The Project

84

Harry

Když přistaneme mám zvláštní pocit...celej let mi byla tak blízko, a přitom tak daleko jako by to snad byla naše poslední společná chvíle, jako by měl přijít tímhle návratem skutečnej konec všeho. Byla mi blíž než kdokoli, byla mi vším...a teď? Sme jen dva spolužáci, dva lidi v davu, dva cizinci na palubě jednoho letadla. Jako by mezi náma nikdy nebylo nic víc.

---------

„Harry? Mám docela hlad, nezajdeme do města na jídlo?" ptá se Dean, když dorazíme do kampusu.

„Jo, něco bych si dal, ale moc se mi nechce jíst venku, co kdybych sjel pro něco do města a sníme si to na pokoji...můžu k tomu vzít třeba nějaký pivo," řeknu a Dean souhlasí, protože vidí, že nemám náladu. Po cestě mi v autě hraje Beatles, ale dneska nemám náladu v rytmu bubnovat  do volantu, nechce se mi ani zpívat a po pár minutách rádio raděj úplně vypnu. V autě se v tu chvíli rozhostí úplný ticho, stejný ticho jako právě koluje ve mně.

-------

Když nesu jídlo a otevřu dveře pokoje, hned se zarazím a trochu mě zamrazí. O moji postel leží opřenej obraz. Ten obraz kterej jsem tehdy koupil na výstavě od Deana a ten, kterej jsem tehdy přinesl Bell. Obraz, kterej to měl všechno spojit.

„Harry?..."

„Byla tady, co?" ptám se úplně zbytečně. Věděl jsem, že je konec, ale stejně ve mně tahle situace vzbuzuje zvláštní pocity...bije se ve mně smutek, zklamání i lítost...

„Jo...byla."

„Kdybys ten obraz nemaloval ty, přísahám, že bych ho kurva zničil, jediný, co mi to nedovolí, je úcta k tobě a tvý práci," přiznám a podívám se na Deana.

„Pokud ti to udělá aspoň trochu dobře, klidně to udělej...aspoň to bude taková arteterapie," usměje se, ale já jen zakroutím hlavou.

„Ne, výlevů bylo už fakt dost, ale pokud se neurazíš vrátím ti ho, můžeš ho aspoň dál vystavovat, je fakt dobrej, ale nemůžu se na něj nějak koukat."

„Jo, to chápu. Já, když na něj koukám, vidím vždycky Teressu, takže se ním aspoň můžu nechat inspirovat," řekne s blaženým úsměvem na rtech a já mu fakt závidím ten pohled co má v očích, když o ní vždycky mluví a jak to zvládaj, bez všech těch posranejch dramat.

„To já vidím jen toho uhlazenýho dementa Mathiase bez košile, a to teda není kurva moc inspirativní a už vůbec ne pozitivní," promnu si obličej a protestně otočím obraz malbou ke stěně.

„Ona s ním ale nespala..."

„Cože?" ptám se a uniká mi pointa.

„Nespala s Mathiasem, řekla mi to..."

„Proč by ti tohle říkala? Všiml sem si, že se trochu bavíte a neuraž se, ale proč by to říkala zrovna tobě?"

„Hele, nenaštvi se, ale mám tu holku fakt docela rád, občas spolu mluvíme a poslední dobou mám pocit, že sme snad i kamarádi...prostě svěřila se mi. Řekla mi, že v tý koupelně byla zavřená, protože čekala až ten kretén vypadne, neměla s ním nic, popravdě si myslím, že on něco chtěl, ale ona prostě ne, chtěla aby odešel, a pak si přišel ty..."

„Možná ti to řekla schválně."

„Do prdele, kámo, seš skvělej, ale někdy seš tvrdohlavej až to kurva bolí. Znám ji chvíli a jestli něco vím, tak rozhodně to, že tahle holka nemá zapotřebí si vymýšlet, nebo lhát a nemám pocit, že bych ti to musel říkat. Měli byste si promluvit a urovnat to, naposledy a pořádně...třeba to ještě nějak vyřešíte," snaží se mě Dean povzbudit a já vím, že to myslí dobře a lepšího kámoše bych jen těžko našel.