MATE !Prochází úpravami

MATE x 25 - "The show's over."

„Vole, to je nechutný, má hlavu jak koleno," zasmála se skupina, co právě prošla okolo Tommyho. Nevychovaní druháci, hádám. Hodil jsem po nich nepříjemný pohled. Jak mě míjeli, ztichli, ale viděl jsem Tommyho, jak si otráveně nasazuje beanie zpátky na hlavu. Slýchal jejich poznámky už celý týden a vypadal, že ho to fakt přestává bavit. Při mém úchvatném a atraktivním belhání se k němu ze mě vyšel povzdech. Tommy si mě konečně všiml a rychlým krokem mířil ke mně. Už od pohledu šlo poznat, jak ho vytočili.
„Jsi v poh-"
„Tak co mám dělat? Profesoři říkají, že mám sundat pokrývku hlavy v budově školy, ale když ji sundám, tak se mi zas všichni smějí," naštvaně procedil mezi zuby. Rozhlédl jsem se okolo. Přemýšlel jsem, že bych alespoň stiskl jeho rameno, aby ode mě cítil podporu, ale na to se na nás dívalo na můj vkus až moc lidí. Se slabým zakroucením hlavy jsem se otočil zpátky za něj. „No jasně, lidi," založil si ruce na hrudi, protočil očima a odstoupil ode mě o krok dál.
Můj záměr rozhodně nebyl ho vytočit ještě víc. Zkusil jsem to neposrat a přiblížil se o něco málo k němu.
„Hey, můžem jít někam do většího soukromí." Yeah, přesně, zkusil jsem to - a posral to. Tommy se na mě ironicky pousmál. Nestihl jsem se ani nadechnout, než na mě zvýšil hlas: „Jasně, ještě ty se za mě styď! Moc lidí tady, moc lidí tam, dívají se, no-a-co?! No, tak jsem holohlavý, zboří se svět! No, tak se na tebe všichni dívají! Ať se z toho klidně poserou, že jejich favorit Lambert chodí s buz-"
„Přestaň křičet," řekl jsem pomalu, monotónně, všechen klid v hlase. Tommy těžce vydechl a opravdu přestal. Cítil jsem ty zvědavé oči na nás, skoro jsem slyšel, jak si lidi, co se velmi nenápadně shromáždili poblíž nás, šeptali. Nedíval jsem se na ně. Místo toho jsem pohledem propaloval Tommyho. On se na mě díval nazpátek, už s menším vztekem. Možná jsem ho sledoval až moc přísným pohledem, ale nebyl jsem na něj naštvaný. Spíš mě zasáhlo to, že měl tu potřebu se vyřvat zrovna na mně.

„Nechtěl jsem-"
Otočil jsem se a prohlásil: „Show skončila!" Poté jsem se dal k odchodu.

„Adame, stůj, no tak!" okamžitě se za mnou rozběhl. Vešel jsem do jedné z prázdných tříd – zrovna do té, ve které jsme měli mít další hodinu. S ním stále v patách. Zavřel za sebou dveře a opřel se o ně.
„Baby boy, omlouvám se, nechtěl jsem-"
„Nezkoušej na mě tu baby boy sračku, ty na mě nemáš co řvát," promluvil jsem nezaujatě. Sedl jsem si na lavici a věnoval mu ostrý pohled. Jako by nevěděl, že hezké oslovení na mě rozhodně nezabere.
„Nedělej z toho velkou aféru, taky se nechováš jako svatý," odsekl mi. Ani ne dva týdny ve vztahu a už byl jakýsi oprsklý. Nevěděl jsem, jestli je to mnou, nebo tím, kolik stresu na něj dolehlo, nebo čímkoliv jiným, ale poslední dobou si vybíral slova, kterýma mě dokázal odrovnat.
Nemusel jsem ani nic říkat a už se sám opravil: „Um, jo, to jsem si mohl odpustit..."
„Fuck, dneska mě to od tebe už ani nesere. Třeba se potřebuješ vykřičet, chápu tě, ale mrzí mě to," přiznal jsem.
Tommy přišel ke mně a opatrně se posadil hned vedle. Zakroutil jsem nevěřícně hlavou a podíval se jinam.
„Promiň. Vím, že to občas přeháním," uznal, „ale je toho na mě fakt dost."
„A nevyčítám ti to, ale proč si musíš vylévat zlost na mně? Podívej, rozumím tomu, že tě všechno štve. Dokonce bych ti pomohl, kdybys mi na každou otázku Co je? neodpověděl Nic."
„Ty nemůžeš vědět, jaké to je, ty pořád máš vlasy!" zavrčel na mě jako vzteklý pes. Použil jsem jeho vlastní taktiku – když to nejde slušně, budem na sebe štěkat.
„Kdybych si oholil hlavu, cítil by ses líp?!" zkusil jsem to na něj drsně a rázně.
Stále jsem na něj ale nevyjížděl zdaleka tak, jako on na mě. Ani jsem nezvedl hlas, protože pokud oba křičí, není prostor poslouchat.
„Ne, ale ty tomu prostě nerozumíš! Ty jsi zdravý, chápeš?!"
Byl jsem v koncích – cítil jsem se jako největší debil. Možná jsem opravdu tak působil, jako nechápavý zdravý blbec... ale fuck, stejně mi vůbec nedocházelo, co ode mě chce slyšet.
„Co přesně ode mě chceš, Tommy? Říkal jsem ti, že ti seženu reálnou paruku, že v tomhle budu s tebou, že tě nenechám bojovat se vším samotného," natočil jsem se víc k němu, „řekni mi, co potřebuješ a já to zařídím, ale nevylívej si na mně svoje nervy."
Rezignoval jsem na jakoukoliv rádoby hádku, na takový bullshit jsem dál nechtěl plýtvat časem, ještě k tomu ve škole. Nastalo ticho.
„Já nevím, co chci... ty vlastně za nic nemůžeš, promiň. Začalo to prostě tou hlavou, teď si lidi ukazují na ještě víc věcí, než předtím, a už je mi to tu fakt trapné a vždycky to schytáš ty, opravdu promiň," promluvil rychle. Trhaně se nadechl a sklopil pohled k nohám. Přehodil jsem paži okolo jeho ramen a donutil ho posunout se blíž.
„Hey, nenech se rozhodit nějakýma idiotama. Zvládals to doteď, zvládneš to dalšího půl roku a pak už nás tu nikdo neuvidí, yeah?"
„Ale já už za ty roky mám fakt dost – a teď ještě víc, když jako... umírám," podotkl tiše. Povzdechl jsem si. Neudržel jsem se a znovu ho pokáral: „Neříkej to."
„Ale-"
„Neříkej to," utišil jsem ho polibky, kterými jsem obdarovával jeho tvář, postupně k jeho rtům, „nesnaž se se mnou bojovat."
„Fakt mě mrzí, že se k tobě chovám tak hnusně," pošeptal blízko mého obličeje. Jemně jsem zatřásl hlavou a políbil ho. Z naší malé bubliny nás vyrušilo zvonění na hodinu. Vydechl jsem a okamžitě se pakoval na své místo – i přes moji velkou lásku k Tommymu jsem nepotřeboval, aby nás vidělo tolik lidí.

***
Školní den se pomalu krátil a pohled na Mette mi připomněl, že se blíží můj trénink motocrossu – a čím blíž byl, tím více jsem se cítil naštvaný. Musel jsem tam prostě nakráčet a odhlásit se – nebo alespoň tohle tvrdili doktoři. Mně se do toho ale nechtělo. Když přece nespadnu, nohu budu mít furt v pohodě... ugh, kurva.