The Project

45

Ellie

„To jsem teda nemusela dlouho čekat," otočila jsem se a uviděla trochu zmateného Harryho.

„Jak to myslíš?" zeptal se a opřel se o futra dveří.

„Zajímalo by mě, kde ty si ty kamarády hledáš, ale musím uznat, že tenhle byl aspoň originální," pousmála jsem se a otočila se k lince, na kterou jsem položila nedotčenou vodu.

„Potřebuju s tebou mluvit, Bell," ucítila jsem ho těsně za mnou. Tak těsně, že jsem se lehce otírala zády o jeho hrudník. Musel poznat, že mě to vykolejilo, protože jsem slyšela, jak se lehce usmál.

„To jsi chtěl už minule," řekla jsem a odstoupila dál.

„Dej mi deset minut a pak už ti dám pokoj," chytil mě za ruku.

„Pět," řekla jsem a vysmekla se.

„Fajn, to mi stačí, jdeme ale někam do klidu," otočil se a zamířil po schodech nahoru. V ten moment jsem ani nepřemýšlela nad tím, jestli dělám dobře. Věděla jsem jen, že to potřebujeme konečně nějak utnout. Přišli jsme do jednoho z pokojů a raději jsem ani nechtěla vědět, komu patří. Harry zamkl a nastalo ticho.

„Máš čtyři minuty," řekla jsem a on popošel blíž.

„S tím teploušem teď jako chodíš?" zeptal se po chvilce, kdy mě jen pozoroval.

„Do toho ti nic není, ale ne, nechodíme spolu," řekla jsem klidně.

„Ani s ním chodit nebudeš, miluješ mě...že?" zvedl obočí.

„Vidím, že máme aspoň něco společného," pousmála jsem se.

„Co tím myslíš?"

„Oba jsme tak trochu naivní."

„Ne Bell, ty to nechápeš. Já tě kurva nemůžu vidět s někým jiným. Nemůžu se dívat na to jak zkurveně krásná seš," řekl a znovu se ke mně přiblížil. Tentokrát jsem ale neměla kam uhnout.

„Neměl jsi sem jezdit, když tohle všechno nemůžeš vidět, Harry," snažila jsem se mluvit klidně, pravdou ale bylo, že mě rozrušoval.

„Do hajzlu, Bell, já jsem se ti omluvil," řekl zoufale a prsty si zajel do vlasů.

„Tady ale nejde o omluvu, Harry," zvýšila jsem tentokrát hlas i já.

„Víš co? na tohle já seru, seš sobecká," stál ode mě už pár centimetrů. „Nevíš, jaký to je něco ztratit. Nevíš, co je být zoufalá, sama. Nevíš nic a myslíš si, že můžeš o všem takhle rozhodovat," z jeho očí šel vidět hněv. Ty mé mě naopak pomalu začaly pálit.

„Teď ti něco řeknu a chci, aby sis to pamatoval. Celý tři roky jsem byla na všechno sama. Když naši umřeli, dostala jsem bratra do péče. Měla jsem toho hodně, ve škole se se mnou nikdo nebavil a musela jsem celé dny pracovat, ale víš co? Byla jsem šťastná. A s tebou dokonce nejšťastnější..."

„Bell,"

„Nepřerušuj mě zase," vykřikla jsem. „Stejně jak jsem si byla jistá tím, že tě miluju, tak moc jistá jsem si teď tím, že s tebou nechci být, takže tě prosím, vážně tě prosím, nech mě na nepokoji," dokončila jsem svoji řeč a Harry sklopil hlavu.

„Nevěděl jsem, nic jsi mi neřekla," zašeptal.

„To je přesně to, nevěděl jsi a stejně jsi mě teď nazval sobeckou," zatlačila jsem slzy a když trošku ustoupil, odešla jsem. Oči se mi zaplavovaly slzami, které už nešly dýl zadržovat. Amy jsem neviděla a za sebou slyšela Harryho volat moje jméno.

„Co se děje Ellie? Jsi v pořádku?" narazila jsem na Mathiase.

„Pojď, odvedu tě na kolej," objal mě kolem ramen.

„Děkuju," řekla jsem jen a podívala se na Harryho, který se zastavil na schodech. Vypadal naštvaně, zničeně, ale mlčel. Nechal mě odejít a bylo to to nejlepší, co mohl udělat.

Harry 

Po rozhovoru s Bell jsme musel pryč, vrátil jsem se na kolej a cítil jsem naprostý zoufalství, zase. Nechápu proč mi to neřekla, proč neřekla že nemá ani tátu..sakra, tolikrát jsme spolu o tom mluvili...kolikrát sem se jí na něho ptal, nezmínila se ani slůvkem..neřekla nic.

 „Tady seš, hledal sem tě, kámo! Co že ses tak vypařil?" objeví se v pokoji z ničeho nic Dean.

 „Nějak nemělo cenu zůstávat."

 „Co, něco se zas posralo?"

 „Všechno, myslím že na to už kašlu...nemá to cenu," řeknu a skryju hlavu do dlaní. 

 „Vždycky to má cenu, ale než ti řeknu něco dalšího, musím si nutně zahulit, na hlubokomyslný kecy sem už moc střízlivej," zahlásí s úsměvem a začne chystat dýmku. Chvilku ho pozoruju a když všechno nachystá, pokyne mi, ať se k němu přidám. Chvíli váhám, nevím, jestli je v tomhle rozpoložení zrovna dobrý do sebe něco takovýho cpát, ale chuť trochu zapomenout a uvolnit se veškerý racionální uvažování přebije. Po pár minutách cítím, že se trochu uvolňuju a stres ze mě malinko opadá.

 „Hele kámo, fakt mě mrzí, že to nevyšlo, a to sem po tom pitomci chtěl rady z raketovýho inženýrství..."

 „Cože si po něm chtěl?" ptám se vyjeveně a začnou mi cukat koutky.

 „No, řekl sem mu, že Larry je raketovej inženýr a když je mu podobnej, jestli by mi s něčím neporadil. Nejprve sem myslel, že se naštve, ale byl tak vykolejenej, že začal jenom něco blábolit."

Nevěřím vlastním uším a začnu se nekontrolovatelně smát. Jestli bych chtěl něco vidět, byl by to výraz toho přiteplenýho blbečka.

 „No teď už je to jedno...stejně mě nechce."„Holky říkaj ne, ale myslej jo, možná na to jdeš jenom blbě. Podle mě moc řešíš, co se mezi váma stalo, co takhle ji prostě získat znovu?" 

„To mám jako přijít a říct: Ahoj já sem Harry, nebo co kurva?"

 „Tak to nemyslím, spíš nějaký gesto...nějak jí vyjádřit co k ní cítíš, možná barvou. Třeba rudá je barva lásky:" 

„A to jí mám jako koupit rajčata, nebo co?" ptám se a vůbec nechápu, myslím, že už se mu tím hulením do těch rad nějak moc plete to jeho výtvarný umění. 

„Myslím kytku, neznáš květomluvu, vole?"

 „Květo co? Kurva, co to je?" vyvalím oči a začnu se smát, protože vůbec netuším, která bije, takže Dean podá noťas a začne mi nadšeně ukazovat na nějakým webu, že city se dají vyjádřit podle barev jednotlivých kytek. Vůbec sem netušil, že tolik druhů kytek existuje a už vůbec ne že i v tolika barvách a Dean začne opět nadšeně popisovat jaký dostal nápad.

Ellie

"Děkuju," pousměju se na Mathiase, který mě celou cestu na kolej držel kolem ramen. Jsem ráda, že šel se mnou on. Amy mám ráda, ale právě teď jsem byla ráda, že jsem s někým, kdo nezná naši situaci.

"Nemám se ptát?" zeptal se Mathias, když jsme stáli u mých dveří. Zavrtěla jsem hlavou a on chápavě přikývl.

"Jen mě zajímá, jestli mezi vámi něco je," zadíval se mi do očí. 

"Není.. bylo, ale je to pryč," opravila jsem se a on se trochu pousmál.

"Takže když tě pozvu do kina, bude to v pořádku?" 

"No, nevím, jestli je to nejlepší... vlastně ano, půjdu ráda," pokusila jsem se o úsměv i já, i když jsem uvnitř umírala.

"Tak zítra v šest? vyzvednu tě," rozloučil se a odcházel dlouhou chodbou ven. 

Já jsem vešla do pokoje a zhluboka se nadechla, protože jsem si uvědomila, že právě teď mám jedinečnou šanci vymazat Harryho z hlavy. Ze srdce.