The Project

65

Ellie

Po vyučování jsem si zašla na oběd. Přišla jsem si jako blázen, když jsem ve svých myšlenkách byla neustále s Harrym a nedokázala přijmout fakt, že nás rozdělilo takové nedorozumění. Zároveň jsem si ale byla jistá, že nejde jen o tuhle situaci. Harry si uvědomoval, že se jeho život změnil. Celé měsíce se točily kolem mě, nás. Měla jsem potřebu s ním mluvit, ale bála  jsem se, že teď není ten správný čas. Je ještě příliš naštvaný na to, aby mě normálně poslouchal, nebo aby mi věřil. A i když jsem si uvědomovala, že mi znovu nevěří, to pro mě teď nebylo důležité. Chtěla jsem být prostě s ním a neřešit nic jiného.

Rozešla jsem se do hudební části budovy. Procházela jsem kolem prosklených zkušeben a doufala, že ho třeba uvidím. Že se usměje a bude vědět, jak moc důležitý pro mě je. Že bych nezničila všechno co mezi náma bylo. Přešla jsem až nakonec a uvědomila si, že se chovám jako blázen. Přesto jsem ale ještě nějakou dobu stála a dívala se na místnost přede mnou, ve které bylo několik hudebníků. Harry ale mezi nimi nebyl.

„Čus, vole, ukážeš se na plese?"

„To si kurva piš," zaslechla jsem lehký chraplák, který jsem tolik milovala.

Stála jsem na místě a nedokázala cokoliv udělat. Šel přímo proti mně, když zvedl hlavu a jeho oči se střetly s těmi mými. Měl jeho typické džíny, triko a kostkovanou košili, kterou jsem tolik milovala. Vlasy trochu rozházené. Kytaru v ruce.

Zastavil se a nespouštěl ze mě zrak. Bylo ticho a já se chtěla rozběhnout a říct mu, jak moc ho zbožňuju, ať mi věří. Chtěla jsem cítit jeho rty na těch mých. Chtěla jsem s ním sedět u jednoho z  pián, kterých tu bylo až přespříliš. Chtěla jsem, aby se na mě díval jako dřív, ale jeho pohled byl tolik jiný. Nenašla jsem v něm tu hravost, lásku. Ani lítost, nebo zlost. Nenašla jsem v něm absolutně nic. Jeho zelené oči se na mě dívaly, jako bychom spolu nic nezažily. 

Přestala jsem dýchat, když se rozešel proti mně a následně jsem ucítila slzu na své tváři, když kolem mě bez jediného slova prošel.

Harry

"Nazdar," pozdraví Dean, když se vrátím ze školy na pokoj.

"Čus," opáčím a uklidím kytaru.

"Hele, deš zejtra na ten výroční ples?"

"Asi jo, Docela bych se ožral a taky tam bude spousta holek," řeknu svoje myšlenky nahlas.

"To asi jo, ale co Bell?"

"Říkal jsem ti, že mě nezajímá, už mě prostě nebaví pořád řešit dokola ty stejný sračky."

"Nezajímá tě a proto chceš hledat jiný holky?"

"Jen mám svý potřeby a jestli u toho bude Bell, nebo nějaká jiná je úplně jedno."

"Kámo, nepoznávám tě...todle nejseš ty a neříkej ji, že ji furt nemiluješ!"

"Právě že jo, a proto ji kurva potřebuju dostat z hlavy," přiznám.

"Harry, nechceš tomu fakt dát ještě jednu šanci?"

"Ne, nechci, vím že to myslíš dobře kámo a vím že tobě tohle vyšlo, ale já nejsem ty a Bell není tvoje holka. Navíc těch šanci už bylo víc než dost."

"To asi jo."

"Hele, kámo už to neřešme, nezahulíme si radši?" snažím se změnit téma, protože tenhle rozhovor mi začíná být krajně nepříjemnej, i když je s Deanem se kterým mi normálně navadí mluvit o ničem."

"Fajn."