The Project

73

Ellie

Po snídani jsme s Amy zamířily k rozpisu. První přednáška byla hned dopoledne a byla to americká literatura do roku 1914. Amy protočila očima, když viděla, jak jsem se zaradovala.

„No, stejně půjdu s tebou, protože fakt nevím, kam jinam bych šla," řekla nakonec, když si přečetla další témata přednášek.

Do americké literatury jsem byla ponořená přesně hodinu a Amy se hodinu dokonale nudila. Odcházela jsem zase s lepší náladou. Vždycky bylo zvláštní, jak mě knihy dokázaly uklidnit, to jak jsem díky nim zapomněla na všechno kolem.

„Myslíš, že bys se mnou šla ještě na tu hudební přednášku zaměřenou na klavír?" zeptala jsem se opatrně Amy, protože jsem nechtěla jít sama.

„To zní  mnohem líp  než ta nuďárna, co teď byla," řekla a zamířila se mnou do menší přednáškové místnosti, která byla téměř zaplněná lidmi. Sedly jsme si dozadu. Mladý muž, který zahájil přednášku vypadal mile, já ho ale hned přestala poslouchat, protože jsem uviděla Harryho.

Seděl o tři řady přede mnou. Měl kostkovanou košili, kterou jsem na něm ještě neviděla. Vlasy rozházené jako vždycky s vypadalo to, že pozorně poslouchá. Celou moji mysl zaplavily vzpomínky. Nejradši bych seděla vedle něj, nechala se držet za ruku. On by se hloupě usmíval a nenechal by mě se soustředit a tiše by říkal svoje poznámky. Vyrušily mě až poslední tony klavírní skladby a následný potlesk.

„Chce si někdo také zahrát?" ozval se přednášející a v místnosti zavládlo ticho.

„Já, já bych si zahrála," řekla jsem tiše a několik lidí se na mě otočilo. Včetně Harryho, který se na mě díval pohledem, z kterého jsem opět nedokázala nic vyčíst.

„El, myslím, že vím, proč to děláš a není to dobrej nápad," řekla vedle mě Amy a chytla mě za ruku.

Ale já jsem potřebovala. Stoupla jsem si a propletla se pár lidmi, abych se dostala do volného prostoru. Když jsem přišla ke klavíru, přednášející se na mě pousmál a ukázal na židli. Posadila jsem se a zhluboka se nadechla. Krátce jsem se podívala na Harryho, který měl hlavu skloněnou, nedíval se na mě. 

Moje prsty se dotkly klaviatury a začala jsem hrát skladbu, kterou jsem hrála, když se mnou byl Harry. Tehdy, kdy mě přesvědčil, že bych měla hrát. Dávala jsem do toho naprosto všechno. Myslela jsem na mámu a na Harryho. Ucítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy a ignorovala jsem, že v místnosti je dalších dvacet lidí. V ten okamžik jsem byla prostě já a klavír.

Dohrála jsem a nastalo ticho. Můj pohled jsem upřela na místo, kde ještě před chvilkou Harry seděl. Teď bylo ale prázdné.

Ignorovala jsem potlesk, který patřil mně a vyběhla na chodbu. Věděla jsem, že tohle všechno jsem udělala ze zoufalství. Od doby co nejsem s Harrym nad věcmi nepřemýšlím. Nevím co je správné a co ne. Vím, že kdyby tam neseděl, neudělala bych to.
Skončila jsem s tím, mu něco  dokazovat, akorát mě to ničilo a navíc on věděl, co k němu cítím. Protože  já jsem tady byla, i když mi nevěřil, i když se ke mě choval hrozně, já jsem tu byla. Viděla jsem klavír a Harryho v jedné místnosti a potřebovala jsem to. Potřebovala jsem se aspoň trošku cítit jako tehdy. 

Chápala jsem, že Harrymu chyběl jeho starý život. Neřešil nic, jen to, kam vezme Sophii na rande, a nebo jestli půjde s Marcusem na fotbal. Co poznal mě, pořád se něco dělo. Nutila jsem ho přemýšlet, jak s oblibou rád říkal. A možná právě teď nastala ta chvilka, kdy prostě přemýšlet nechtěl. Nejsem naivní, abych si myslela, že to je jen kvůli tomu nedorozumění, protože to dávno není jen o Mathiasovi v mém pokoji. Harry jen prostě nesnesl ty věčné komplikace v našem vztahu. 

Harry mě prostě jen dostatečně nemiloval.

A jestli jsem si předtím myslela, že je ještě šance být s ním, svým odchodem z místnosti mi dokázal, že už žádná šance není.