The Project

74

Ellie

Trošku jsem se vzpamatovala a rozhodla jsem se jít na další přednášku, která nesla název Anglická literatura - současnost. Amy už jsem nepřesvědčila a já sama jsem na ni jít potřebovala už kvůli tomu, že mi to přišlo jako dobré odreagování. Vešla jsem do poměrně plné místnosti a sedla si dopředu, protože jinde byla místa obsazená. Přednášku zahájil muž jménem Lewis Auster, který měl na seznamu i pár vlastních děl, které jsem ale neznala příliš dobře. Líbilo se mi, jak hodinu vedl i to, jak úžasně do všeho dokázal vtáhnout ostatní.

„Je dobrej," usmál se kluk sedící vedle mě, když Lewis přečetl úryvek ze své knihy. V místnosti by šel slyšet spadnout špendlík, jak nikdo ani nedýchal.

„To teda vážně je," kývla jsem s obdivem a podívala se vedle sebe. Usmíval se na mě kluk, který určitě nemohl být starší, než já. Vlasy mě světlé a v mírném rozcuchu. Oči dokonale modré. Obyčejné triko a lehce roztrhané džíny. Pohled jsem otočila zpátky dopředu, když jsem si uvědomila, že se na něj dívám až příliš dlouho.

„Tak moc děkuju za pozornost, teď bych byl rád, kdyby jste ji věnovali i mému žákovi Rayenu Carterovi. Je stejně starý jako vy všichni tady a právě vydal svoji první knihu," usmál se Lewis a kluk vedle mě se postavil. Překvapilo mě to, ale vzápětí jsem se přidala k ostatním a s obdivem mu zatleskala.

Mrkl na mě a šel si sednout na židli na menší stupínek. Mluvil o tom, jak se rozhodl psát, o tom, jakoby vydat knihu bylo to nejjednodušší a bylo vidět, že je pyšný na dramatické dílo, které držel v ruce.

Když skončil, všichni mu zatleskali stejně, jako před chvilkou a pomalu začli vycházet ze třídy. Chvilku jsem zaváhala, ale pak jsem se stejně rozešla k Ryanovi, který se na mě už nějaký čas usmíval.

„Takže jsem seděla vedle hvězdy," řekla jsem s hranou vážností v hlase.

„Už to tak bude," pokrčil rameny a rozesmál se.

„Myslím, že je úžasné, že píšeš," uznala jsem.

„Jo, asi jo," přikývl a nespouštěl ze mě zrak. Na malou chvilku jsem znervózněla.

Musela jsem přiznat, že byl hezký. Vypadal skvěle. Ale ne tak skvěle jako Harry. Byl skoro stejně vysoký jako já, zatímco Harry byl tak o dvě hlavy vyšší. Trošku jsem se zamračila, když jsem si uvědomila, že se snažím s každým Harryho porovnávat a štval mě fakt, že jsem byla přesvědčená, že na něj nikdo nemá.

„Děje se něco?" pousmál se Ryan a položil mi ruku na rameno. Trošku jsem se lekla, ale neuhla jsem.

„Elizabeth?" 

Slyšela jsem za sebou najednou hlas člověka,  který mi před chvilkou zaměstnal mysl. Ryan svou ruku hned stáhl a pozoroval Harryho stejně jako já. Na malou chvilku mě zamrzelo z toho oslovení, i když to bylo moje jméno, z Harryho úst znělo tak hrubě.

„Potřebuješ něco, Harry?" zeptala jsem se po chvilce, aniž bych se mu podívala do očí. Nechtěla jsem se v nich teď ztrácet.

„Jen jsem se přišel zeptat, jestli si tohle kurvení užíváš?" zvedl obočí a já v ten okamžik ztuhla překvapením.

„Neměl bys s ní takhle mluvit, nelíbí se mi to a navíc jsme si jen povídali," promluvil Ryan, který ještě stále stál za mnou.

„Drž hubu debile a odprejskni," procedil mezi zuby Harry.

„El, mám zůstat?" zeptal se a starostlivě se na mě podíval.

„Vem si ty svý spisovatelský sračky a vypadni!" zopakoval Harry, aniž by se na něj podíval, protože jeho pohled měl zabodnutý do mě.