The Project

70

Ellie

„Ach jo, slib mi, že se zase co nejdřív stavíš," řekla jsem smutně, když jsem vyprovázela Louise.

„Nebo přijeď ty, vždyť máš kde být," objal mě. Myslím, že jsem si nikdy neuvědomovala, jakého kamaráda v Louisovi mám. Vždycky jsem ho brala prostě jako kolegu z práce, který jako jeden z mála se mnou mluvil normálně. Aniž by mi kdykoliv cokoliv vytkl. Co jsem v Manchesteru a občas vedeme dlouhé hovory po telefonu si uvědomuju, jak hrozně bych ho tu potřebovala. Amy je skvělá kamarádka, ale Louis o mě ví absolutně všechno. Ví o mých rodičích, o všem co se mi kdy stalo.

„Slib mi, že se kvůli Stylesovi nebudeš trápit," řekl, když se odtáhl a zadíval se mi do očí.

„Slibuju," pousmála jsem se.

„Lžeš," zamračil se „vím, že budeš a ani trochu se mi to nelíbí."

„Všechno bude v pořádku, ať už spolu budeme, nebo ne," pokrčila jsem rameny a Louis jen přikývl.

„Měj se, El," usmál se a nasedl do auta. Zatlačila jsem slzy, které se mi draly do očí. Jeden den byl až příliš málo na to, abychom si toho užili mnohem víc.

S hlavou plnou myšlenek jsem se vrátila na pokoj, kde jsem si vzala věci a rozhodla se, že odpoledne strávím pomáháním s úklidem po plese. Když jsem se později unavená vrátila, cítila jsem se mizerně. Ne jen, že mi už teď Louis chyběl, ale nemohla jsem dostat z hlavy Harryho včerejší pohled. Vím, že se snažím získat zpátky něco, na co bych se pravděpodobně měla vykašlat. Nevěří mi a to je prostě mezi námi. Ale taky vím, že mezi námi je něco ještě mnohem silnějšího. To díky čemu můžeme zvládnout všechny špatné věci.

Vzala jsem do ruky telefon a našla Harryho číslo.Věděla jsem, že když mu napíšu, odpovědi se nedočkám. Ani jsem nevěděla, jestli to čte, ale přesto jsem věřila, že ano. A že jednou se prostě usměje a já budu vědět, že je všechno zase tak, jak má být.

And when I touch you I feel happy inside...

...

„Myslím, že tohle je přesně to, co teď potřebuju," usmála jsem se na Amy, potom, co jsme vystoupily z taxíku, který nás dovezl na letiště.

Byl čtvrtek večer a já jsem měla skvělou náladu a těšila jsem se. Potřebovala jsem zaměstnat svůj mozek, dát prostor mě i Harrymu a tohle byla ideální možnost. Prodloužený víkend v obložení umělců, to bylo to pravé. To že to bylo v Irsku byl příjemný bonus.

„Já jenom doufám, že to nebude nuda," povzdechla si Amy, která rozhodně nesdílela moje nadšení, ale byla jsem jí vděčná, že i přes to jela. 

Ze složky jsem papír s informacemi a letenky.

„Všechno máš vždycky tak .. uspořádaný," řekla Amy, když viděla moji složku.

„To je základ," řekla jsme nechápavě.

„No, v něčem seš prostě furt stejná," zasmála se a zavrtěla hlavou. Odbavily jsme se a po chvilce už jsme nastupovaly do letadla.

Amy šla přede mnou a hledala naše místo, když se prudce zastavila.

„Jestli jsem říkala, že se bojím, že to bude nuda, tak to beru zpátky," řekla pobaveně a já se naklonila, abych pochopila o čem mluví.