The Project

16

Ellie

„Takže večer dorazíš, jo?" zeptal se mě u snídaně Josh a já jsem přikývla. Bylo vidět, jak mu to udělalo radost, i když se to snažil zamaskovat jeho pohledem, kterým se snažil naznačit, že je vždycky nad věcí.

„A El, měla bys si vzít..."

„Jasně, něco normálního," dokončím za něj větu a hlasitě si povzdechnu.

„Nemyslím to špatně, dělám to kvůli tobě," usměje se a odchází z domu výjimečně dřív než já, protože ho dnes vyzvedává spolužák.

Já po snídani přejdu ke skříni. Vytáhnu džínové šortky a bílé tílko. Přehodím školní mikinu a vlasy nechám opět rozpuštěné. Chvilku trvá, než rozjedu svůj starý pickup, kterým jezdil ještě táta a když naskočí, vděčně přejedu rukou po palubce a usměju se.

Sotva vyjdu z auta na parkovišti v mé těsné blízkosti se objeví Marcus a já nemusím dlouho čekat na jeho první poznámku mířenou na mě.

„Clarková, vidím, že už máš dávno zvolené zaměstnání, nezdržuje tě škola?" zeptá se a já nechápavě pozvednu obočí.

„Chceš být popelářka ne? ... že tu parkuješ pořád tu tvoji popelnici," vysvětlí a vzápětí se otočí na svého kamaráda, kterého tahá všude s sebou a plácnou si.

Mlčím, jen zakroutím hlavou a vydám se směrem ke škole. Literatura uteče stejně tak rychle jako dějiny a angličtina. A když se ozve zvonek, aby ohlásil i konec dvouhodinovky chemie, zamířím konečně domů. Jsem ráda, že zrovna na dnešek v práci vyšla inventura a tak vytáhnu mobil a domluvím se s Louisem na dnešní zápas.

Doma na sebe hodím džíny, vezmu si obyčejnou černou mikinu. Není to žádná sláva, ale taky nic takového, aby mohl mít někdo hloupé poznámky. Louis mě vyzvedl v pět a mým autem jsme vyrazili na školní hřiště. Byli jsme přátelé už takovou dobu a nikdy mi neřekl nic, co by mě mělo mrzet.

Na žádném fotbalovém zápasu jsem nikdy nebyla, ale Louis očividně ano, proto mě chytil za ruku a táhl davem už na parkovišti. Všude se povalovaly kelímky a jindy docela klidné parkoviště teď bylo zaplněno lidmi, které jsem denně vídala ve škole.

Když jsme se dostali na hřiště a následně na tribunu, roztleskávačky dole už nadšeně skandovaly jméno našeho fotbalového týmu.

Konečně jsme našli volné místo a oba jsme se posadili. Do začátku utkání zbývalo ještě deset minut.

„Tak co na to zatím říkáš?" pousmál se Louis a bylo na něm vidět, že on si to maximálně užívá.

„Je to zvláštní, nejsem zvyklá na tolik lidí," přiznám a opřu se do nepohodlné plastové sedačky.

„Je to skvělý," rozesměje se Louis a raduje se, když se na hřišti objeví první hráči, mezi kterými okamžitě poznám svého bratra.

Myslím, že tohle je přesně ta chvilka, kdy jsem pyšná. Kráčí v zeleném dresu a mává směrem k fanouškům. S jistotou můžu říct, že si to opravdu užívá.

„Čum ty vole, co děláš!" zaslechnu za sebou a když se otočím, uvidím Marcuse, jak se rozčiluje na kluka, který na něj očividně omylem vylil obsah svého kelímku.

Neunikne mi tichý smích a při mém štěstí si toho Marcus okamžitě všimne.

„Sleduješ mě, Clarková?" zamračí se a já svůj pohled otočím zpátky na hřiště.

„Zase jsi nezklamala, hotová módní ikona," sykne na mě. Na maličkou chviličku si vzpomenu na to, jak mi „B" připomínal, že bych se měla bránit, a tak se zhluboka nadechnu.

„Možná nejsem módní ikona, ale aspoň na sobě nemám obsah té břečky, co tady všichni pijí a nejsem úplně vypatlaná," vypadne ze mě a sama se zarazím nad volbou svých slov. Louis pozoruje začátek utkání a já mám pocit, že musím okamžitě vypadnout. Aspoň na chvilku. Možná jsem právě řekla to, co jsem řekla, ale necítím se díky tomu líp, právě naopak.

„Zajdu si pro pití, chceš taky?" zeptám se Louise, který jen přikývne, aniž by odvrátil zrak z hřiště.

Když se konečně dostanu k okýnku a objednám si vodu a pivo pro Louise, vydechnu všechen nahromaděný vzduch.

„Marcus umí bejt pěknej vůl," ozve se vedle mě a když se otočím, uvidím kluka, který seděl ještě před chvilkou vedle něj. Jeho lehce kudrnaté vlasy mu padaly do čela, i když šátek v jeho vlasech jim v tom měl spíše bránit.

„To ano," souhlasím a otočím se zpátky k okýnku.

„Myslím, že si ho kurva vyvedla z míry," řekne ještě a já mezitím převezmu svoji objednávku a beze slov odcházím.

Kdybych nevěděla, že tenhle kluk je na stejné vlně jako právě zmiňovaný Marcus a že je to přesně ten, co mě na festivalu nesrazil k zemi, snad bych i řekla, že je atraktivní.

Zbytek zápasu si už docela užívám, protože nedovolím, aby mi ho řeči Marcuse, jakkoliv překazily. Je to první zápas mého bratra, proto, když dá svůj první gól, nenápadně se rozpláču, čehož si stejně všimne i přes jeho nadšení Louis a silně mě obejme. 

Když Louimu zamávám už před našim domem a on zmizí v dálce, sednu si na terasu a vytáhnu telefon.  Je mi jasné, že "B" ještě není doma, proto se rozhodnu mu vyťukat krátkou sms.

"Neměním jen já tebe, ale především ty mě."  odešlu a teprve až pak zamířím domů.

Harry

Středeční dopoledne se hrozně vleče, naštěstí mi ale po obědě odpadne historie, a tak strávím svůj volný čas v hudebně, kde se nakonec zapomenu a úplně zazdím chemii. Snad z toho nebude velkej průser. Když dostanu smsku od Marcuse, že zápas za chvilku začíná a mám si pohnout, vyrazím na hřiště a po chvíli ho mezi davem najdu sedět na tribuně.

„Čau, vole, kde se flákáš?" spustí Marcus.

„Nazdar, byl jsem v hudebně."

„Kámo, tobě z toho brnkání na kytaru jednou hrábne," řekne posměšně Marcus a mě jen napadne, jak je občas mimo.

Najednou se přiřítí nějakej kluk a vylije obsah svýho kelímku na Marcuse. Neudržím se a musím se tomu zasmát. Můj smích Marcus přejde, ale neunikne mu smích holky před náma a hned se do ní pustí. Marcusovi většinou nikdo neodporuje, ale ta holka je očividně pěkně od rány a rozhodně si od něj nenechá nic líbit. Bravurně ho sesune jednou větou tak, že já se dusím smíchy, ale zato Marcus je rudej vzteky a neví co má říct.

Když vidím jeho výraz, raděj se na chvilku vzdálím, protože když se Marcus naštve je občas jak nepříčetnej dement a na to fakt nemám náladu, proto si raděj skočím pro pivo. V řadě před sebou uvidím holku, která se do Marcuse před chvílí tak pustila. je docela hezká, i když hádat bych se s ní asi nechtěl. Její výstup mě ale docela ohromil, a tak se jí aspoň snažím říct, že je Marcus občas prostě vůl, ale očividně nemá zájem se se mnou vůbec bavit, a tak si vezmu pivo a vrátím se na místo.

Zbytek zápasu je Marcus úplně potichu a na jeho konci beze slova odejde domů.