MATE !Prochází úpravami

MATE x 22 - "Who cares?" "I do!"

*Tommy
Nadechl jsem se. Prsty jsem přejel po lemu košile a poupravil si ho víc ke krku, aby mi hned mamka nedala přednášku o mých cucflecích. Vsunul jsem klíč do zámku a otevřel vchodové dveře.
„Mami, jsem doma!" Ohlásil jsem svoji přítomnost spíš už ze zvyku, než z nutnosti. Nikdo se mi neozýval. Nakrčil jsem obočí a rozešel se chodbou, nahlédl jsem do kuchyně, do obýváku, ale nikde ani živáčka. Třeba šla do města. Několika kroky jsem se přesunul k ledničce, abych na ní našel vzkaz. Většinou mi nějaký nechávala, když odcházela, aby mě ujistila, že je v pohodě a taky, že ji nemám chvíli hledat. Teď na ledničku ale žádný nepřipevnila. Pro jistotu jsem projel očima i okolí, beze stopy po vzkazu.
„Okay," zašeptal jsem si pro sebe, pokrčil rameny a vydal se do pokoje. Celé moje tělo pořád vonělo Adamovou vůní a já se ošil při myšlence na to, co se u něj včera stalo. Hlavně na to, co jsem u něj předvedl za trapnou scénu. Nejhorší pocit mi přivádělo to, že jsem pro sebe pořád vymýšlel výmluvy, abych sám sebe zbavil toho pocitu ponížení: Nemohl jsem se přece donutit k tomu, abych byl připravený. – nebo – Po tom, co ráno předvedl, je možná dobře, že jsem s ním do postele nešel. Ve skutečnosti jsem ale věděl, že to, co si promítám v hlavě, je chytání se stébla. Místo toho, abych si přiznal, že jsem se prostě zachoval jako srab, pořád jsem se chytal i posledního nápadu, jak se z toho pocitu vyvléknout.

Povzdechl jsem si a zkontroloval svůj mobil. Co jsem na něm viděl, mě přinejmenším zaskočilo - zpráva od Bruna. Podíval jsem se na čas, kdy zpráva přišla a v ten moment mi to docvaklo. Nechal jsem Adama v jedné místnosti se svým mobilem, on viděl tuhle zprávu a... sakra! Zakroutil jsem nad svojí blbostí hlavou a seriózně se mi chtělo brečet. Zuby se mi rozzuřením a zklamáním zatnuly k sobě a hodil jsem s mobilem o postel. Kdybych nebyl idiot a hned si nevyrážel s Brunem, možná jsem teď ještě mohl ležet u Adama v posteli. Ale já to myslel přátelsky, netušil jsem, že mě hodlá políbit! Kdybych věděl, že se Adam hodlá rozhoupat, dával bych si větší pozor. Kdyby... takové slovo mi teď moc nepomohlo.

Shodil jsem ze sebe oblek a tím odhalil svoje fialové modřinky na kůži. Snažil jsem se je ignorovat, nedívat se na sebe do zrcadla. Odvrátil jsem zrak od zrcadla v pokoji a zamířil do koupelny. U zrcadla v koupelně jsem ale neodolal. Podíval jsem se na svůj odraz a prsty si znovu sáhl na některé ze vzpomínek z minulé noci – a i když se vzpomínání na chvíli zdálo příjemné, hned se mi do hlavy znovu dostala i neutichající vzpomínka na můj výstup. Tím jsem si pokazil celou chvíli, a jediné, co jsem mohl udělat, je dát si studenou sprchu a zkusit na svoji zbabělost na chvíli zapomenout.

***
Blížil se čas oběda a mamka stále nepřišla domů. Mobil mi ukazoval recepty na jednoduchá jídla a já čím dál víc pochyboval, že nějaké z nich vůbec zvládnu. Zkoušel jsem mamce napsat, ne jen kvůli obědu, ale jen abych se ujistil, že je v pohodě. Zrovna, když jsem projížděl "Jak uvařit špagety" se otevřely dveře. Domem se okamžitě rozezněl zvonivý smích mamky, nad čímž jsem se sám pousmál. Za jejím hlasem se ale mihl náznak dalšího hlasu. Mužského. Znal jsem ho.
Hluboce jsem se nadechl a v duchu se modlil. Nevychovávali mě k náboženství pro nic za nic. Potřeboval jsem všechnu pomoc, kterou jsem mohl dostat – a to klidně i seshora. Ten hlas mi totiž utkvěl v paměti z dětství, teď jsem ho slyšel znovu a to mě dovedlo k absolutnímu zoufalství, které jsem ale musel prozatím držet v sobě. Zaslechl jsem hlas toho muže a vybavilo se mi všechno, co se moje mysl pokoušela zastrčit hluboko dozadu, tam, kde už to nikdy nikdo nevytáhne.

„Tolik se toho za ty roky změnilo, musím ti všechno popovídat a ukázat!" rozzářila se mamka, nadšení v jejím hlase.
„Jo, Dio, ale ty jsi pořád stejně krásná," odpověděl jí muž. Chtělo se mi zvracet, utéct a rozbrečet se v jednom. Po všech těch letech ho přitáhla zpátky. To snad nemyslí vážně.
„Tommy, jsi doma? Máme návštěvu." Vešla do kuchyně s úsměvem od ucha k uchu. A za ní přesně ten, kvůli kterému jsem se teď modlil. Keith.

„Čau, kiddo," pozdravil mě neurvale a rozhlédl se po kuchyni, „bydlí s tebou? Kolik mu vlastně už je? Dvacet?" Po celém těle mi naskočila husí kůže, jako by se celé tělo bránilo jednomu pohledu na Keitha. Proč mi lidi nemůžou dát chvilku pauzu?
„Mami, to nemyslíš vážně."
Pokoušel jsem se udržet stálý tón hlasu a zamrkal jsem, jestli vůbec dobře vidím. Vypadal jako bezdomovec: zarostlý, smrdutý po levném parfému a alkoholu. Jeho obličej se ale nedal zapomenout a ani zamaskovat plnovousem.
„Keith teď nemá kde bydlet, je trochu ve finanční tísni, tak ho tu necháme pár nocí přespat," oznámila mi mamka natvrdo a já už viděl, jak ji odvážejí do blázince. Musela se zbláznit, jiné vysvětlení pro její jednání neexistovalo. Chvíli jsem mlčel a zíral na to stvoření, co mi sem dovedla. Knedlík v krku se mi postupně zvětšoval. Vrátila se i část strachu, který jsem se snažil přemoct. Mamka se jen usmála a zamířila do obýváku.
Probral jsem se a opatrně zvýšil hlas: „Tenhle chlap doslova žije pro násilí, vyhoď ho! Co to děláš, mami?! Přece víš, že tě bude bít!"
Rozhodil jsem rukama a Keith na moje gesto naneštěstí zareagoval. Snažil se přiblížit ke mně a já ustupoval dozadu. Narazil jsem zády do kuchyňské linky, on mě na ni přitlačil a začal na mě promlouvat. Mamka ignorovala moje poznámky a ani se neozvala z vedlejší místnosti, jako by neviděla, nebo spíš nechtěla vidět tu reálnou osobu, kterou si přivedla domů.
„Podívej se, chlapče, teďka se o svoji mámu budeš dělit se mnou, takže se s tím smiř. Kdysi nám to tak nějak fungovalo, s nějakýma výchovnýma fackama sem a tam. Takže radši drž hubu, jestli nechceš dostat."
„Naser si," zaprskal jsem a on mě chytil pod krkem. Jestli jsem si musel něco udržet, tak sebevědomý výraz a stálý hlas. Pokud by jedno z toho selhalo a já bych ukázal strach, měl by nade mnou zase navrch... ne, nechtěl jsem přemýšlet o téhle situaci ze všech situací, které by mohly nastat.
„Ovládej se, buzno. Jo, Dia mi řekla, že máš pletky s chlapama. Další důvod, proč bys měl dostat přes hubu, teplouši!"
Schválně mluvil tak potichu, abych to slyšel jen já. Snažil jsem se nadechnout, odstrčit ho, ale nešlo to. Oproti mně měl mnohem větší sílu.
„Naser si," mluvil jsem z posledního dechu. Keith se zamračil a pustil mě. Nemohl si ale odpustit pokus o podražení mých nohou, který se mu naštěstí nepovedl. Zapřel jsem se rukama o stůl a podíval se na něj s tou největší nenávistí, jakou jsem v sobě mohl najít. Nechutně se zasmál a odhalil tak svoje dva chybějící zuby. Nakonec podotkl: „Dávej si na mě pozor."
Cítil jsem se, jako by se mi měly z očí každou chvíli vydrat slzy. Zdálo se mi, že se na mě všichni domluvili a chtěli mi prostě dělat zle za každou cenu. Uklidnil jsem se a místo oběda si vzal kus toastového chleba. To radši nebudu jíst vůbec, než jíst u jednoho stolu s tím blbcem.

Když už jsem si myslel, že to nemůže být horší, zazvonil mi mobil. Volala Louise.
„Ahoj, Louise, co potřebuješ?" vydechl jsem.
„Jedu pro tebe, buď připravený za pět minut před domem," řekla. V jejím hlase jsem poznal rozrušení.
„C-co se stalo?"
Znervóznila svým tónem hlasu i mě. Fakt jsem si ani nemohl vydechnout, všechny emoce mnou házely, jako bych byl hadrová panenka. Kolik se mi toho dneska ještě stane?
„Všechno ti řeknu v autě," odsekla.
„Počkej, proč-..." než jsem stihl domluvit, zavěsila. Okamžitě se mi do hlavy hnala horda myšlenek - hlavně jedna, která se nedala utišit. Opakovala se. Co se stalo Adamovi? Muselo se mu něco stát, jinak by pro mě jen tak nejela zrovna jeho pravá ruka osobně. Dřímala ve mně malá naděje na to, že se pletu a všichni jsou živí a zdraví. Včetně Adama.
V rychlosti jsem se znova oblékl a nasunul si na hlavu čepici. Dal jsem si další léky a přešel další nával pocitu smutku. Nevěděl jsem, jak dlouho se dokážu vyrovnávat s takovými dávkami stresu, jaké dostávám. Podíval jsem se na sebe do zrcadla, zhluboka se nadechl a vyrazil ven z pokoje. Hned za dveřmi jsem se srazil s mamkou. Ta měla dost práce opěvováním Keitha než aby se zeptala, kam jdu, nebo jaký mám názor na to, že si domů dotáhla násilníka. Všechno, co mi v ten moment zbylo, jsem byl já sám. Nemohl jsem se už spolehnout ani na vlastní matku. Vlastně už ani na Adama, protože kdoví, co se s ním dělo a kdoví, jaký na mě hodlal mít názor po tom, co se dozvěděl, že jsem se líbal s jiným.
Přešel jsem okolo mamky i Keitha jako duch, rovnou ven před dům.