Best Dancer

-.thriteen.-

Z pohledu Alex

Když jsem se trochu uklidnila a zpomalila tempo, rozhodla jsem se, že domů ještě nepůjdu. Kdyby táta viděl můj ubrečený obličej, hned by začal hodinový výslech a následné slitování, jak mě chápe. Vždyť to tak není, nechápe mě vůbec!

Možná si myslíte, že z toho dělám obrovské drama, ale jsem strašpytel, bojím se, že se zase něco stane. Bojím se publika. Ani ne toho, že by se jim to nelíbilo, ale toho, že by mě mohli objevit dva lidé, před kterými se snažím už nějakej ten pátek schovat, a proto na sebe nesmím upoutávat moc pozornosti. Mohli by se vrátit a zase všechno pokazit.

Když jsem se procházela jen tak po chodníku, všimla jsem si skateparku. Nebo takhle. Mel by to být skatepark, ale tohle byly spíš už jen zbytky skateparku. Rozhodla jsem se, že se půjdu aspoň podívat. Neměla jsem s sebou skate a domů se mi pro něj opravdu nechtělo.

Vešla jsem brankou, která tu byla stejně k ničemu, protože plot byl potrhaný, jelikož se to tu asi už dlouho neudržuje a rozhlédla se.

Byly tu různé cestičky, které byli zase naopak v lepším stavu než plot a silnice, po které jsem před chvíli šla a různé prohlubně a prolézačky. Ano, i když si občas zajezdím, doteď nevím, jak se tyhle věci jmenujou. Většina z nich byla popsaná a pokreslená ornamenty, kterým říká většina lidí vandalismus, ale pro mě to bylo umění. Nemyslela jsem si, že by tu ještě někdo jezdil, ale opak byl pravdou.

Všimla jsem si party kluků, co byly v části 'parku', který nebyl až tak špinavý a zabordelovaný. Ti kluci o něčem horlivě diskutovali a po chvíli se všichni rozešli a začali jezdit.

Sedla jsem si tedy na lavičku a chvíli je pozorovala. Po chvíli jsem ucítila menší prohnutí lavičky a zašustění vedle mě. Otočila jsem se a málem jsem dostala mrtvici. Chris.

"Panebože, jsi normální?" vykřikla jsem na něj a chytla se za srdce.

"Tuhle otázku slyším často." ušklíbl se.  Jen jsem hlasitě vydechla. "Promiň, nevěděl jsem, že jsi ze mě tak nervózní." uchechtl se znovu.

"Tak to není. Jen jsem se prostě lekla." skřížila jsem si ruce na prsou.

"Takže nemáš čistý svědomí." odpověděl a pokrčil rameny.

"Já ne- víš co? Nechme to být." odbyla jsem ho nakonec.

"Došly ti slova, princezno?" princezno? Cože?

"Ehm-no." začala jsem koktat. Co to semnou dělá? "Co tu vůbec děláš? Sleduješ mě?" začala jsem se branit. Jen se uchechtl a podíval se na tu parku kluků taky. Připadalo mi, jako by se mu mihla v očích nějaká vzpomínka, postesknutí.

Drkla jsem do něj loktem a pozvedla nechápavě obočí. Neodpověděl. Prostě jen s tichostí koukal na ty kluky, co tam jezdili. Jeden z nich se rozeřval na celý park.

"A teď sledujte pánové!  Tohle jste ještě neviděli!" vycenil zuby a rozjel se směrem dolů. Chvíli mu to šlo, dost dobře držel rovnováhu, šlo vidět, že je to profík. Ohlédla jsem se na ostatní a náhle uslyšela rámus a velkou ránu. Otočila jsem se zpět na toho machra a uviděla něco, díky čemuž jsem hned vyprskla smíchy a vedle sebe uslyšela škodolibé uchechtnutí.

"Máš pravdu Liame, tohle jsme ještě neviděli!" rozesmál se jeden z dalších kluků.

"I ty dvě hrdličky se ti smějí!" ozval se další.

Já i Chris jsme si vyměnili nechápavé pohledy při slově hrdličky, a pak se ohlédli zpět na ně.

"Sakra, kluci. Chris." snažil se jeden zašeptat ostatním, ale ozvěna v prohlubních byla dost velká, takže jsme to oba slyšeli. 

Ohlédla jsem se po Chrisovi, který mi připadal zároveň vzteklý, ale taky zklamaný. Nic neřekl, jen na ně tupě zíral a mě z toho běhal mráz po zádech. Když viděli Chrisův pohled, okamžitě se sebrali a odešli.

"Co to bylo? Ty jsi je znal?" udělala jsem nechápavý pohled.

"Ne, neřeš to." odbyl mě.

"Takže je znáš. Co se mezi vámi stalo?"  ptala jsem se dál a on začal nabýrat červenou.

"Řekl jsem, NEŘEŠ TO." zdůraznil.

"Ale-" chtěla jsem pokračovat, jenže mi skočil do řeči. "-proč jsi uteklabze zkoušky, když Charles řekl, aby jsi vystupovala?" pozvedl obočí. Jen jsem na něj zírala a nevěděla co říct. Dostal mě. Nevěřil mi natolik, aby mi řekl svou minulost, tak vyzkoušel, jestli jsme na tom stejně. Věděl to dobře. Nevěřila jsem mu.

"Hm? Co mi teď řekneš Alex?" pokračoval provokativně naštvaným tónem. Jen jsem sklopila hlavu a nic neříkala.

"Vidíš to, Každý máme minulost, kterou nechceme vyprávět na potkání. A už vůbec ne člověku, se kterým se znáš sotva dva týdny." dořekl nakonec.

"Alex? Tady jsi!" zakřičel někdo z povzdálí. Jak já, tak Chris jsme oba ucukli a já se otočila za hlasem.

S úsměvem na mě mával Dominic a já se prastila do hlavy. To doručování.

"Dominicu, já- promiň." vydechla jsem nakonec. "Něco se stalo a já na tebe úplně zapomněla. Fakt se moc omlouvám." sklopila jsem hlavu.

"Ale to nic, teď čas máš?" odpověděl s veselým tónem, a když jsem k němu vzhlédla, všimla jsem si, že se s úšklebkem dívá na Chrise.

Otočila jsem se tedy za sebe a naskytl se mi pohled na nasraného Chrise, který se díval pohledem, který chtěl zabíjet. Co mezi sebou furt mají, sakra?