The Project

14

Harry

Když vypnu chat, nejdu hned spát, sáhnu do stolu pro blok a fixy a spánek ještě na chvíli odložím.

„Harry, zlato, vstávej," vzbudí mě mámin hlas.

Posadím se na postel a chvíli se dívám, jak roztahuje závěsy a otevírá okno.

„Mami?"

„Ano?"

„Nemyslíš, že bych třeba měl...chodit někam do práce, nebo tak?" zeptám se a máma se na mě udiveně kouká.

„Prosím tě, co tě to napadlo, zlato? Ty musíš hlavně chodit do školy, pracovat budeš ještě spoustu let, tak se do toho moc nežeň," řekne, usměje se na mě a pohladí mě po vlasech, u čehož se patřičně zatvářím.

„Snídaně je na stole, koupila jsem v pekárně muffiny, klidně si vem i do školy, my už jedem," řekne máma a zavře za sebou dveře.

Rychle jsem udělal svoji ranní rutinu, oblíkl si černý džíny a černý triko, pak jsem se ale na chvilku zarazil. Vzpomněl jsem si na svůj víkendový rozhovor s Bell a triko jsem vyměnil za kostkovanou košili.

Oblíknul jsem se, vzal jsem skicák a vyrazil ke škole. Dokonce jsem ani nevolal Soph, jestli nechce vyzvednout, pořád mě štvalo její chování a neměl jsem na ni moc náladu. První moje zastávka je v knihovně v oddělení anglické literatury a potom hned zamířím na hodinu sociologie, ale předtím vyťukám krátkou smsku.

Když přicházím k učebně na chodbě postává Marcus a má na sobě taky košili a taky kostkovanou.

„Čus vole, co to máš sakra na sobě?" ptám se trochu naštvaně, protože mě napadlo, že by mě mohla Bell třeba poznat, a to že má tu košili na sobě zrovna Marcus je ještě o něco horší.

„Čau, no máma je na služební cestě a s tátou neumíme prát, takže tahle košile je bráchova," řekne.

„Ty vole, neumíte zapnout pračku?" zeptám se, ale dojde mi, že já taky ne.

Marcus nic neříká, jen zakroutí hlavou.

"Na co tu čekáte, do třídy, za chvíli jsem u vás!" uslyším Baxtona a zapluju na svoje obvyklý místo.

Ellie

Když se ráno vzbudím a zamířím ke skříni, poprvé si uvědomím, že až nezvykle dlouho se do ní dívám. Najednou mi přijde hnědý svetr vytahaný a zelené tričko nemoderní. A když zavrhnu i károvanou sukni a vezmu si džíny, začnu se sama divit, co se mnou dělají noční rozhovory. Najednou si přijdu skvěle, když vím, že moje názory někoho zajímají. Někoho, kdo chodí ve škole stejnou chodbou jako já. Někoho, kdo možná v hodinách sedí kousek ode mě. Někoho, kdo opravdu existuje.

A je to skvělý pocit, cítit, že někdo takový je, i když neznáte jeho tvář.

K džínům si dám obyčejné černé tílko a přehodím lehký svetřík. Vlasy si výjimečně nechám rozpuštěné a zamířím vzbudit Joshe a následně do kuchyně.

„Ty vole, já snad ještě spím," zaslechnu bratrům překvapený tón a když se otočím, uvidím stejně tak překvapený výraz jeho tváře.

„El, ty ses oblíkla docela...normálně," hledal to správné slovo, a i když nebylo nějak úžasné, pro mě bylo fajn, že konečně nemá hloupé poznámky.

„Děkuju," usmála jsem se a nachystala mu snídani.

„Když bys se takhle oblíkla i ve středu, tak tě možná i pozvu, ať se na mě jdeš podívat na zápas."