MATE !Prochází úpravami

MATE x 10 - "I thought we were friends."

Najednou se zpoza dveří ozvalo varování od personálu: „Ztište se!"
Oba jsme zmlkli. Na moment jsem zaváhal, jestli se s ním mám dál hádat, nebo ne. Svědomí mi ale říkalo, že mám pokračovat, protože jsem vždy musel bránit svoji mamku.
„Nemluv o ní tak! Je, jaká je, ale ty máš taky svoje chyby, tak nedělej svatého. Pořád je lepší a očividně rozumnější žena, než ty jsi muž," zabrblal jsem. Trochu jsem se bál jeho reakce. Možná jsem to trochu přehnal, ale slova, co jsem řekl, nešla vzít zpátky.
„O čem to kurva mluvíš? Zasvětila tě k bohu? Co ještě ti nakecala, krom toho, že s tebou nechci nic mít, hm?!"
Zuřil. Držel si svoji odměřenost a chlad v hlase, ale věděl jsem, že krev se v něm vaří a bublá, jako by měl celý každou chvíli vybuchnout.
„Řekla ti taky, jak mi dala zákaz chodit do nemocnice? Řekla ti, jak si všechny ty sračky okolo vymyslela? Řekla ti, kolikrát jsem se sem snažil dostat a jaký jsem měl strach? Protože se vsadím, že všechno ví. Zkoušel jsem úplatky, domluvu, vyhrožování... A hádej co? Nic! Tři dny. Od doby, co tě sem přivezli, až do teď jsem neměl povolení sem jít. Musel jsem si ho získávat přes tři lidi, a ještě donutit mamku, aby se pokusila promluvit s tvojí mámou. Jak si myslíš, že jsem se cítil?! Tvoje svatá matka – řekla ti to?!" držel si svou hlasitost a já sklopil pohled. Neměl jsem odvahu něco namítat, protože tentokrát měl pravdu on. Myslím, že jeho verze zněla pravděpodobněji než ta od mojí matky. Přece jen, mamka nikdy nemusela Adama, a mně samotnému trochu nesedělo, že by jen tak zahodil tolik let přátelství kvůli mojí lži. Znal jsem ho, věděl jsem, že by to neudělal, ale mamka v tu chvíli zněla tak přesvědčivě a já byl po operaci tak zmatený...
Nemohl jsem zpytovat svědomí a přemýšlet dlouho, protože přede mnou pořád stál Adam se zatnutými zuby a sevřenou čelistí. Zlost očividně nepřecházela.
„A víš co?! Seděl jsem v parku před nemocnicí celou noc po tom, co tě přivezli, ale to ti taky nějak zapomněla říct, co?! Nejel jsem za "svojí dívkou", protože miluju někoho jiného!"
Oba jsme se zasekli. Adamovy rty zůstaly trochu pootevřené a vypadal, že cítí, jak neovládl, co z nich právě vyšlo. Použil slovo miluju, což jsem od něj neslyšel už pár let, a vypadalo to, že tentokrát jde o něco vážného. Šlo na něm totiž poznat, že ho to rozhodilo a ani sám od sebe tohle nečekal. Měl jsem ho přečteného, alespoň tak moc, jak mohl být přečtený. Taky jsem začínal mít pocit, že poslední dobou mluví o lásce a vztazích víc než obvykle. Trochu mě to... překvapilo. Negativně. Došlo mi, že když se tehdy v kavárně zmínil o tom, že má někoho vyhlídnutého, myslel to vážně. Zamiloval se.
Nevěděl jsem, co je ten náhlý pálivý a bodavý pocit v mojí hrudi. Možná jsem to věděl, ale sám sobě jsem chtěl nalhat, že to nevím. Nechtěl, teda nehodlal jsem to nehodlal přisuzovat mým zraněným citům a přišlo mi racionálnější přisoudit bolest svému pooperačnímu stavu.

Prolomil jsem trapnou chvíli a změnil téma.
„Adame, já - omlouvám se. Nevěděl jsem, že jsi měl zákaz sem jít. Kdybych to věděl, donutil bych mamku, aby ho zrušila, to... je mi to líto, omlouvám se," špitl jsem spíš pro sebe. Neměl jsem moc hlasu, ostatně, to poznali i ti, co se mnou trávili poslední hodinu. Většinu času jsem jenom přikyvoval, nebo mluvil tak tiše, že mě to lehce uspávalo.
Dodal jsem: „Jestli se tady nechceš dál zdržovat, nebudu tě nutit."
„Běž se svýma omluvama do hajzlu, Tommy. Pořád jsem tady a pořád mi dlužíš pár odpovědí!" procedil mezi zuby.
Povzdechl jsem si a načal nepříjemné téma, o kterém se sem přišel bavit: „Myslím, že teď už víš, že mám rakovinu. Věděla to tvoje mamka-"
„A moje sestra! A prakticky všichni okolo," doplnil mě.
Obratem na mě znova zvedl hlas: „Kdys to kurva hodlal oznámit mně?!"
Zakroutil jsem hlavou.
„Nechtěl," odkašlal jsem si potichu, aby se mi líp mluvilo. Stejně můj hlas zněl, jako bych včera fandil na metalovém koncertě.
„Nechtěl jsem zranit tvoje city."
„Ano, nechceš lámat Adamovo srdíčko, a proto budeš lhát," odsekl sarkasticky s extra výsměchem v hlase a zakroutil hlavou, „ani se mi nechce věřit, žes mi to kurva neřekl. Mohl jsem ti pomoct, mohl jsem ti zaplatit jakoukoliv léčbu! Stačilo říct, klidně bych prodal celé svoje debilní Audi a dal ti každou poslední bankovku z toho, co by káplo."
Měl jsem sto chutí mu podotknout, že na mě právě řve kvůli tomu, že jsem mu nic neřekl, táhne nějaký vztah s Melanie a přiznal se, že miluje někoho jiného, ale stejně každou tvrdí, že nemá city, a ještě se mi vysmívá, že mu nechci lámat srdíčko. Všechno to byly city. Viděl jsem, že ho moje zatajování bolí, i když říkal, jak moc necítí smutek, jen vztek. Věc s Melanie možná neznamenala projevy romantických citů, ale stejně, nějaké v tom určitě byly. Sám si lhal. Nabídl mi i peníze za své milované auto ve stejné větě, co mě zesměšnil za pomyšlení na jeho emoce.
Zkusil jsem zvýšit hlas, to se ale taky nepovedlo: „Nechci tvoje peníze..."
„A nechceš moji pomoc. Dělej si, co chceš. Je mi to u prdele," mávl rukou a chystal se k odchodu.
„Adame, počkej!" zavolal jsem ho. Rychlým krokem se vydal rovnou přes pokoj, ke dveřím. Po tom, co mě slyšel, se otočil. Bohužel jenom proto, aby mi věnoval kyselý úšklebek a odpověděl mi slovy Fuck you.

Povzdechl jsem si a odvrátil pohled. Neměl jsem ale ani sekundu na přemítání, než se vrátili mí původní společníci, tentokrát ale bez Louise.
„Tady to máte s dramatem navíc," pousmál jsem se, „kam šla Louise?"
„Šla si dát cigaretu. My budem muset taky jít, ostatně, už jsme tu přesčas," upozornil mě Justin a já přikývl.
Debbie mi dala pusu na tvář a dodala: „Měj se, zlato."
Mávl jsem na ně, když odcházeli, a cítil, jak mě začíná bolet celé tělo. Neměl jsem se namáhat, ale já se rozhodl, že se půjdu hádat s neporazitelným Adamem na vlastních slabých nohách. No jo, to bych nebyl já, abych pro něj nedělal nějaké hlouposti. Raději jsem sklouzl hlouběji do postele a vydechl, jakmile se pokojem i chodbou venku rozlehlo ticho.
Musel jsem přemýšlet. Nechtěl jsem se s Adamem dál hádat. Mrzelo mě, že jsem mu nic neřekl, ale opravdu jsem si myslel, že by ho to mohlo nějak zasáhnout. Řekl jsem to jeho mamce a poprosil ji, ať si to nechá pro sebe a ona souhlasila, že se Adam nic nedozví. Souhlasila – před půl rokem. Docela slušná doba. Teď se to ale dozvěděl a bylo to horší, než kdybych mu to řekl sám hned na začátku. Teda, myslím. Okolo něj všichni jenom myslí, nikdy si nikdo není jistý, dokonce ani já jsem nebyl.