The Project

40

 O dva měsíce později

Harry

Balím si bezmyšlenkovitě věci a kolem mě v šíleným tempu pobíhá máma a pořád se na něco ptá.

„Harry, zlato, máš dost ponožek?"

„Jasný!"

„A co trička, vzal sis jich dost?"

„Jo, mami!"

„A máš i něco teplého, co když bude zima?"

„Kurva, mami, nejedu na Sibiř," zasměju se.

„Nedělej si z toho legraci, Harry. Všichni tu víme, že nejsi zrovna nejzodpovědnější, takže chci vědět, že máš všechno a nic ti nebude chybět!" řekne a tentokrát se začne smát Gemma, která už nás nějakou chvilku pozoruje.

„Neboj se, pokud mi něco bude chybět, ty to jistě zjistíš dřív než já," rozesměju se znovu a máma jenom zakroutí hlavou a dál nosí všechno, podle čeho se bez ní na vysoký rozhodně neobejdu. Když má konečně pocit, že mám snad všechno posadí se ke mně na postel a sleduje mě, jak si všechny věci těsnám do tašek a radí mi, jak nejlíp využít prostor, což mi moc nejde, takže se stejně nakonec zvedne a udělá to za mě.

„Jsem ráda, že jsi se nakonec přece jen rozhodl na tu vysokou jít, ale budeš mi hrozně chybět, zlato," říká, když zapíná poslední tašku, a přitom si a utírá si slzy.

„Neboj, mami, budu za váma jezdit, dneska není problém docestovat kamkoli," snažím se ji uchlácholit a stisknu ji v objetí, což ji rozbrečí ještě víc.

Když dávám věci do kufru svýho auta, máma i Gemma stojí před domem, aby se se mnou rozloučily. Gemma mě krátce obejme, zatímco máma mě objímá snad věčnost, jako by mě už neměla nikdy vidět.

„Dávej na sebe pozor, dobře se uč a chovej se slušně," nezapomene mě u toho napomenout a dá mi ještě pusu.

„Budu, a i kdyby ne, budu daleko na to, aby si to zjistila, " zasměju se naposledy, nasednu do auta a než úplně zmizím, ještě na ně mávnu a zatroubím.

Jedu na vysokou, kam jsem ještě před pár týdny vůbec nechtěl a vůbec kurva netuším co bude dál...vím jenom jedno, a to, že i když sem to nepřiznal máma s Gemmou mi budou fakt chybět. Ale hlavně vím to, že jsem za poslední dobu spoustu věcí posral a že mi kurevsky chybí Bell,i když sem se celý léto před všema snažil dělat, že je mi úplně jedno...

Ellie

Léto bylo u konce. Byl to jeden z těch dní, kdy jsem se cítila skvěle. Šla jsem přednášky tvůrčího psaní. Chodila jsem tam celé léto, protože to byla jedna z podmínek, když jsem zůstala na koleji. Mě to však absolutně nevadilo. Josh se zabydlel u Goodwinových a já byla o moc klidnější, když první návštěva sociální pracovnice dopadla víc než dobře. Práci jsem si našla opět v kavárně. Jednak proto, že nezabírala tolik času a taky proto, že jsem se nemusela ničemu novému učit. Dnes jsem měla volno po zbytek dne, proto jsem se rozhodla zajít za Joshem. S Anne jsme si skvěle rozuměly a často se i bavily o mámě, díky čemuž jsem měla pocit, že je mi mnohem blíž.

Nenasedla jsem do autobusu, ale vydala jsem se pěšky, abych si užila toho krásného dne, kdy jsem ještě měla možnost vystavovat své tělo slunečním paprskům. Hlavou se mi opět mihla vzpomínka na Harryho. Byly poměrně časté a já jsem věděla, že mi bude ještě dlouho trvat, než ho smažu úplně. Už jsem ale neplakala. Byla jsem vyléčená. Vnitřně vím, že mu nikdy neodpustím, přijala jsem fakt, že jsem byla až příliš naivní a hloupá, když jsem věřila, že v tom vidí něco víc. A i přes to všechno jsem mu přála jen to nejlepší. Doufala jsem, že se právě v těchto dnech balí na konzervatoř do Ameriky, protože čím jsem si byla opravdu jistá, bylo to, že Harry žil hudbou.

Přemýšlela jsem až do doby, než jsem zazvonila na zvonek a otevřel mi Nick.

„Ahoj, El," usmál se a vzal mě kolem ramen. Za poslední dva měsíce se mi stal druhým bratrem a to, jak vychází spolu s Joshem mě až dojímalo. Viděla jsem, že se můj bratr má dobře, a to pro mě bylo hlavní. Pozítří měla začít škola a já jsem měla pocit, že jsme se nikdy neměli líp.

„Ahoj Elie, ráda tě vidím," objala mě Anne.

„Viděli jsme se včera," rozesmála jsem se, ale objetí jí opětovala.

„Joshi, zítra zajdeme do tvojí školy, poptat se na tu kolej," podívala jsem se na bratra, který měl plnou pusu špaget a jen přikývl.

„A co ty, Elie, těšíš se na začátek semestru?" zeptal se Thomas, se stejně širokým úsměvem, jako jeho žena.

„Ano, těším se moc," odpověděla jsem popravdě.

Studium Anglické literatury mě natolik lákalo, že jsem se nemohla dočkat, až se do toho ponořím.

Když jsem večer přišla na kolej a odemkla svůj pokoj, okamžitě jsem se zarazila. Na druhé posteli ležela blondýnka se sluchátkama na uších, které nesplňovaly tak úplně funkci, jelikož jsem měla možnost slyšet každé slovo songu, který jí hrál. Měla zavřené oči a do rytmu kývala hlavou. Nebyla jsem si jistá, jestli ji mám vyrušit, nebo prostě čekat, až si mě všimne. Nakonec jsem se ale stejně odhodlala a poklepala jí na rameno.

„Do prdele!" vykřikla a sundala si sluchátka.

„Tak jsem se tě lekla," chytla se za srdce a zhluboka se nadechla.

„Ahoj, já jsem Elizabeth Clarková" představila jsem se a pokusila jsem se o nejupřímnější úsměv, zatímco jsem natáhla ruku.

„Já jsem Amy, Amy Carter.." usmála se taky a stiskla mi ruku. Všimla jsem si jejích nehtů, které byly přetřeny černým lakem, který se už sloupával.

Nenápadně jsem si ji prohlídla. Její blonďaté vlasy jí končily těsně pod lopatkami. Oči měla orámované černou linkou. Na rukou plno náramků.

„Proč se na mě tak díváš?" zeptala se a já jsem ucukla pohledem. No asi tak nenápadná jsem nebyla. 

„Ty seš jedna z těch slušnejch, že?" zeptala se, když jsem si skládala svetr.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se a podívala se na Amy, ležící na posteli. V botech.

„No, přijdeš mi tak. Máš tu všude vyskládaný knihy a časáky. Žádnej z nich není sprostej, jsou literární. Taky tu máš ty polštářky na posteli a .. když jsem sem přišla, vonělo to tu ... nikdy to tu nevonělo. Je to jako .. nevím, prostě to tu voní," řekla a nadechla se.

„Možná to bude tím, že jsem větrala a dala jsem sem nový osvěžovač vzduchu," usmála jsem se a viděla, jak se zamračila.

„Jo, tak seš jedna z těch slušnejch."

„Hele, El, to nosíš vždycky takový hadry?" podívala se na mě Amy, když jsem se po sprše uvelebila ve své noční košili do postele a vzala si do ruky rozvrh.

„Jak to myslíš?" zeptala jsem se a Amy nevěřícně zakroutila hlavou.

„Myslím ten ubrus, co máš na sobě," řekla. Zvláštní bylo, že od ní to vůbec neznělo jako urážka, ačkoliv bych to tak brát měla.

„Co to vůbec čteš?" zeptala se s kartáčkem v puse a přešla k mojí posteli.

„Rozvrh na pozítří," řekla jsem a neodtrhla zrak od tabulky.

„Děláš si srandu?" nakrčila obočí.

„Ne, mám v tom řád. To zelené jsou hodiny, které se nachází v této budově, žluté se nachází v budově B a tady jsou rozdělené podle toho, kolik mám mezi nimi času.

„El, víš co? Tohle mi dá teda zabrat," nevěřícně zakroutila hlavou a zmizela opět v koupelně.