The Project

5

Ellie

Když ráno vstanu, překvapí mě, když u stolu sedí Josh. Očima sjede na moje dnešní oblečení a mně je hned jasné, že se mu moje kostkovaná košile nelíbí. Mlčí, ale a já jsem za to ráda. Dneska jsem spala jen čtyři hodiny a nebyla bych nejmilejší.

„Děje se něco?" zeptám se nakonec, když až podezřele dlouho mlčí.

„Ne, jen jsem se chtěl zeptat, jestli bych nemohl v sobotu k Mikovi, bude dělat párty a chci tam být," řekne a sklopí zrak do talíře cornflakes. Překvapí mě, že se ptá. Od smrti našich rodičů nikde nebyl a ani předtím ho neradi pouštěli.

„Do půlnoci budeš doma, jinak pro tebe jdu," řeknu a on se pousměje.

 „To bych nerad riskoval."

V autě je podezřelé ticho, ale poznámku o tom, že mám zastavit dřív si Josh stejně neodpustí.

První hodina je matika, na kterou jsem se včera připravila, takže mi nedělá problém vypočítat příklady, které nám zadala profesorka.

„Slyšel jsem, že když je někdo hnusnej, je aspoň chytrej. A ona je to pravda," slyším ze zadní lavice. Neotáčím se, ale podle hlasu poznám, že je to Marcus. Věčně má hloupé poznámky a vždycky se jim někdo směje, ani tentokrát tomu není jinak.

„Marcusi, zajímalo by mě, co mi předvedete vy," okamžitě reaguje profesorka, ale to Marcus už mlčí.

Po matice mám literaturu, kde probíráme Hamleta, a já se musím pousmát při vzpomínce na včerejší konverzaci. Následuje biologie a jsem vděčná, když i politologie, která mě jindy docela baví, uteče rychle. Sotva se chystám vyjít ze školy, když mi zazvoní telefon. Okamžitě je mi jasné, kdo to je, protože nikdo jiný, kromě Louise, Joshe a sociálního oddělení mi nikdy nevolá.

„Elizabeth Clarková, prosím?"

„Dobrý den, slečno Clarková, Samantha Conleyová, sociální pracovnice," ozve se na druhé straně a mnou okamžitě projede nepříjemný pocit.

„Volám vám ohledně toho, že se dnes stavím na neplánovanou kontrolu, zhruba za hodinku."

„A-ano samozřejmě," vydám ze sebe jen a následně uslyším pípání.

Okamžitě volám Louisovi, že nepřijdu, nebo minimálně přijdu později.

Následně Joshovi, který mi slíbí, že přijde co nejdřív.

Nervózně přecházím po domě, který jsem se na poslední chvilku snažila co nejvíce uklidit a čekám, až se ozve zvonek.

„El, sakra buď v klidu, znervózňuješ mě," řekne Josh, který stojí u schodů a čeká stejně jako já.

Když se ozve zvonek, oba sebou škubneme.

„Dobrý den," pozdravíme, když vejde starší, černovlasá dáma, jejíž tvář zdobí až přespříliš vrásek. 

„Dobrý den, paní Conleyová," pozdravím a následně sleduju, jak se rozhlíží všude kolem.

„Snad vám nebude vadit, když se trošku porozhlédnu," řekne a upraví si brýle.

„Samozřejmě, že ne," usměji se a podívám se na Joshe, který se snaží usmívat stejně jako já. Když projde dům a nevynechá samozřejmě Joshův pokoj, konečně se posadí dole. Je tu až moc dlouho a já nenápadně sleduju hodiny, protože už mi Louis dvakrát volal. Přijít navíc ještě o práci bych opravdu nechtěla.

„Zvládáte to, slečno Clarková? Jsem si jistá, že s šestnáctiletým chlapcem to nemusí být lehké," poposune si brýle a zadívá se na mě, jakoby tu Josh ani nebyl.