MATE !Prochází úpravami

MATE x 8 - This is wrong

Zastavil jsem před nemocnicí. Motorka s helmou zůstaly tam, kde jsem je zahodil. Bylo mi to úplně jedno. Utíkal jsem přímo do osvícených dveří, které se přede mnou samy otevřely. Vběhl jsem do chodby se zelenými stěnami zrovna, když okolo Tommyho poskakovalo snad pět doktorů, dvě sestřičky a dva saniťáci. Na chvíli jsem se zastavil, abych se zorientoval. Oblečení na mně se najednou zdálo těžké. Po dlouhé době na mě dolehl stres, strach, začalo mi být špatně. Musel jsem se ale dát dohromady, protože teď nezůstávala ani minuta navíc na to, abych řešil sebe.
„Fuck, fuck," zašeptal jsem pro sebe. Nohy se mi samy znovu rozběhly, rovnou do jejich skupinky. Pořád pokřikovali něco o sálu, krvi, takovém a takovém typu jakéhosi testu. Nešlo jim rozumět ani slovo, ale vzájemně se záhadně domluvili. „Řekne mi někdo, co se kurva děje?!" vykřikl jsem, ale všichni mě ignorovali. Diana, která vypadala, že se za chvíli zhroutí, ho se slzami v očích držela za ruku. Když s lehátkem projeli okolo recepce, jedna ze sestřiček konečně promluvila k Tommyho matce: „Jděte na recepci, nahlaste jenom jeho jméno a rodinný příslušník poté podepíše dokumenty. Vezeme ho na sál."
„Budeš v pořádku, neboj se," ujistila Tommyho Diana a pustila mu ruku. Tommy pravděpodobně omdlel. Myslel jsem, že se to samé každou chvíli stane mně. Já i Ratliffová jsme se zastavili a nechali je projet dalšími, tentokrát matnými dveřmi. Pravděpodobně k sálu. Chytil jsem se za hlavu, stiskl si v dlaních vlasy a chvíli je bezmocně sledoval, jak mizí daleko v chodbě. Vedle mě začal někdo tiše plakat. Otočil jsem se a podle mého očekávání to opravdu byla jeho matka. Okamžitě jsem ji přidržel.
„To bude v pořádku. Tommy bude v pořádku, nebojte," chlácholil jsem ji a posadil ji na jednu z kovových židlí. Teprve, když jsem si sedl vedle ní, mi začala docházet celá tahle situace. Taky mě to začalo neobvykle bolet uvnitř hrudě. Bylo to divné, nikdy předtím se mi to nestalo.

„Ty zmetku! Já věděla, že jsi ho naučil kouřit!" zavrčela na mě naštvaně, když na chvíli přestala fňukat. Nechápavě jsem se na ni podíval.
„Nic jsem ho neučil, přísahám!" Obraňoval jsem se, ale ona mě propálila pohledem, tak jsem radši ztichl. Cokoliv bych řekl, nepomohlo by to.
„Ale učil. Měls to chytit ty, ne on! Nemám ráda, když jsi gay okolo Tommyho. On takový není a Bůh to ví. Ty jsi nečistá duše, to tys to měl chytit! On si to nezaslouží!" zvýšila na mě hlas a já zoufale nakrčil obočí. Takhle celá situace na moje nervy byla příliš, natož tak ještě rozhovor s Ratliffovou, která vytáhla svůj náboženský fanatismus. Znechuceně vstala a šla na recepci.
Chvíli jsem seděl na židli, se zakloněnou hlavou. Z koutků očí mi po spáncích steklo pár slz. Vzchopil jsem se a vyrazil za Dianou. Po cestě jsem si do rukávu otřel obličej.
„Co jsem měl chytit?"
„Odejdi. Nechci tě tu," odbyla mě klidně. Snad si nemyslela, že se vzdám. Tommy mě tu chtěl a já tu opět nebyl pro ni, ale pro něj. Kdyby na sál vezli ji, nezajímalo by mě to.
„Nejsem tu pro vás, jsem tu pro něj," zakroutil jsem hlavou. Ona si látkovým kapesníkem usušila slzy a znovu roztřeseným hlasem dala pokyn sestřičce na recepci.
„Zavolejte, prosím vás, na ochranku. Mého syna odvezli na sál a on mě tu obtěžuje," postěžovala si a ukázala na mě.
„Jistě, madam," usmála se sestřička a stiskla tlačítko. Promluvila do malého mikrofonu heslovitě, že chce ochranku k recepci. Rozhlédl jsem se okolo a čekal, co za gorilu se odkud vynoří. Mezi tím jsem se ale musel dál ptát, nedalo mi to.

„Co jsem měl chytit?!"
„Rakovinu plic! To ty tu kouříš jak fabrika! Ty máš umírat místo něj!"
Její slova mě zasáhla tak, jak jsem to ani sám nečekal. Stál jsem a zíral na ni. Nemohl jsem nic říct. Stáli jsme oba, beze slov a jen minutu, ale přišlo mi to jako věčnost.
„Pane, prosím, následujte nás," promluvil najednou mužský hlas. Za mnou stáli dva černě oblečení muži. Jako bych neuměl odejít sám.
„Yeah, já... já odcházím," vydechl jsem. Rukama jsem ty dva odstrčil, abych mohl projít mezi nimi. Nebyl jsem ani tak smutný, jako naštvaný.
„Fuck!" Vzal jsem do ruky jednu z židlí a shodil ji na zem. Na to mě ochranka sebrala za paže a odvedli mě pryč. Srazil jsem pár lidí a dostal se ven z nemocnice, kde mě hned ofoukl studený vítr. Naproti nemocnice rostlo pár stromů, měli tam taky nějaké lavičky a já se rozhodl jít tam, abych se tam mohl utápět ve svých pocitech o samotě. Potřeboval jsem si někam sednout a trochu líp tohle celé vstřebat.

U lavičky jsem se kompletně zhroutil. Cítil jsem, jak mi po tváři stéká pár slz. Pár ne, vlastně celé proudy. Uvnitř mě to svíralo a chtělo se mi křičet. Tohle se nemohlo stát jemu. Vždyť... rakovina. Ozařování, vypadávání vlasů, tohle všechno okolo. Jenom ta představa toho, že jsem to až doteď nevěděl... shit. A ještě si tím prochází zrovna on. Diana měla pravdu. Měl jsem to být já. Vzal bych si to, kdybych mohl. Natáhl jsem před sebe ruku. Třásla se.
„Do prdele," zanadával jsem a protřel si oči. Suché mi nevydržely ani pár vteřin.
Nedělá mi problém, že tu rakovinu přeje mně. Je mi to jedno. Ale tomu, že by takovou sračku chytil Tommy, se ani nedá věřit. Jak se to stalo? Jak jsem mu mám pomoct? Jde mu vůbec nějak pomoct?
Jednou rukou jsem si vytáhl krabičku cigaret a do druhé vzal zapalovač. Bylo těžké cigaretu vůbec udržet, a když se mi konečně podařilo si ji vložit mezi rty, přišla ta těžší část. Zapalovač.
Škrtal jsem o něj prstem jako divý a vzhledem k tomu, kolikrát mě ruka zradila, mě to celkem frustrovalo. Žádný oheň. Zapalovač nefungoval.
„Fuck!" hodil jsem se zapalovačem daleko od sebe. Přes slzy jsem nic neviděl. Prohrábl jsem si kapsy a vytáhl další, tentokrát funkční. Cigareta zažhnula a já do sebe vtáhl svou dávku nikotinu.
A to jsem si jak idiot myslel, že ho zachráním před čímkoliv. A kdo vůbec zařídil to, aby dostal rakovinu? Ten jejich slavný Bůh? Zmetek. Nespravedlivé. Netuším, jak mu pomoct, když útok začal zevnitř. Možná bych něco vymyslel, kdyby mi to řekl dřív. Ale ne, on se rozhodl mi to tajit. Tommy, můj nejlepší kamarád, mi to celou tu dobu tajil. Další fakt, kterému se nedalo ani uvěřit. Mohl jsem... platit. Půjčit si prachy od otce a splatit mu to, až dokončím školu. Ale ne, on se kurva rozhodl, že mi to neřekne!
Měl jsem milion otázek ve svojí hlavě. Většina se pořád opakovala, nedávalo mi to smysl, nedokázal jsem přemýšlet racionálně. Kdo všechno to věděl? Jak dlouho to má? Jak dlouho to tajil? Proč to tajil? Proč to tajili všichni ostatní?... Nikdo mi nedal žádné odpovědi.
Poprvé někdo, nebo něco dostalo kompletně na kolena a já si to plně uvědomoval. Potřebuju, aby se uzdravil. Nepřipadá v úvahu, že by se to nemuselo povést. To nedovolím.

Na mobilu, co mi z kapsy vypadl na lavičku, jsem vytočil číslo mamky. S roztřeseným dechem jsem čekal, až to zvedne.
„Proboha, Adame, je noc. Co se děje?" začala hovor. Zase mi nešlo mluvit, tak jsem se jenom dál snažil popadat dech.
„Co je? Ty pláčeš?!" zeptala se starostlivě. Párkrát jsem vydechl.
„Co má Tommy?"
„Nevím, o čem mluvíš, já-" vykoktala ze sebe nějakou odpověď, ale přerušila jsem ji.
„Říkalas to Ashley," připomněl jsem jí a popotáhl. Z druhé strany se ozval jen trhaný povzdech.

„Tak jak dlouho?" promluvil jsem a kousl se do rtu. Z mobilu se okamžitě ozvala odpověď.
„Jak dlouho co? Proč pláčeš? Děje se něco s Tommym? Mluv se mnou!" Mluvila na mě jasně, abych ji pochopil. Nějak mi ale nic nelezlo do hlavy. Myslel jsem jenom na Tommyho. Tak moc mě štvalo, že v tu dobu ležel na nějakém sále, kde do něj řezali a já tam nemohl čekat. Vlastně bych tomu nepomohl, kdybych tam seděl. Nemohl jsem nic udělat.
„Jak dlouho jste to tajili?!" zvýšil jsem naštvaně hlas a mamka si povzdechla. Věděla, o čem mluvím. Všichni to věděli, do hajzlu, jenom okolo mě se chodilo po špičkách.
„Adame, to..."
„Jak-kurva-dlouho mi to nikdo neřekl?!" procedil jsem vytočeně mezi zuby. Pak jsem se zase vrátil do roztřeseného tónu. Nedokázal jsem ani udržet svůj hlas. „Pár měsíců, možná půl roku," přiznala s povzdechem a mně se z očí spustilo ještě víc slz, „kde jsi?"
„Před nemocnicí."
„Přijedu pro tebe, jo? Počkej tam," řekla vlídně. Odmlčel jsem se. Myslel jsem, že jsem to já, kdo umírá. Přál jsem si, abych si to s ním mohl vyměnit. Kdyby mi někdo začal v tuhle chvíli tahat orgány ven po jednom, bolelo by to míň, než tohle.

„Mami?" oslovil jsem ji opatrně. Asi si náš hovor dala na reproduktor, protože zvuk byl o trochu horší. „Oblékám se. Neboj, Adame, Tommy bude v pořádku. Promluvíme si víc, až tam přijedu," mluvila na mě klidně. Snažila se, abych se uklidnil. Ale to nešlo.
„Já... sakra. Zní to blbě, ale myslím si, že ho miluju," zašeptal jsem nejistě. Potáhl jsem z cigarety a vydechl kouř. Čekal jsem na její reakci.
„Jsi si jistý?"
„Já, fuck, nevím! Cítím něco divného, sakra. Vidím ho jinak, než vidím ostatní. Chci-" odkašlal jsem si a zatřásl hlavou, abych zahnal další slzy, „já nevím. Je to jiné než moje vztahy předtím. Co když umře? Nestihnu mu to říct. Nedozvím se ani to, jestli je to jako... vzájemné, chápeš?"
„On neumře, zlato. A já vím, že k němu něco cítíš. Upřímně, všichni to víme a je to v pořádku. Čekej, než přijedu, jo?"
„Nejezdi, chci být sám," oznámil jsem jednoduše. Zahodil jsem cigaretu, vypnul hovor a přemýšlel. Posralo se to. Celé se to posralo. Nic z tohohle se nemělo stát. Neměl ležet v nemocnici, neměl mít rakovinu a já jsem se nikdy, nikdy neměl zamilovat.

***
Čas plynul hrozně rychle a já si to ani neuvědomil. Zbytek noci jsem seděl jako přikovaný na lavičce v parku. Zhruba čtyři, pět hodin, kdo ví, jak dlouho. Nevnímal jsem. Z toho transu, ve kterém jsem celou dobu byl, mě probraly až zvuky otevírajících se dveří. Z nemocnice vycházeli první pacienti na ranní procházku. Pár z nich jelo na vozíku, nebo je tlačily ven sestřičky. Mohlo být asi sedm ráno, podle odhadu. Vstal jsem a vydal se zpátky do nemocnice. Okamžitě mi v hlavě probleskly vzpomínky na to, do jakého stavu se dostal v noci. Oči se mi sevřely silou k sobě a pak jsem párkrát zamrkal, abych ty věci zahnal. Teď byla priorita se dostat dovnitř bez toho, aby mě vyhodili.
Zastrčil jsem si ruce do kapes a vyrazil se sklopenou hlavou do nemocnice. Moc lidí zrovna neposedávalo nebo nepostávalo okolo, možná tak dva, což se zdálo až nadmíru bezpečné.
U recepce seděla jedna ze sestřiček ve světle zeleném kostýmku. Akorát vyplňovala papíry. Hodlal jsem ji vyrušit.

„Dobré ráno, jak vám můžu pomoci?" usmála se na mě mile, jen co mě slyšela přijít blíž. Nestihl jsem ze sebe vydat ani hlásku a ona hned začala mluvit.
„Dobré. Chtěl bych se zeptat, jak je na tom Tommy Joe Ratliff," nasucho jsem polkl a recepční zaujatě přikývla, než se začala hrabat v dalších papírech, „přivezli ho včera v noci a pravděpodobně šel rovnou na sál, tak bych rád věděl, jak to dopadlo. Je to můj... dobrý kamarád."
„Ano, samozřejmě, chápu," přitakala soucitně a pak ke mně zvedla zrak, „operace pana Ratliffa se zdařila, je stabilizovaný a měl by být vzhůru. Je na pokoji 181, druhé patro."
„Díky," pousmál jsem se na oplátku a pohledem vyhledal výtah, nebo alespoň schody nahoru. Cítil jsem se jako mrtvý, takže schody by pro mě moc nefungovaly, ale do druhého patra jsem se nějak dostat musel.
„Moment, pane!" zavolala za mnou, když jsem se rozešel pryč. Instinktivně jsem zastavil a s povzdechem se otočil.
„Jste pan Lambert?" zeptala se. Nechápavě jsem přikývl – a co má být, že jsem Adam Lambert?
„V tom případě je mi líto. Moje chyba, že jsem to neřekla hned – rodinný příslušník pana Ratliffa si nepřeje, abyste ho vídal. Máme váš popis a také zákaz vás na pokoj 181 pustit," pokrčila na mě mírně rameny.
„Jak to myslíte, že máte zákaz? Já o ničem takovém nevím. Asi je to nějaký omyl, pusťte mě tam, prosím," zkusil jsem to jemně. Sestřička zakroutila hlavou.
„Je mi líto, mám to nakázáno od rodinného příslušníka."
Nervózně jsem přešlapoval na místě. Do očí se mi draly nové slzy. Uprostřed noci jsem myslel, že mi už žádné nezbyly, ale asi jsem se mýlil.
„A rodinný příslušník... nevíte, kde je? Chci s ní mluvit!" řekl jsem hlasitěji, než jsem sám od sebe očekával a sestřička mě prstem na svých rtech utišila.
„Měl byste jít domů, odpočinout si, a problém s vaším přístupem do pokoje vyřídit jindy," poradila mi, „vypadáte, že jste čekal celou noc."
Po chvilce přemýšlení, nad tím, co udělám, jsem se vrátil k ní.
„Podívejte," vydechl jsem a opřel se rukama o pult, za kterým seděla.
Podíval jsem se jí do očí a znovu začal vysvětlovat: „Potřebuju se dostat na ten pokoj. Jsem mu blíž než nějaký jeho rodinný příslušník. Musím být s ním."
Soucitně se na mě podívala a znova mě odmítla: „Já to všechno chápu, ale dovnitř prostě nemůžete. Teď mě omluvte, musím pokračovat v práci."
„Do prdele!" zašeptal jsem pro sebe a vyrazil ke schodišti.

I přes to, že se mě sestřička z recepce snažila zastavit, jsem utíkal nahoru. Najednou jsem měl plno energie, i po celé probděné noci v parku. Věděl jsem, že když Tommy uvidí, že přišel ten, koho u sebe chce, a ne jeho matka, odvolá ten zákaz. Nebo donutí Dianu ten zákaz odvolat, protože ho zařídila určitě bez jeho vědomí a souhlasu.
„Okamžitě se zastavte, nebo zavolám policii!" vyhrožovala. Zaběhl jsem do chodby pro personál a ztišil se. Sledoval jsem, jak proběhla okolo mě a vzala to do další chodby pár metrů ode mě. Asi jí nedocvaklo, že stejně poběžím k pokoji, o kterém mi sama řekla.
Nahlédl jsem na číslo pokoje opodál. Na béžové cedulce stálo tmavým písmem číslo 172.
Naproti přes chodbu naopak 188. Rychle mi docvaklo, že 181 bude blízko. Rychlým krokem jsem se rozešel chodbou k pokojům.
„187, 186, 185..." říkal jsem si číslo od každého pokoje, okolo kterého jsem prošel. U Tommyho pokoje jsem se zastavil, než jsem vešel, protože jako jediný měl otevřené dveře a odhrnuté žaluzie od okýnka do chodby. Zevnitř se ozývaly hlasy. Jeden zněl unaveně a celkem tiše, druhý stoprocentně patřil Dianě.

„Už to o mně ví?" zeptal se chraplavě. Přitiskl jsem se ke zdi mezi oknem a otevřenými dveřmi. Opět jsem odposlouchával, a bylo mi naprosto ukradené, že je to ode mě špatné.
„Řekla jsem mu to," popotáhla Diana, „Bůh asi udělal chybu, ale ta se brzy napraví. Ty se uzdravíš."
Tommy ignoroval její poznámky o Bohu, ale na chvíli se odmlčel. Udělal jsem krok do jeho pokoje, ale vrátil jsem se zpátky ke zdi hned, jak jejich rozhovor pokračoval. Zajímalo mě, co mu o mně nakecá, když tam nejsem. Kdybych vpadl dovnitř, hned na mě zavolají ochranku, takže jsem si vzal svůj čas.
„Je naštvaný?" ptal se Tommy. Jo. Jo, jsem, lhals mi.
„Když se to dozvěděl, začal se chovat hrubě, zle a nevychovaně. Neřeknu ani slovo na pár sprostých výrazů – každý je říká, dokonce i já, ale ten chuligán rozházel půlku nemocnice. Při tom ho ještě vyváděla ochranka. Vždycky je jen na škodu," povzdechla si. Protočil jsem oči a na jazyku už se mi objevilo pár vět, které bych jí hrozně rád řekl.
„Vysvětlil bych mu to, ale bojím se. Určitě je naštvaný, ale já ho nechci ztratit," postěžoval si Tommy a zakašlal. Sklopil jsem pohled.
„Nemusíš mu nic vysvětlovat, zlato. On sem nepřijde," vysvětlovala mu. Nakrčil jsem obočí.
„Proč?" Na konci chodby jsem zaslechl zvuk. Super, už jich po mně jde víc. Zpozorněl jsem, ale pořád poslouchal.
„No, no..." zamyslela se Diana, „víš... ach, jak to říct? No, když se o tvé nemoci dozvěděl, řekl, že už s tebou nechce mít nic společného a ať na něj nečekáš. Prý s tebou už nehodlá ztrácet čas."
Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a tiše její výrok okomentoval: „Bullshit." Nevěděl jsem, proč si to ta pomatená ženská vymýšlela. Přece věděla, že bych pro Tommyho udělal první poslední, což je víc, než kdy mohla říct o sobě.
„T-to by neřekl," špitl zklamaně. Dia si nespokojeně mlaskla a pokračovala v přesvědčování.
„Překvapilo mě to, jako to teď překvapuje tebe. Nechtěla jsem ti to říkat, abych ti nepřitěžovala, ale musela jsem. Jel rovnou za tou svojí dívkou. Nebylo to od něj vůbec správné. Měli byste se spolu přestat vídat, stejně na tebe nemá dobrý vliv."
Mě zase překvapilo to, jak věděla o Melanie. A to, co to Tommymu hustila do hlavy za guláš.

Zrovna, když jsem chtěl vejít dovnitř a všechno to tam utnout se za mnou ozval cizí hlas. „Pane, pokud vím, tam nemůžete. Půjdete teď se mnou," chytil mě za loket dvoumetrový stokilový chlap a táhl mě pryč.
Poslední slova, co jsem zaslechl z pokoje, byla: „... věřím ti, mami."