Best Dancer

-.twenty-six.-

Z pohledu Alex

Rychle jsem vběhla do budovy a opřela se rukou o zeď. Do prdele, co se to teď stalo? Ještě chvíli jsem to rozdýchávala, a pak se otočila zpět na prosklené dveře, díky kterým jsem se sem dostala. Na silnici byly dobře vyditelné smyky od Chrise a těsně nad zemí si polétával zbytek kouře, kterou taky udělal Chris. Měla jsem najednou tolik otázek a žádné odpovědi, že jsem myslela, že z toho omdlím. 

Vběhla jsem tedy do hlavního sálu a rozhlédla se. Hledala jsem Charlese, a když jsem ho našla na jeho obličeji panoval nechápavý pohled. Rozhodla jsem se k němu doběhnout, ale těsně před ním se mi podlomily kolena a já padala k zemi. Charles to bleskurychle vstřebal, a tak mě zachytil.

"Alex, jsi v pořádku?" zeptal se se starostí v hlase.

"Charlesi, Ch-Chris má potíže.., ehm teda práci. Já.. On ujížděl nějakým autům, prej víš o co jde. Sakra, co když se mu něco stane?!" vykřikla jsem nakonec a Charles mě okamžitě zvedl a podíval se mi konečně do obličeje. Z oka se mi vyloudila jedna malá slza a on jí hned zaregistroval. 

"Lucasi, pro dnešek ti to tu přenechávám. Promiň, ale nemůžu ho v tom nechat." otočil se najednou na Lucase, který stál kousek od nás. 

"Jasně, hlavně mu pomoz." odpověděl s kývnutím hlavy na souhlas.

"Kurva, o čem to tu mluvíte?!" přidala jsem se do jejich konverzace. Oba se na mě podívali, ale pak zase odvrátili pohledy vzájemně na sebe. 

"Víš, že jí to- Nemůžeme říct." skočil Charles Lucasovi do řeči.

"Cože?" vyjekla jsem, protože jsem je pořádně neslyšela a odstoupila od Charlese. Začala mě najednou bolet hlava. Proč jsem se o Chrise najednou tak bála? Proč mě najednou tak zajímal? Protože mě vyslechl? Protože byl v plno věcích stejný, jako já? Protože mi pomohl? Protože mi řekl něco o sobě a já v něm začala vidět i někoho jiného, než jen egoistického debila? Bylo mi ho líto? 

Na všechny otázky jsem znala jednu pravdivou odpověď, kterou jsem si ale nedokázala připustit a to bylo jedno slovo, jedna slabika. Ano. Jednoduše ano. Musela jsem vědět, o co se tu děje. 

"Alex, teď tě odvezu domů a ty se z toho domu ani nehneš, je-li ti tvůj život aspoň trochu drahý." otočil se na mně Charles a já nesouhlasně zavrtěla hlavou. "Alex, určitě to byli jen nějací zlodějové, ve městě je jich hodně." ozval se pro změnu Lucas a protočil očima nad mým chováním.

"Dokaž to." odfrkla jsem a zkřížila si ruce na hrudi. Tohle vysvětlení se mi vůbec nezamlouvalo, něco na tom prostě smrdělo. Ale na druhou stranu to byla třeba pravda, třeba jsem to v tom stresu prostě jen zveličila. A co potom ty zbraně v autě, Alex? Myslíš si, že je tam normální člověk má? Třeba o těch zlodějích či co ví, a tak je tam má proto. Pro jistotu. Ty trubko, sama tomu nevěříš! Fajn, tak teď se hádám sama ze sebou, to je úplně normální. 

"Hej Alex?" zatřepal se mnou najednou Charles.

"Co?" zamračila jsem se.

"Jedeme." kývl hlavou k východu, ze kterého jsem před chvíli vyběhla sem. Už jsme se připravovali vykročit, když v tom mu začal zvonit telefon. Koukl se na displej a frustrovaně si vjel rukou do vlasů. Ukázal na mě ukazováček a se slovy 'Minutku' se odebral o kousek dál. Znovu jsem si odfrkla a rozhlédla se po místnosti. V jednom koutu nacvičovali děti ve věku 10-12 let a před nimi stála Rebecca a s úsměvem je pozorovala. Počkat, Rebecca se umí usmívat? Rozhodla jsem se za ní zajít. Jasně, ráda jí nemám, ale jak to, že se umí usmívat? To musím vidět z blízka. 

"Nevěděla jsem, že se umíš usmívat." rýpla jsem si do ní, když jsem k ní došla. S povytáhnutím obočím a namyšlenou grimasou v obličeji se na mě podívala. Zarazila se a poté mě sjela pohledem od shora dolů a zase zpět, jako při našem prvním setkání. Znovu se otočila na děti a nadechla se k odpovědi:

"Perceová, Perceová. Nevíš, jak moc si zahráváš." ušklíbla se a otočila se zpět na tanečníky před námi. Musela jsem se ušklíbnout taky, nad jejím chováním. Otočila jsem se stejně jako ona na ty děti, co s úsměvem na rtech tancovali do rytmu. 

"To jsi je naučila ty?" optala jsem se a kývla směrem k dětem.

"Jo." vydechla a její úsměv se ještě víc protáhl.

"Je to super sestava, povedla se ti." odmlčela jsem se " Akorát jsem si myslela, že zrovna ty děti ráda nemáš." zasmála se. Opravdu se zasmála, normálně. Žádná falešnost v tónu, měla jsem si to natočit.

"Já zbožňuji děti." otočila se na mě ještě pořád s úsměvem. Co? Ona? Rebecca?  Už jsem chtěla něco namítnout, ale ozval se Charles s větou, která mě docela dost zarazila.

"Alex, zůstáváš tady. Nemůžu tě odvést. Luku, hlídej jí a ty Becco, pojeď se mnou, máme tu trochu větší problém." ukázal nakonec na Rebeccu, která jen kývla a vydala se hned po stopách Charlese ven z budovy. 

"Bude v pořádku, jestli se bojíš tohohle." ozvalo se najednou u mě, až jsem ucukla, protože jsem se lekla. 

"Co? Já se nebojím." odfrkla jsem a otočila se k němu zády. 

"Opravdu? Nebojíš se, že by se Chrisovi mohlo něco stát?" ozvalo se zase o mě. Jak to jen dělá. Musela jsem se zamyslet, opravdu se nebojím? O Chrise? Když jsem mlčela, ozval se znovu.

"Věděl jsem to." mrkl na mě a zasmál se, když jsem se na něj zamračila. "Když už jsi teda tu, tak pojď tančit, jen řeknu Mie, aby se postarala o ty prťata." pokračoval a kývl k partě malých tanečníků, kteří se právě něčemu hlasitě smáli. 

xxx

"Máš všechno?" ozval se za mnou Lucas. Bylo půl sedmé, všichni už šli domů a já, místo toho, abych se vydala taky, jsem musel počkat na Lucase, protože by se mi mohlo prý něco stát. Všechno jsme to tu povypínali, pozavírali a už konečně balili domů. Kývla jsem na souhlas a usmála se. 

Vzala jsem tedy svou tašku a vydala se pomalými kroky k proskleným dveřím, opět. Lucas mě tiše následoval a jediné, co bylo slyšet, byl náš klepot bot, který se díky ozvěně rozprostíral po celé místnosti, bylo to strašidelné. 

"Tak co, vyčerpaná?" nahodil téma, když jsme nasedli do jeho auta.

"Joo" vydechla jsem a potom se zasmála. Jen se na mě usmál a nastartoval. Po chvíli jsem mu začala diktovat kam má zatáčet a za pár minut jsme byli u mě před barákem. 

"Tak ahoj a dík za odvoz." usmála jsem se na něj a vylézala z auta. 

"Za nic." vytasil na mě své zuby "Ahoj." pokračoval. Kývla jsem a otočila se k odchodu.

"Jo a Alex?" ozvalo se ještě z auta.

"Ano?" otočila jsem se s úsměvem zpět na něj. Dneska mi opravdu pomohl. Furt se mnou mluvil, snažil se mě rozesmát a furt nějak zaměstnávat, abych nemyslela na Chrise, Charlese a Beccu. Bála jsem se o ně. A ano opravdu, i o Beccu. 

"Chris není až tak špatný, jak se zdá. Možná si myslíš, že ti nechce nic říct, ale já vím, že by chtěl, jen to není správné. Vím, že tě začíná mít opravdu rád."

Hotovooo! Tahle kapitola sice není moc extra, ale aspoň jsme se dostali dál! Jaké je u vás počasí? U nás je furt děsný vedro, takže se často rozhoduji, jestli budu psát, nebo skočím do té úžasné věci, které se říká bazén. 😂

Co si o tom všem myslíte? Myslíte si, že má Charles, Lucas a Becca něco společného s Chrisem a jeho tajemstvím? Napište do komentářů, co si myslíte!

Mimochodem! S přečtením je tento příběh na 4,7K a má už přes 300 hvězdiček! ⭐ Jste prostě naprosto neskuteční a děláte mi ohromnou radost! Mám vás moooc ráda! ❤

Jinak budu -jako vždy- ráda, za každý hlas, komentář nebo odběr. 

Vaše -free- ❤