The Project

37

Cestou se mi v hlavě vířilo snad tisíc myšlenek a trochu jsem se vzpamatoval, až ve chvíli, když mi došlo, že už jsem u hřiště. Hrála tu hudba, zábava už byla očividně v plném proudu a všude kolem se motalo plno lidí. Vydal jsem se hledat Marcuse, ale našel jsem ho téměř hned, protože byl tak, kde vždycky když je párty, poblíž zdroje chlastu.

"Čus, vole!" 

"Nazdar, Stylesi! Dneska sám?" 

 "Ani ne, Bell za chvíli dorazí," řekl jsem a zaznamenám jeho mírný úšklebek, na který raděj nereaguju, protože nemám moc náladu na další debilní kecy, ty máminy mi úplně stačily...

"Co budeš vůbec dělat celý léto?" zeptá se najednou.

"Nevím, asi tak různě..." řeknu a napadne mě, že opravdu moc nevím, co budu dělat, i když mi to vlastně nevadí, protože jedno vím jistě...rozhodně vím, že ho budu trávit s Bell.

"Vole, nechceš se mnou přes léto..." ptá se Marcus, ale nevím na co, moc ho nevnímám, v dálce sem zahlídnul Bell, a to je teď to jediný, co mě zajímá...

Ellie

Na tento večer jsem se těšila, i když nebýt Harryho, ani bych se tu neukázala. Bylo mi jedno, že to byla poslední možnost, jak strávit čas se svými spolužáky, než se rozjedou do různých koutů studovat. Stejně jsme se nikdy nebavili a nikdo z nich mi nebyl blízký.

Už z dálky jsem viděla Harryho, který se bavil s Marcusem, když si mě ale všiml, otočil se a širokým úsměvem mi zamával.

„Konečně jsi tu," řekl hned, když se ode mě odtáhl.

„Těšila jsem se na tebe," přiznala jsem.

Sedli jsme si opodál do trávy a pozorovali lidi ze stejného ročníku, jak je začíná ovlivňovat alkohol. Marcuse jsem neviděla, stejně tak Lence a byla jsem ráda. Nikdy jsem je Harrymu nevymlouvala, ani bych to nikdy neudělala. Byli to jeho přátelé, ale opravdu jsem byla ráda, když jsem je neměla blízko sebe.

„Harry, vážně netoužíš po tom odjet?" zeptala jsem se opatrně a viděla, jak se mu lehce napla čelist.

„Bell, už mě unavuje každýmu opakovat, že tu chci bejt, chci tu zůstat s tebou," řekl a napil se piva.

„Dobře," řekla jsem a opřela se o Harryho rameno.

„Hrozně bych tě teď chtěl, Bell," zašeptal mi do ucha a rty se o něj jemně otřel. Okamžitě mi naběhla husí kůže a nasucho jsem polkla.

„Ale ještě to vydržím, když se mnou dneska půjdeš ke mně," usmál se a já bez toho, aniž bych se zamyslela, jsem přikývla.

„Hej kámo, mohl bys na chviličku?" objevil se před námi Lence a podíval se na Harryho.

„Ne vole, to nemoh," odpověděl mu Harry a přitáhl si mě blíž.

„Ne Harry, klidně běž, já mám stejně žízeň, skočím se podívat po pití," zvedla jsem se a Harry se na mě krátce podíval.

„Kámo, vole.. ona je prostě skvělá," zaslechla jsem ještě Harryho hlas, než jsem zmizela v hloučku lidí. Cítila jsem se po jeho slovech skvěle.. Milovala jsem ten pocit, že k někomu patřím, že je někdo, kdo mě chce a koho chci já. Milovala jsem Harryho.

„Ale, ale, Elizabeth Clarková," zaslechla jsem protivný hlas za mnou, patřící Marcovi.

Rozhodla jsem se ho ignorovat, jednak proto, že jsem nechtěla slyšet další jeho hloupé narážky a taky proto, že jsem si nechtěla kazit náladu.