The Project

22

Ellie

Usla jsem rychle, ale spánek jsem klidný neměla. Byla jsem ještě stále rozhozená z dnešního rozhovoru s Joshem a nemohla jsem se tak uplně smířit s faktem, že se pro mě snaží tolik obětovat. Za oknem byla už tma, ale přesto jsem si přetáhla mikinu a šla si sednout na terasu. Ani nevím, jak dlouho jsem seděla. Vzpomínala, brečela, přemýšlela. A když už jsem se chystala odejít, zazvonil mi telefon. Nejdřív mnou projel nepříjemný pocit strachu, že se něco stalo v centru, nebo Luisovi, když jsem ale na displeji viděla "B" zatajil se mi dech. Trošku jsem zpanikařila a nebyla jsem si jistá,  jestli mám hovor přijmout, přesto jsem se ale nadechla a přiložila telefon k uchu.

"Bell..."

Ozval se na druhé straně lehce chraplavý hlas. Tón, jakým vyslovil moji přezdívku se mi líbil a způsoboval mi husí kůži. Mlčela jsem, a tak chvilku zavládlo naprosté ticho. Posadila jsem se znovu na schod před domem.

 "Potřebuju s tebou mluvit..." řekl s vážností v hlase.

E: Děje se něco?

H: No víš...no já...

E: Ty jsi pil?

H: Ne, jenom...prostě...

...Bell, nešla bys se mnou na ples?

Čekala jsem cokoliv, stěžování si na svoji přítelkyni, na to, že se opět nevyvedla večeře, nebo že ho něco nebaví, ale pozvání na ples, na který jsem ani neplánovala jít, to mě opravdu překvapilo.

E: Na ples? S tebou? ... a co tvoje přítelkyně?

H: No...moje přítelkyně už není moje přítelkyně, ale jestli se mnou jít nechceš...

E: Tak to není, ráda s tebou půjdu, jen jsi mě překvapil...rozešli jste se?

H: Jo, Bell...rozešli jsme se.

Opět zavládlo zvláštní ticho. Na psaní s ním jsem si už zvykla, ale mluvit s ním ve skutečnosti bylo hrozně zvláštní. Ne tak uvolněné, spíš opatrné, nesmělé.

E: Zaskočil jsi mě i tím telefonátem...

H: Promiň...jen mi přišlo hloupý se na něco takovýho ptát v chatu.

E: Neomlouvej se mi. Ráda s tebou půjdu...jak se cítíš?

H: To je skvělý...No popravdě...jako po rozchodu.

E: Neznám ten pocit.

H: A už tě někdo někdy zradil? Někdo, komu si věřila?

E: Ne, to se mi ještě nestalo, mám trochu problém důvěřovat lidem.

H: I mně?

V tichu šlo slyšet jen naše slabé dýchání. Možná to bylo hloupé, možná unáhlené, ale měla jsem pocit, že právě jemu věřím.

E: Tobě důvěřuji ...

H: Bell? Co děláš?

E: Sedím na terase, už docela dlouho...

H: Proč? Proč sedíš na terase? Jen tak, nebo?

E: Přemýšlela jsem, vlastně ani nevím.

H: O čem jsi přemýšlela?