The Project

52

„Užíváš si výstavu?" zeptala jsem se a snažila zakrýt to, jak moc mě rozhodil. Napila jsem se šampaňského. Možná trošku víc a možná až příliš rychle.

„Vlastně ano, líbí se mi," pousmál se Harry a napil se taky. Snažila jsem se skrýt to, jak velkou touhu jsem se měla nadechnout. Nemohla jsem ale udělat nic, co by dokazovalo, jak moc slabá jsem právě teď byla.

„Nevěděla jsem, že tvůj kamarád maluje," podívala jsem se na Deana, který stál u jednoho ze svých obrazů a přes to, že na něj někdo mluvil, pozoroval nás. Hned když mě viděl, otočil se.

„Jo, maluje," řekl Harry a usmál se na mě. Nastalo ticho. Vůbec ne nepříjemné. Prostě jsme jen stáli, možná až příliš blízko u sebe a dívali se jeden na druhého.

„Líbí se ti tady? Na škole a tak.." zeptal se.

„Ano, miluju to tu, jsem ráda, že tu můžu být," odpověděla jsem upřímně.

„Kdo jiný by měl studovat anglickou literaturu, než chytrá Elizabeth Clarková," pousmál se.

„Myslíš že sem patřím?" vzpomněla jsem si na dnešní rozhovor s Mathiasem, který stále stál opodál, aníž by si všiml, že já dávno sama nestojím.

„Bell, jasně, že sem patříš. Vždyť všechny ty knížky miluješ," pousmál se a odložil už prázdnou skleničku od šampaňského.

„Víš čím je zajímavej támhle ten obraz?" ukázal na dílo pověšené kousek ode mě.

„Čím?" zeptala jsem se a Harry se usmál „To kurva vůbec netuším."

Rozesmála jsem se a okamžitě si přikryla pusu, když jsem si uvědomila, že to bylo až příliš nahlas.

„A támhle ten, víš?" ukázal na další obraz.

„Netuším," přiznala jsem.

„Autor ho maloval pěkně zhulenej," řekl vážně, ale koutky úst mu cukaly.

„Dean?" ujistila jsem se.

„To si piš, že to byl Dean," rozesmáli jsme se oba.

„Je docela zvláštní, myslím...ten tvůj kamarád," řekla jsem po chvilce.

„Jo, on je.. je to asi fakt kámoš. Chápeš, takovej...docela chytrej. Radil mi i s těma kytkama. Popravdě jsem vůbec netušil, co to kurva ta květomluva je," řekl vážně.

„Radil si se o tom s Deanem?" pousmála jsem se, protože mě překvapil fakt, že to pro Harryho bylo natolik důležité, že to potřeboval s někým probrat.

„Jo no..." pokrčil rameny.

„Lásko, je všechno v pořádku?" uslyšela jsem za sebou Mathiasův hlas, ale nespouštěla z Harryho pohled. Díval se mi neustále do očí a já z těch jeho nedokázala nic vyčíst.

„Ano, všechno je v pořádku," odpověděla jsem.

„Půjdu za Deanem. Měj se Bell," usmál se na mě Harry a odešel. Teprve teď jsem se nadechla. Jeho vůně zůstala na místě a já se otočila, abych viděla, jak se vzdaluje.

„Proč tě oslovuje Bell? Máš přece své jméno," zeptal se trošku naštvaně Mathias.

„Musel jsi se přeslechnout, nepůjdeme už?" zamluvila jsem to.

„Vlastně bych měl ještě promluvit s jedním člověkem, kdyby ti to nevadilo..."

„V pořádku, můžu jít sama," řekla jsem, protože jsem měla pocit, že už tu dýl nevydržím.

„Ne tak počkej, samozřejmě tě odvezu, jen si vezmu kabát," pousmál se nakonec.

Cesta domů proběhla v tichosti. Jen z mojí strany, protože jsem věděla, že se mnou něco není v pořádku. A nemohl za to Harry. Nebo možná ano, protože jsem si uvědomovala, že ve mně prostě něco zanechal. Nechtěla jsem chodit na snobské večeře a mluvit slušně. Přemýšlet nad tím, co můžu říct.

Chtěla jsem se smát hloupým vtipům. Chtěla jsem chodit bosá po seně.

Chtěla jsem žít.