a jemně mě líbal. Snažila jsem se skrýt to, jak moc jsem se v téhle situaci styděla. Především, když kolem mě chodili mí spolužáci. Harry to poznal a usmál se.

„Bell, ty seš kurva tak hrozně roztomilá, když se stydíš," řekl a zavrtěl hlavou.

„Ano, Harry, můžeme spolu na oběd," odpověděla jsem mu na jeho předchozí otázku. Dal mi malou pusu na čelo a s úsměvem odcházel. Ještě chvilku jsem tam stála, než jsem se odhodlala jít do třídy.

Hodina literatury, kterou jindy miluju mi dnes přišla poněkud nudná, hlavně proto, že jsem ji vůbec nevnímala. V hlavě se mi pořád přemítal sobotní večer a dnešní ráno. Trošku jsem se lekla, když mi zavibroval telefon.

„Bell, už teď mi chybíš," stálo ve zprávě a já se usmála.

„Elizabeth, máte k tomu něco, co byste nám chtěla sdělit?" vyrušil mě profesorův hlas.

Okamžitě jsem schovala mobil a snažila se ze zápisků na tabuli zjistit, co vlastně děláme.

„Nemám, omlouvám se," řekla jsem nakonec a čelila přísnému výrazu.

„Udivuje mě, že zrovna vy, Elizabeth, máte potřebu se zajímat raději o telefon než o literaturu," řekl a položil knihu, kterou držel, na stůl.

„Omlouvám se," řekla jsem znovu a sklopila pohled.

„To už jste říkala, ať se to neopakuje," třídou se ještě roznesl profesorův nepříjemný tón a on se následně otočil k tabuli. Byla jsem ráda, když uběhly i následující hodiny. Když jsem vyšla ze společenských věd, rozhlédla jsem se. Harryho jsem zahlédla před jídelnou, jak něco řeší s Marcusem. Chtěla jsem se otočit oběd nakonec přeci jen vynechat, ale Harry mě zahlédl a mávl na mě, ať jdu k nim.

Nadechla jsem se a vykročila směrem k jídelně.

„Clarková," přeměřil si mě Marcus a mohla jsem vidět jeden z jeho posměšných výrazů, které mi představoval vždy, když se vysmíval tomu, jak vypadám.

„Marcusi, vole," řekl Harry, ale ani jeho tvář nebyla vážná.

„Jen to prostě nechápu, to je celý," pokrčil rameny Marcus a vešel do jídelny.

„Jdeme?" otočil se na mě a já jsem přikývla. Modlila jsem se, abychom nešli k Marcusovu stolu a ulevilo se mi, když jsme zašli jednomu ze stolů v rohu jídelny.

„Hmm, špagety..." rozesmál se Harry a já s ním, při vzpomínce, jak zdobily jeho obličej.

„I teď bys je po mně hodila?" usmál se a svoji ruku položil na tu moji, volně ležící na stole.

„Pravděpodobně ano," rozesmála jsem se.

„Jsi pořád tak drzá..." zvedl obočí a pustili jsme se do oběda.

„Nechceš se mnou chvilku do zkušebky?" podíval se na mě Harry, když jsme vyšli z jídelny a oba jsme měli ještě čas.

„Rozhodně chtěla!" řekla jsem možná až příliš nadšeně.

Viděla jsem, jak znervózněl, když jsme přišli do místnosti plné hudebních nástrojů. Vzal do ruky jednu z kytar a posadil se. Chvilku váhal a nespouštěl ze mě zrak ani ve chvilce, kdy začal hrát první tóny písničky mě až moc dobře známé.

„Blackbird fly, blackbird fly ... Into the light of the dark black night."

Potom oči zavřel a já jsem cítila, jak moc hudbu prožívá. Dohrál a ještě dlouho bylo ticho.

„Měla bys mi taky zahrát," pousmál se a odložil kytaru. Zadíval se na klavír, který tomu všemu dominoval. Okamžitě jsem nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„No tak Bell," chytil mě za ruku a vedl mě k němu. Posadil se na jednu ze židlí a čekal, až se usadím i já.

„Dlouho jsem nehrála, Harry," přiznala jsem a on se pousmál.

„Proto je nejvyšší čas," zastrčil mi za ucho pramínek vlasů, který mi padal do obličeje.

Prsty položil na klapky a nadechl se. Když jsem uslyšela první tóny „comptine d'un autre été" myslela jsem, že se rozpláču, protože právě tohle byla jedna ze skladeb, kterou jsem hrávala a kterou máma milovala. Chtěla jsem se zvednout, protože jsem neměla sílu na to, ji slyšet, ale nemohla jsem. Harry hrál tak soustředěně. Chviličku jsem váhala, ale i já jsem pak položila ruce a začala hrát. Po té dlouhé době jsem zase hrála. Jako bych najednou nemohla přestat. Milovala jsem tenhle moment, a i přes to, že se mi oči zalily slzami a já udělala pár chyb, bylo to dokonalé.

Dohráli jsme a opět zavládlo ticho...

„Hrála jsi skvěle, Bell, určitě to viděla... " přitiskl si mě k sobě Harry.

„Měla bych už jít," řekla jsem po chvilce a Harry přikývl. Až když jsme se na chodbě rozdělili, uvědomila jsem si, jak moc je ode mě sobecké chtít, aby zůstal. I když on sám to říkal, těch pár minut ve zkušebně mi stačilo k tomu, abych věděla, že zůstávat tu, je chyba. To, jak cítil, jak těmi skladbami žil.

Nebylo to fér.