The Project

21

Harry

V sobotu vstanu až kolem desáté. Napadne mě, co budu celý den dělat, když jsem sám doma, a tak volám Sophii, jak jsem jí včera slíbil.

„Ahoj, Soph, nechceš se teda stavit?"

„Ahoj, zlatíčko, ale až večer, jsem s našima u babičky."

„Fajn, nevadí, tak tě pak můžu třeba vyzvednou?" nabídnu jí.

„Nemusíš, řeknu našim, ať mě k vám hodí."

„Fajn, tak se měj, budu se na tebe těšit."

„Taky, zatím," řekne a položí telefon.

Do večera mám ještě spoustu času, a tak si vezmu kytaru a sednu si s ní k oknu. Chvilku si jen tak brnkám a snažím se složit nějakej text, ale moc mi to nejde, nějak mi chybí inspirace. Pomalu se však blíží doba oběda, a protože jsem moc línej na to cokoli vařit, raděj si objednám pizzu.

Když k večeru přijde Soph, jsem rád, že mám konečně nějakou společnost a úplně zapomenu na všechny ty špatný věci za poslední týden, i na to, co mi o ní napsala Bell. Mám už zase trochu hlad, a tak po domluvě se Sophií objednávám čínu a pouštím film. Rychle ještě napíšu Bell smsku, že dneska chat asi nestihnu a jestli to neva.

-----

Sedíme na gauči a Sophie je schoulená na mým rameni, ten film je nějaká romantická komedie, která je podle mýho dost stupidní, ale Sophii to očividně baví a po dlouhý době mi všechno zase přijde tak nějak správný.

Najednou slyším tichý zavibrování telefonu a v domnění, že mi odepsala Bell, ohledně chatu, sáhnu na stolek vedle gauče a telefon podám. Není to ale můj mobil, ten stále leží na stolku a Bell neodepsala. V ruce držím telefon Sophie a na jeho displeji svítí smska.

"Chybíš mi, lásko!"

Chvilku zírám na displej, jestli vidím dobře, ale vzhledem k faktu, že u jeho jména má srdíčko, omyl to asi nebude.

„Zlato, kdo ti píše?" ptá se Sophie a dál sleduje film.

Cítím, jak se ve mně zvedá vlna vzteku, odtáhnu se od Sophie a začnu nekontrolovatelně křičet.

„Chybíš mi lásko? Sophie, co to má kurva znamenat?" ukážu na telefon a ona hlasitě polkne, ale je ticho.

„Tak co bude? Vysvětlíš mi to?"

„Zlatíčko to...to nic neznamená, byl to jenom...hloupý úlet, na té...na Hawaii, mrzí mě to, ale přece se milujem," souká ze sebe.

„Úlet a nic to neznamená? Kurva, Sophie, děláš si ze mě prdel? Co sis jako myslela?  Děláš tu ze mě totálního idiota! Vypadni! Končíme spolu!" křičím na ni a strkám jí do ruky telefon.

„Ale, Harry!"

„Ne, Sophie, nezajímá mě to,  je konec," řeknu a ukážu na dveře.

U vchodu do domu se na mě ale ještě otočí a snaží se mě přesvědčit.

„Harry, přece to kvůli jedné hlouposti nevzdáme, miluješ mě, ne?"

„Sophie, myslím, že jsme to měli vzdát už dávno...jediná věc, která nám poslední měsíce fungovala, byla postel a tam už sis očividně taky našla náhradu," řeknu naštvaně.

„Harry, dej mi ještě jednu šanci, prosím."

„Fajn, chceš šanci? Máš ji mít! Mám na tebe jednu jedinou otázku. Co říkáš na Othella?"

„Na jakýho Othella? Harry víš, že já tu tvoji hudbu neposlouchám."

„Ne Sophie, je to kniha od Shakespeara, ale to bys věděla, kdybys neměla mozek ze salátu! Tvoje šance právě propadla," řeknu naštvaně a strkám ji ze dveří.

„Odvez mě aspoň domů, mám podpatky" řekne a zavzlyká.

„Máš to patnáct minut pěšky, nikam tě nepovezu. Jestli ti ty posraný podpatky vadí, tak si je sundej," řeknu a zabouchnu za ní dveře.

Slyším, jak na ně ještě párkrát zabuší a zavolá, že jsem hajzl, ale je mi to jedno.

Myslím, že potřebuju panáka. Otevřu bar, který máme doma jen pro návštěvy, protože mám nepije a Gemma taky skoro ne. Najdu tam nějakou whisky, kterou naleju do sklenice a vypiju ji najednou.

Pak mi ale dojde, že opíjet se nemá cenu a už vůbec ne kvůli Sophii, vůbec nevím, co mám dělat, a tak vytáčím číslo a volám jedinýmu člověku, co mi rozumí.

Pozn.

Holky, jste skvělé, že čtete i takhle pozdě! :) většinou se k tomu dostaneme až k noci, u toho si telefonujeme a domlouváme se, aby všechno časově odpovídalo. Každá píšeme jeden pohled a snažíme se to sladit.  O to víc nás těší vaše komentáře a hlasování. Moc si toho vážíme a děkujeme. <3