MATE !Prochází úpravami

MATE x 36 - "Get in, Tommy."

Nadechl jsem se, jako by mě předtím někdo dusil a vystřelil do sedu. Sáhl jsem vedle sebe, abych se ujistil, že jsem v realitě, a ne v tom snu, co se mi právě zdál. Nic jsem necítil, sevřelo se mi srdce. Celý pokoj zahalený pod rouškou tmy a já jsem v něm sám. Nenapadlo mě nic jiného, než jít najít osobu, co patří na druhou stranu postele. Zmateně jsem se postavil z postele a dopotácel se ke dveřím. Bylo mi divně po celém těle, jako by se mi ze snu oslabily i svaly. Chytil jsem se kliky a otevřel, jen abych našel další tmu. Několikrát jsem těžce zamrkal a rozhlédl se pořádně. Škvírou mezi dveřmi a podlahou koupelny prosvítal proužek světla. Nadechl jsem se a z posledních sil došel k nim, ale když jsem chtěl otevřít, nešlo to.
„Adame, jsi tam?" zeptal jsem se, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Najednou jsem ucítil něco mokrého na svých prstech na nohou. Opatrně jsem se sehnul a otřel si je palcem – podíval jsem se na něj jen při osvětlení u podlahy z koupelny a zděsil se. Palec mi pokrývala krev.
„No tak, otevři!" vzchopil jsem se a začal bušit na dveře. Najednou se opravdu otevřely a mně se trošku, opravdu jen minimálně ulevilo. Bezmyšlenkovitě jsem vtrhl dovnitř. Adam klečel na zemi, já okamžitě k němu na kolena a otočil ho na sebe.
„Adame, co se-" najednou jsem si uvědomil, co to držím. Byl bledý, vyhublý až na kost, jeho oči v sobě neměly typickou jiskru – můj bože, mrtvola. Ne, to ne, tohle se neděje! Začal jsem šílet, křičet na celý dům, ať mi někdo pomůže, ale nikdo mi nepřišel na pomoc. Pak jsem už ani nemohl křičet, protože moje ústa ovládl divný tlak. Přidržel jsem si dlaň před pusou a viděl svoje zuby, jak vypadávají. Klepaly se mi ruce a po tvářích mi stékaly proudy slz. Chtěl jsem znovu zařvat o pomoc, ale najednou mě něco vytrhlo.

Probudil jsem se. Pohnul jsem se z nepříjemné polohy a u toho se stehnem otřel o nějakou část Adamova těla. V ten moment všechna tíha z mé hrudě opadla – až na tupou bolest, která tam zůstávala. Děsilo mě to – jestli mi selže i druhá plíce, asi to nedám. Chvíli jsem se vydýchával a pak zkontrolovat čas. Tři ráno. Před hodinou jsem vstával, abych si dal prášky... a zas jsem vzhůru. To bude den, ach jo. V hlavě se mi stále promítal můj sen a bolest, co jsem cítil, když – když jsem ho našel. Ve tmě jsem se otočil na Adama, který spokojeně spal vedle. Vypadal jako anděl a já si v ten moment uvědomil, jak moc ho to bude bolet, až umřu já. Ani jeden z nás neví, kdy to bude... mohlo by se to stát uprostřed noci – půjdeme spát spolu, ale probudí se sám. Najde mě tak, jako jsem ho ve snu našel já. A navíc, umřu. Už nikdy neuvidím jeho obličej. Nemohl jsem udržet knedlík, co se mi tvořil v krku a prostě jsem začal brečet. Zakryl jsem si pusu, aby mě Adam neslyšel a abych ho nevzbudil, přičemž loktem druhé ruky jsem se opřel o své stehno. Snažil jsem se moc nepotahovat a moc se nehýbat, protože alespoň jeden z nás se musel vyspat.
Ani jsem se nenadál a ucítil jsem ruku na svých zádech. Lekl jsem se a setřel si slzy.
„Co se děje?" promluvil rozespale.
Odkašlal jsem si, a co nejvíce normálním tónem odpověděl: „Spi dál."
Věděl jsem, že zním rozhozeně. Můj plán za skrytí trápení selhal. Povzdechl si a posadil se vedle mě. Přesunul ruku do mých vlasů a hladil mě v nich, namotával delší pramínky na prst a zase je pouštěl.
„Řekni mi, proč pláčeš, Tommy," opřel si bradu o moje rameno a věnoval mi na něj malou pusu. Chvilku jsem mlčel, protože jsem cítil, že kdybych promluvil, budu brečet tak, že se skoro nenadechnu. Když mluvil, nutil mě se cítit ještě hůř ohledně toho, jak mu ublížím. Sakra.
„Ještě tě nechci opustit," řekl jsem skoro nesrozumitelně a schoval si celý obličej do dlaní.
„O čem to mluvíš? Neopustíš mě a já neopustím tebe. Jedině, až nám bude oběma nejmíň sto let. A ty tu dobu celou budeš muset protrpět po mém boku," šeptal blízko mého ucha. Nešlo mi zastavit slzy ani myšlenky na ten sen, takže jsem prostě brečel dál jako malé dítě, bez ohledu na to, co říkal Adam.
„Nechci tě tu nechat, já prostě nechci," opakoval jsem, jako bych měl něčemu pomoct. Na rozdíl od jeho klidného a vyrovnaného tónu jsem zněl jako hysterka. Uklidňovalo mě, jak je jeho hlas monotónní a jemný. Jeden z nás si musel držet chladnou hlavu a já jsem svou neměl pod kontrolou.
„Poslouchej mě, Tommy. Nenecháš mě tu. Jsi tady, jsi se mnou a jsi můj. A tak to zůstane, jasné?"
Jsem jeho. A tak to zůstane.
Možná ne. Možná za chvíli nebudu nic – myšlenka na moji vlastní smrt mě donutila se složit ještě víc. Myslel jsem na to, že umřu a vlastně s Adamem už nezažiju nic víc, než co teď máme. Navíc, už mi to bude jedno – budu mrtvý. Stejně jsem si ale nedokázal představit, že nikdy víc neuvidím jeho obličej, nikdy mě neobejme, nikdy mi neřekne svoji sarkastickou poznámku a neprotočí nade mnou očima, nikdy se už nebudeme milovat. A bál jsem se taky o něj, čekalo ho vyrovnávání se se smrtí blízké osoby a to nikdy lidi nezvládají jen tak. Nechtěl jsem ho opustit, nechtěl jsem přijít o všechen ten čas s ním. Všechno mě to zasáhlo po tom, co se mi zdálo.
„Fuck, Tommy, neplač. Pojď sem," stáhl mě zpátky na postel a lehl si blízko mě, „já jsem tady, ty jsi tady a jsi v pořádku. Neboj se, nenechám tě odejít."
Přisunul mě tak blízko, že se naše čela dotýkala. Pevně mě držel za ruku a palcem přejížděl po hřbetu dlaně.
„Měl bys-" těžce jsem polkl, „měl bys spát, musíme do školy a-"
„Shh, nestarej se o školu," přitáhl si moji dlaň ke rtům a něžně ji políbil, „všechno se vyřeší, teď nemysli na nic."
Kousl jsem se do rtu, ale stejně jsem to řekl: „Viděl jsem tě... mrtvého, ve snu. A pak- pak mi vypadly zuby a to podle snáře znamená smrt. Co když umřu, Adame?"
„Všichni jednou umřeme," řekl, „ale ne teď. Věř mně, ne nějakému blbému snáři. Já jsem živý a ty jsi živý a jsme spolu. A to je všechno, na čem záleží."
Podíval jsem se dolů – bolest v mojí hrudi pořád neustávala. Trochu se zlepšila, ale stále tam byla. Možná se z toho vyspím.
„Děkuju, baby boy," promluvil jsem na něj, když začal slabě oddechovat, „miluju tě."
Na poslední chvíli se otočil zády ke mně a hodil si moji ruku okolo pasu, aby mě mohl dál držet. Zůstal jsem ještě nějakou dobu vzhůru, než mě tma a zvuk Adamova dechu donutily usnout.

Ráno probíhalo stejně, jako každý den. Vzbudil jsem se se zvukem budíku a Adam vedle mě neležel, na což jsem si už zvykl. Protřel jsem si oči a bezmyšlenkovitě zamířil do koupelny. Zastavil mě známý pohled na kliku dveří a malou škvíru u podlahy, kterou prosvítal proužek světla. Na moment jsem zavřel oči a zopakoval si, že nic z toho nebylo reálné. Vstoupil jsem dovnitř, nikde žádná krev, nikde nikdo mrtvý. Všechno v pořádku. Oddechl jsem si a stoupl si k umyvadlu, o něj jsem se opřel dlaněmi a potkal svůj odraz v zrcadle. Pod očima se mi objevily tmavé kruhy, kůži jsem měl bledou jak upír a došlo mi, že nepamatuju dny, kdy moje rty měly nějakou živou barvu. Můj zdravotní stav mi každou chvilku připomínaly i nehty. Kdyby bylo po mém, dávno by je kryl černý lak – ale to jsem nemohl. Hrozně se mi lámaly a ohýbaly, a kdybych je začal zatěžovat, mohly by se zhoršit. Nadechl jsem se a ucítil slabou bolest v mém hrudníku, slabší, než v noci. Stáhly se mi vnitřnosti strachem. Když jsem se ale hluboce nadechl znovu, nic mě nebolelo. Asi jsem si to vymyslel, nebo mnou mává strach.
Po ranní hygieně jsem se vrátil do pokoje. Chtělo se mi ještě spát a navíc jsem si zase musel vzít ty prášky, po kterých se mi točil svět. Promnul jsem si spánky a šel dva z nich zapít. Spolkl jsem je, hořká chuť se mi rozlila hrdlem, jakmile se začaly prášky rozpouštět. Oklepal jsem se nad tou chutí a zívl si.
Mohl bych přemluvit Adama, aby mě nehnal do školy. Prostě dneska pojede sám a já si pospím...
„Dobré ráno," promluvil na mě najednou Adam. Chytil mě za boky a přitiskl si mě zezadu na sebe. Pousmál jsem se a on mě políbil na tvář.
„Já, jakožto, ehm – sobecký kokot," zopakoval moje slova, aby mě mohl popichovat, „jsem se rozhodl, že dneska nebudu sobecký kokot a udělám něco pro dobrou věc."
Chytil mě za ruku a políbil ji, zdálo se mi to tak pěkné, že jsem dostal motýlky do břicha.
„Jsi sladký," zamumlal jsem ospale a než jsem se nadál, Adam mě táhl ke stolu. Usadil mě na židli a vytáhl moji tašku s make-upem.
Zakroutil jsem hlavou: „Nechce se mi, jsem škaredý s make-upem i bez."
„Udělám ti ho já," řekl odhodlaně a já se pobaveně uchechtl. Udivoval mě tím, jak nadšeně vypadal ohledně blbosti, jako je trocha korektoru a tužky na oči.
„Jako bys to uměl."
„Mám o tři roky mladší sestru, Tommy. Make-up mi dělala tak často, že jsem míval polštář od řasenky a stínů. A samozřejmě, že poslušný brácha Adam prostě držel a nechal ze sebe dělat vílu a mořskou pannu," protočil očima a sedl si na mě obkročmo. Položil jsem mu dlaně na zadek a držel si ho u sebe. Únavou jsem skoro nemohl otevřít oči, ale stejně jsem se na něj snažil dívat. Usmíval jsem se jako měsíček na hnoji, než mi došlo, jak blbě musím vypadat z jeho úhlu pohledu. Chtělo se mi schovat se, ale nemohl jsem.
„A navíc," spustil nadšeně, „sledoval jsem nějaké youtube tutoriály. Je ze mě MUA."
„Jsem si tím jistý," řekl jsem pochybovačně a přikývl.

K mému překvapení za chvíli začal roztírat něco po mém obličeji – dokonce i správný produkt. Začal bází, pokračoval přes korektor, který dokonce zapracoval vlhkým beauty-blenderem. Divil jsem se, kde nabral takový um. Když mi začal pudrovat obličej, zavřel jsem oči a skoro usnul.
Tlumeně jsem zaslechl sladký, tichý smích. Rty přiložil moje a já čekal polibek, ale místo toho mi foukl do pusy a já se rázem probral.
„Ježiši, Adame," nespokojeně jsem mlaskl a trochu ho plácl po zadku, ale taky mě to rozesmálo. Zvedl jsem zrak a podíval se na jeho soustředěný obličej, když promýšlel, jaký krok udělá dál a u toho zkoumá svůj pokrok na mojí tváři. „Vypadáš nádherně," vydechl jsem ohromeně. Adam si rozpačitě zkousl ret a odklonil se jinam.
„Děkuju," odpověděl po chvilce, kdy se opravdu začervenal, „taky ujdeš." Jen tak se nevidí, že by se člověk jeho osobnosti takhle zastyděl. Roztomilé. Otevřel jsem oči a on mi na nich začal něco tvořit tužkou na oči.
Když své dílo dokončil se vším všudy, prohlédl si mě a zhodnotil mě: „Wow. Končím se školou a začnu makat v Sephoře."
Natáhl jsem se k němu a políbil ho na rty. Vjel mi rukou po tváři až na krk a přitáhl mě blíž. Cítil jsem se mnohem líp, než včera v noci. Adam mě sice opravdu držel až do rána, protože jsem cítil svou ruku spadnout, když vstával, ale teprve teď jsem se cítil opravdu v pořádku.

„Mrzelo mě, cos mi řekl," promluvil mi do rtů. Trochu se mi zlomilo srdce, protože mi to oznámil v nečekané chvíli. Doufal jsem, že na to zapomene, nebo mi to alespoň někdy vrátí podobným výstřelkem. „Omlouvám se," řekl jsem nazpátek a znovu je spojil. Myslel jsem svoji omluvu naprosto vážně – přehnal jsem to. Měl jsem pravdu, ale mohl jsem ji podat jinak. Stiskl jsem mu zadek a on hravě pohnul boky. Stiskl jsem v zubech jeho jazyk a hned ho pustil. Odtáhl se ode mě a přejel mi palcem po spodním rtu.
„Víš, že jsem vždycky pro svlékání víc, než pro oblékání, a fuck, teď by tě nesvlékal, ale strhával z tebe oblečení," pohladil mě po tváři a ještě jednou mi dal pusu, „ale musíme jet, mám odpoledne ten zápas a kouč trvá na tom, aby všichni dopoledne trénovali."
Myšlenka na to, že by mě teoreticky mohl ohnout teď a tady a rozmazat skvostný look, který právě vytvořil, mě trochu rozpalovala, ale musel jsem si nechat zajít chuť. Adam radši vstal – šlo na něm poznat, že ještě chvíli zvažoval, jestli se prostě oba nesvléknem a nepůjdem na to. Rozhodl se chovat jako hodný kluk, ne jako šílený rebel a já se mu za to hodlal chvilku posmívat.

***
Vyndával jsem si sešit ze skříňky a Adam si vyřizoval něco ve skupinovém chatu motorkářů, soudě podle toho, jak se vztekal nad tím, že je Spencer debil a že kvůli němu cosi nevychází. Moc jsem té jejich terminologii nerozuměl, takže jsem mu jen přikyvoval a soucítil s ním.
„Nechoď tam, Benjamine!" slyšel jsem povědomý hlas ze strany, kde se opíral Adam o další skříňky. Mně zabraňovaly ve výhledu dvířka od té mojí. Nedaleko se přeřvával ženský hlas s mužským, ale nevěnoval jsem se tomu, dokud se nezačaly výkřiky nebezpečně přibližovat, doprovázené dupáním. Odtáhl jsem se ze skříňky a viděl, jak se k nám řítí hora v zelené mikině Bennington's Bulls a za ním běží vystresovaná Melanie, snažící se před něho jakkoliv stoupnout, aby se uklidnil a zastavil se. Ten kluk by ji zlomil dvěma prsty, kdyby chtěl. Vypadal tak naštvaně, že mu skoro vycházela pára z nosu. „Adame?" oslovil jsem svého přítele, jakmile se hora přiblížila tak, že jsem dokázal rozpoznat, že jde po nás. Zavřel jsem skříňku a zatahal Adama za paži, aby se pohnul o pár kroků dozadu. Adam se zorientoval, podíval se tam taky a rychle mě obeznámil se situací.
„To je Godzilla."
„Kdo?"
„Benjamin Sykes. Quarterback Benningtonské střední. Proti němu dneska hrajeme," řekl klidně a vrazil mi svůj mobil do ruky, když viděl, jak zoufale Melanie skočila před Benjamina, aby ho zastavila. Bilo mi srdce a měl jsem strach za Adama, ale hlavně mě mátla celá situace.
„Proč - proč jde po tobě?!" hodil jsem vyděšeným pohledem po Adamovi. Držel jsem jeho mobil a přisunul jsem k sobě i jeho batoh, který měl laxně přehozený přes jedno rameno, ale teď se rozhodl ho pustit na zem.
„Zbouchnul jsem jeho holku, nebo alespoň bývalku," zakroutil sám nad sebou hlavou, „naprosto ho chápu, kdyby někdo zbouchnul tebe, asi ho zabiju."
Chtěl jsem mu odpovědět a zeptat se, co to má za sakra hloupé vtipy. Otevřel jsem pusu, ale on mě velmi rychle v jakémkoliv mluvení předběhl.
„Jdi odtud dál a nepřibližuj se," rozkázal a já ho poslechl. Tušil jsem, že poteče krev a nechápal jsem, proč se Adam nesebere a nejde někam, kde je bezpečno. Jestli se ho ten týpek jenom dotkne, vezmu to sprintem k nějakým autoritám.

„Hej, Lamberte, pojď sem! Myslel si, že mi jen tak budeš dělat do frajerky, zbouchneš ji a já na to nedojdu?! To se kurva pleteš! Pojď sem!" začal na něj řvát, když už byl opravdu ve vzdálenosti pár metrů. Adamův výraz se nehnul ani o píď, stejně, jako jeho pevný postoj.
„Nebyli jste spolu, když jsem s ní byl já," odpověděl jednoduše, výrazně tišeji než tady Godzilla. Najednou se po něm Benjamin natáhl, chtěl mu jednu vrazit. Správný boxer Adam pohotově uhnul a Godzilla si narazil pěst do jedné z kovových skříněk, kterou prohnul dovnitř. Na chvíli se mi zastavilo srdce.
„To děcko si nechá vzít a ty to zatáhneš, hajzle! Nebudeš si kurva zahrávat s Godzillou!" napřáhl se znova. Adam opět uhnul, ale nebojoval zpátky. Schoval jsem jeho mobil do batohu a pustil ho opatrně na zem, abych měl volné ruce a mohl udělat alespoň něco. Chtěl jsem zasáhnout, ale moje podvědomí mi říkalo, že mám poslechnout Adama a zůstat stát dál od centra dění.
Okolo nás se začínali sbíhat lidi, jen jsem čekal, kdy začnou skandovat. Melanie se té hoře stále snažila něco říct a předejít celému souboji, ale on neposlouchal.
„Nechci se s tebou bít, Sykesi. Jsi tu čistě kvůli zápasu s mým týmem na hřišti, ne jeden na jednoho u skříněk. O dítěti rozhoduje Melanie, a pokud si ho chce nechat-"

Udělal jsem pár kroků, odhodlaný k tomu, že se postavím mezi ně. Klepala se mi kolena a ruce, ale věděl jsem, že musím něco udělat. Dostal jsem se nebezpečně blízko Benjaminovi, který vypadal, že pohledem začne drtit kameny a kosti.
Adam se na mě letmo podíval, když zjistil, že se motám někde, kde si mě vysloveně nepřál. Jasně a čistě mě okřikl: „Vypadni!"
Chvilku Adamovy nepozornosti zaregistroval i Benjamin. S výsměchem do Adamova obličeje ho jednou rukou chytil a druhou mu ubalil pořádnou ránu do obličeje. Adam se mu vysmekl jen o vteřinu později. Sykl bolestí a dlaní si překryl obličej. Na zem začala kapat krev a on si oddělal dlaň od obličeje, teď už taky pokrytou krví. Schytal to nos, nebo pusa. Nebo obojí. Proboha, co jsem to udělal?
„Benjamine, poslouchej mě!" vstoupila mezi ně Melanie a já se probral z transu. Chtěl jsem jít za Adamem a pomoct mu, ale on jen zakroutil hlavou mým směrem a já pochopil. Zase jsem se vzdálil, chtěl jsem běžet pro profesora, ale už jsem viděl Louise, jak utíká nahoru po schodech s ustaraným výrazem, a doufal jsem, že běží pro nějakého zaměstnance školy. Vyměnili jsme si krátký pohled a já se vrátil ke kontrolování Adamova stavu.
„To není jeho!" vyjekla mu do obličeje o metr menší Melanie.
„Jak jako, není jeho?!"
Otočila se na Adama, který se vzchopil a díval se na Godzillu, jako by ho chtěl zabít. Z nosu mu tekla krev, ale držel se.
„Nevychází to časově," řekla, přičemž překvapila oba. Můj přítel trochu znejistil, poznal jsem to.
„Nebyl jediný, s kým jsem v tu dobu byla... a... prostě není jeho. Já - vysvětlím ti to," řekla, když už se otáčela zpátky ke svému šílenému milému. Lidi si začínali šeptat o tom, že Melanie je těhotná a že si říkali, jestli jenom přibrala, nebo už se jí ukazuje náznak rostoucího břicha.