The Project

72

Ellie

„Tak jo lidi, každý dostane pokoj pro dva, tak jak jste na to zvyklí z vaší koleje. Je to rodinný penzion, takže očekávám slušnost. Zároveň vás nechceme hlídat, protože nejste malé děti, takže věříme, že znáte hranice," řekla profesorka a zadívala se do papírů. Rozdělila pokoje a následně nám předala  klíčky.

...

„El, děje se něco?" zeptala se Amy poté, co se uvelebila ve svojí nové posteli.

„Asi mě to...trochu rozhodilo," přiznala jsem.

„Myslíš ten let? Tys spíš rozhodila Stylese," rozesmála se Amy.

„Nechtěl mě ani vidět," řekla jsem tiše. 

Bolelo mě vidět, jak se na mě Harry nedokáže ani podívat. Jak se mu nelíbí, že zrovna já bych vedle něj měla sedět. Třeba už mě nemiluje. Jde to odmilovat se tak rychle? Miloval mě vůbec? Moje myšlenky byly zmatené. Tenhle boj o něco, co už třeba ani není mě unavoval a nebyla jsem si jistá, jestli to ještě má cenu. Štvalo mě, že si nemůžeme normálně promluvit, jako dva dospělí lidé, co spolu něco prožili. Prostě si sednout a komunikovat. Ale s Harrym to bylo složitější. Je až příliš impulsivní a  výbušný. Ve všem má hned jasno, vidí jen svoji pravdu, někdy je vážně dětinský a stejně je to nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznala.

„El, vím, že to tu budě těžší, než bychom chtěly, ale zkus si to tu do háje užít. Choď mezi ty svoje knihomoly, kterejch je tu dostatek, jen tě nechci vidět, takhle," zamračila se Amy.

V poslední době si připadám jako blázen. Jednou jsem šťastná a odhodlaná. Pak se stane něco a já vidím jen všechno zlé. Nic není tak jak by mělo být, tak jak bych chtěla, aby to bylo a to mě ničí. Přitom by to mohlo být tak jednoduché. No, mezi námi s Harrym není nic jednoduchého.

„What do I do when my love is away?
Does it worry you to be alone?
How do I feel by the end of the day?"

Napsala jsem Harrymu. Tohle byla naše řeč. Věřila jsem, že dokonale ví, co mu tím chci říct. Byl to důkaz toho, že jsem to pořád ještě nevzdala. Smířila jsem se s tím, že na své zprávy nedostanu odpověď, přesto jsem doufala, že v něm něco zanechají.

Ráno jsem vstala nezvykle brzo. Za okny svítalo a Amy měla ještě půlnoc. Byla zamotaná ve sluchátkách a hlasitě oddechovala. Přešla jsem ke kufru, z kterého jsem si ani včera nevyndala věci. Vzala jsem si džíny a teplejší svetr, protože to, že je podzim dávaly teploty jasně najevo. Sešla jsem po nesnesitelně vrzajících schodech našeho rozkošného penzionu až do haly. Všude bylo ticho a nic nenasvědčovalo tomu, že by byl vzhůru ještě někdo.
Sotva jsem vyšla ven. Ostré světlo ranního sluníčka, které právě vycházelo mě lehce oslepilo, až jsem na malou chvilku musela zavřít oči. Šla jsem k jezeru, které bylo jen pár metrů před penzionem a posadila se do trávy. Nadechla jsem se a tohle bylo to, co jsem potřebovala.

„Vidím, že nejsem jedinej dement, co tak brzo vstává," ozvalo se za mnou a místo vedle mě vzápětí obsadil Dean.

„Ježiši, ne že bys byla dement, tak jsem to nemyslel, jen ...chápeš..."

„Dobré ráno, Deane," zasmála jsem se.

„Proč nespíš, Bell?" 

„Vlastně nevím. Spíš do tebe bych neřekla, že jsi ranní ptáče," usmála jsem se.

„To si piš, že bych ty vole radši spal, ale zkoušel jsem něco vytvořit. Máti bude mít narozky, a tak jsem si říkal, že jí dám nějakej obraz. Chápeš, nějakej normální..." rozmáchl rukama kolem sebe.

„Myslíš ten výhled?"

„Jo, přesně ten," rozesmál se. 

Dean mi přišel jako jeden z nejzvláštnějších lidí, které jsem poznala. Byl tak normální a přitom neobyčejný. Rozhodně měl ale vlastní svět.

Několik minut bylo mezi námi ticho, které následně on přerušil.

„No tak se ptej, Bell," řekl a zadíval se na mě.

„Víš, že chci?"

„Když nejsem zrovna trošku... zhulenej, tak jsem docela vnímavej," pousmál se.

„Vlastně... jste s Harrym dobří kamarádi, že? Šel ti i na tu výstavu a tak... chci říct, jak je na tom? Jak, nebo prostě..." ztrácela jsem se ve svých slovech.

„Jsi tu se mnou deset minut a už umíš mluvit mojí řečí," usmál se Dean.

„No, moc nevím, co bych ti řekl. Asi není úplně šťastnej, ale popravdě, co se týká vás dvou, nebo tebe, o tom mluvit nechce," řekl po chvilce.

„Nevěří mi," řekla jsem tiše.

„Dej tomu čas," usmál se a trošku do mě žduchl, předtím než se zvedl a rozloučil se.

„Bojím se, že to vzdám," řekla jsem už do prázdna.