MATE !Prochází úpravami

MATE x 29 - I'll fight for you

*Tommy
Nezavolal mi. Skoro celý týden od doby, co přišel na můj flirt s Brunem, mi nezavolal. Ani nenapsal, nestavil se u mě doma, prostě o sobě nedal vědět. Ale nedivil jsem se. Jakkoliv mě to mrzelo, stejně jsem se mu to neměl za zlé, protože bych se asi zachoval stejně.
Samotnému mi nedocházelo, co jsem si myslel při psaní Brunovi: že mi na to Adam nedojde? Fakt blbá myšlenka. I když, on se mě snažil sbalit a já mu na jeho flirt opravdu nepřistupoval, takže technicky vzato se Adam nemusel urazit. A už vůbec ne se neozývat. Vymyslel jsem si plán, jak mu vynahradím všechnu moji blbost a doufal jsem, že z něho jako zbabělec nevycouvám.

Spoléhal jsem na to, že se uvidíme ve škole. A zrovna tam jsem právě přišel a doufal jsem, že se on dostaví taky. Proklouzl jsem do třídy jako šedá myš, okolo fotbalistů a ostatních lidí, kteří se jeden přes druhého překřikovali o jejich zážitcích z Vánoc a Silvestrovských oslav. Oh, jak moc mi nechyběl nikdo z nich. Vlastně jsem se jich rád na chvíli zbavil. Zahlédl jsem Debbie a Louise, jak se na sebe culí jako dvě sluníčka. Byl jsem hrozně šťastný za moji duhovlásku. Zasloužila si to nejlepší. Adam s jeho vkusem na lidi vyhodnotil, že Louise je to nejlepší a já věřil jeho rozhodnutí. Pousmál jsem se nad holkami, ale soustředil jsem se na někoho úplně jiného. Na svého milého, po kterém, jako by se slehla zem. Hledal jsem ho po celé místnosti, ze svého místa jsem se rozhlédl všude, ale on nikde.
Moje nálada klesla a já se sesunul na místo v druhé lavici, co zůstalo prázdné. U místa vedle ležel malý backpack. Nešlo rozpoznat majitele, protože zrovna tenhle nikdo neměl – nebo jsem ho na nikom neviděl. Doufal jsem v nějakou normální osobu.

Zazvonilo. Všichni se nasunuli do třídy a rozesadili se na svá místa. Vedle mě přišla holka, Amy. Zastavila se u svého místa, podívala se na mě, na svůj batoh a odfrkla si. Věděl jsem, co to znamená a jen jsem sklopil hlavu. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se rozhlížela a začala hledat jiné volné místo.
Sklesle jsem si pro sebe přikývl a začal se věnovat svým věcem, mezi tím, co ona drapla své věci a odešla dozadu. Jo, jako by lidi prostě nemohli přežít sedět vedle chudáka Ratliffa. Nešlo říct, že bych si už nezvykl, ale vždycky mě trochu zamrzel přístup lidí.
Pokrčil jsem sám nad sebou rameny a vzal si jeden ze svých sešitů. Neměl jsem co dělat, nebo s kým se bavit, tak jsem si začal kreslit náhodné sketche tužkou. Nic zvláštního, nějaké ženy a muže bez obličejů. Moje malůvky ale něco vyrušilo; sebraní čepice z mojí hlavy. Otočil jsem se a chystal se vystartovat, dokud jsem si nevšiml, že mi čepici strhl jeden z mých notoricky známých agresorů. William.

Sklopil jsem pohled zpátky do svého sešitu.
„Tak co, Ratliffe, dostals pod stromek konečně nové vlasy?" promluvil blízko mého obličeje. Koutkem oka jsem se na něj podíval a ohnal se po beanie, co svíral v dlani. On ucukl a se smíchem se vydal k tabuli.
„Ha, vlastně ne, jasně, že ne," snažil se pobavit třídu ponižováním mě a nečekaně se na to lidi i chytali, „vaši nemají ani na to, aby ti koupili nové oblečení, natož tak nové vlasy!" Cítil jsem ten zoufalý pocit ve své hrudi, který ještě zesílil, když mi došlo, že si lidi šeptají o mojí holé hlavě. Polovina se věnovala Williamovi a druhá polovina se ušklíbala nad mým vzhledem. Neměl jsem odvahu vstát a jít vstříc veřejnému ponížení a bitce, přes to, jak moc jsem se styděl. Měl jsem pocit, že když se pohnu, udělám celou situaci horší.
Zaslechl jsem hlas Louise: „Výborný vtip, Williame. Už stačí, ne?" Na to vstala místo mě a šla za ním do popředí třídy. Zvedl jsem k nim zrak.
„Oh, takže slečna Ratliff si neumí přijít sám, musí posílat holku? Slabé, ale očekávané," rýpl si. Louise se po něm natáhla s tím, že mu beanie konečně vezme. On se na ni škodolibě usmál a odhodil čepici svým pobočníkům dozadu třídy. Ti ji chytili a dál se bavili na mém utrpení.
„Ah, jaká smůla, že, Louise?" vysmíval se jí do obličeje. Louise se s ním začala hádat a můj majetek mezi tím poletoval skrz třídu, ale nikdy se nedostal ani blízko ke mně. Čekal jsem, až je to přestane bavit. S dlaní skrývající můj obličej jsem se pokoušel druhou roztřesenou rukou dál kreslit. Chtěl jsem předstírat, že se nic neděje, ale v hlavě mi duněly řeči a komentáře mých spolužáků.

„Yeah, nemyslím si, kreténi."
Okamžitě jsem zpozorněl a podíval se po zdroji hlasu. Můj přítel! Do očí mě praštila jeho malá novinka. Můj přítel se šedými vlasy!...Okay, cože? Adam prošel před třídou jako král, kterým stoprocentně byl, a pohotově zachytil moji beanie, když letěla zpátky směrem k tabuli. U té na sebe stále něco pokřikovali Louise a William. Jejich hádka vygradovala v to, že do něj Louise žduchla, on narazil zády na tabuli a šli si oba v poklidu sednout. Ani William neměl na to, aby vrátil úder holce.
Adam, mezi tím, projel každého pohledem, s tím největším znechucením. Podíval se na čepici se svojí ruce a očima vyhledal mě. Cítil jsem malé slzy radosti v koutcích svých očí, ale zatlačil jsem je zpátky.
„Williame, neumřela tvoje babička na leukémii?" zeptal se Adam najednou tvrdě. William se zarazil, očividně překvapený tím tématem.
Odkašlal si a nepříjemně odpověděl: „Jo, jak to víš?"
„Protože jsi ve druháku při tréninku brečel jak malý, když ses to dozvěděl. Myslíš, že by tě pochválila, kdyby tě teď viděla?"
Jakmile Adam položil další otázku, William ztichl. Stejně, jako ti, co se doteď ještě chichotali nad jeho vtípky.
„Už nejsi takový frajer." Adam zakroutil hlavou a šel si sednout na volné místo vedle mě. Vrátil mi moji beanie a já si ji s radostí nasunul zpátky na hlavu. Koutky mých úst se zvedly do malého úsměvu. Podíval se na mě, sjel mě očima a olízl si ret. Neusmál se nazpátek ani nic podobného, měl stále svůj chladný výraz. Netušil jsem, co to má znamenat, ale ještě víc mě to utvrdilo v tom, že si ho musím získat zpátky, všemi prostředky, co mám.
„Děkuju," zašeptal jsem mu. Nedostalo se mi žádné odpovědi, ani pohledu. Au, chladné.

Učitelka se dostavila s tím, že nám musí něco oznámit. Skoro ani nepřekročila práh dveří do místnosti a už mluvila. Všechny si nás obhlédla a začala mluvit: „Dobrý den. Určitě jste si užili volno, soudě podle vašich odpočatých výrazů. Tak, přejdeme rovnou k věci: mám pro vás nabídku na poslední školní výlet..."
Neposlouchal jsem, ale její oznámení a diskuze mi dalo trochu prostoru na to, abych trochu vydechl.
Nemohl jsem se přestat dívat na Adama, ale musel jsem se hlídat, aby mě lidi nechytli při tom, jak na něj hledím jako na svaté zjevení.

Seděli jsme spolu dvě hodiny a on ani jednou nepromluvil. O přestávce se dokonce vytratil a vrátil se pět minut po začátku hodiny. Akorát zazvonilo a my měli další přestávku. Hodlal jsem z něj vytáhnout, jestli se mnou vůbec hodlá ještě někdy mluvit.
„Je ti něco?" zeptal jsem se Adama. Akorát si balil učebnici do batohu a vytahoval jinou. Celou hodinu se na mě ani nepodíval. Za to já na něm mohl nechat oči – s těmi vlasy vypadal božsky.
„Ne," vydechl nezaujatě. Než jsem stihl cokoliv namítat nebo vést rozhovor jinam, odebral se pryč ze třídy. Počkal jsem pár vteřin, abych nebyl moc nápadný. Napočítal jsem pouze do pěti, protože mi došlo, že by mohl utéct až moc daleko. Bez rozmýšlení jsem vyrazil za ním.

Mířil někam dál do chodby, ale podařilo se mi ho doběhnout u záchodů. Zrovna sem nikdo moc nechodil, protože o kousek vedle zrovna jedny záchody zrekonstruovali, takže na tyhle staré, pomalované a neudržované všichni zapomněli – a to mi akorát nahrálo do karet
V rychlosti jsem zkontroloval, jestli nás někdo nevidí, a vzal ho za ruku. Dneska mi neutečeš, chlapče, dneska ne. Než se Adam stihl vzpamatovat, táhl jsem ho na záchody. Zatlačil jsem ho do kabinky, narazil ho na zeď a vrhl se po jeho rtech. Jednou rukou jsem stihl i zamknout. Překvapivě nic nenamítal, možná z části proto, že neměl volnou pusu, aby protestoval. V první chvíli ale moc nespolupracoval, což mě trochu vyděsilo. Asi jsem mu ale taky chyběl, vzhledem k tomu, že mě neodstrčil. Zajel jsem mu rukou na hlavu a prohrábl mu stříbrné vlasy.
„To je sexy," podotkl jsem, když jsme se oba odtáhli pro trochu vzduchu. Mezi prsty mi projížděly jemné, pořád stejně udržované vlasy. Když jsem si je odbarvoval já, měl jsem je jak slámu, ale jakmile to udělá on, zůstávají perfektní. Od něj se ani nedalo čekat nic menšího než dokonalost.
Adam chvíli váhal. Podíval se mi do očí a já v těch jeho viděl, že chce víc. Taky šlo ale poznat, jak uvnitř bojuje sám se sebou. Ublížil jsem mu a nezasloužil jsem si, aby mi dal právo si jen tak nakráčet zpátky k němu a zatáhnout ho do kabinky, jako by se nic nestalo.
„Co to děláš?" zeptal se, ale zněl tak, že ani nechce odpověď. V jeho hlase jsem pořád slyšel zklamání, tentokrát naprosto skutečné a neskryté. Ani se nesnažil schovat své city, jako dříve.
„Neptej se," odvětil jsem jednoduše s falešným sebevědomím.
Sice mi bušilo srdce, jako by mi šlo o život, ale věděl jsem, že se musím přemoct. Chtěl jsem si ho získat, dovést ho do takové nálady, v jakém byl předtím, než jsem to pokazil.
Odhodlal jsem se a svoje ruce přesunul do spodní části jeho těla. Prsty jsem vyhledal pásek jeho kalhot a poslepu začal vysouvat jednu část pásku z druhé. Ani za nic mi nešel rozepnout, což mi na sebejistotě moc nepřidalo. Pustil jsem Adamovy rty a pomalu si klekl na kolena. Myslel jsem, že ze stresu omdlím, ale věděl jsem, že tohle je správně. Chtěl jsem to udělat. Navíc, progooglil jsem internet skrz naskrz a hledal si správné techniky tam a zpátky snad desetkrát. Tohle měl být můj plán. Dám mu blowjob, teď a tady.
Třásly se mi ruce, jak jsem rozepínal černý pásek. Nedíval jsem se na to, jak reaguje Adam, protože jsem doufal, že se těší, že jsem se konečně odhodlal k akci. Vzadu mé mysli ale zůstávala malá dušička, co doufala, že celé tohle divadlo zastaví. Bál jsem se, i když jsem si namlouval, že ne.

Najednou položil ruce na moje a stiskl je, čímž mě zastavil. Zvedl jsem k němu zrak, jen abych viděl, jak se tváří. Cítil jsem svoje tváře hořet. Jeho výraz mě vyvedl z míry – netuším, co přesně jsem čekal, že uvidím v jeho obličeji, ale on mi věnoval naprostý opak.
„Neděláš to, protože chceš. Děláš to, protože cítíš, že mi něco dlužíš, že?" zeptal se, přičemž pořád držel moje ruce ve svých. Oba jsme věděli odpověď, i když já si rozhodně nechtěl přiznat, že na to nejsem připravený a že to dělám jenom proto, aby mi odpustil.
„M-máš pravdu, omlouvám se," zamumlal jsem. Myslel jsem, že se na místě rozpláču.
Musel jsem se neskutečně přemáhat, abych se vůbec mohl sesunout na kolena, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi neulevilo. Zastavil mě, protože jsem tak průhledný, že prokoukl můj záměr. Ale zastavil mě, na druhou stranu mi i spadl kámen ze srdce.

Já jen spadl jsem na zadek a chvilku prostě sklesle seděl na zemi. Takhle jsem si to nepředstavoval. Slyšel jsem povzdech, co z něj vyšel, ale snažil jsem se nereagovat. Ne, že by mi to zazlíval, ale rozhodně byl opět zklamaný.
Vzal mě za ruku a pomohl mi se zvednout: „Pojď zpátky na nohy." Zněl tak neohromeně, jakože wow, co jiného se od tebe dalo čekat. Měl jsem pocit, že na co sáhnu, to se pokazí. Tolik do mého plánu – a pravděpodobně i plánů do budoucna.

Očima jsem hypnotizoval podlahu. Cokoliv, jen, abych se mu nemusel dívat do očí. Cítil jsem na sobě to ponížení, to samé, co jsem cítil ve třídě. Všechno na mě najednou dolehlo, jaká jsem hrozná troska, jak jsem zklamal jeho a sebe taky, jak se lidi smějí tomu, že prostě nemám vlasy, jak mě bolela hádka s Adamem. Všechny pocity se scukly do velkého knedlíku v mém krku. První slza tekla dolů po mojí tváři, i přes to, jak moc jsem se snažil ji zadržet.
„Sakra," setřel jsem ji a sklopil hlavu ještě víc dolů, „jsem trapný, promiň."
Chvíli jen stál a sledoval mě, jako by přemýšlel, co má udělat. Rozuměl jsem tomu, že mě nechtěl utěšovat. Za prvé, dělal to pořád, protože jsem se choval, jako by sebelítost byla moje druhé jméno a za druhé, protože jsem si to všechno zasloužil. Zaslechl jsem další povzdech, a kdybych se díval, určitě bych viděl, jak protáčí oči. Objal mě velkýma, ochranářskýma rukama.
„Zklamal jsem tě?" promluvil jsem do jeho hrudě, o kterou jsem se opíral. Poslouchal jsem jeho srdce, což mě vnitřně trochu uklidňovalo.
„Teď ne," odpověděl mi s upřímností v hlase. Doufal jsem, že to myslí vážně, že jsem si tu upřímnost nenalhával. Taky mi došlo, co znamená teď ne – zklamal jsem ho předtím a on to nehodlal nechat jít. „Nelam si s tím hlavu. Sex není všechno, co se očekává ve vztahu. Třeba upřímnost, ta je celkem důležitá," vypíchl. Jeho trochu zlá a zákeřná stránka využila situace a jeho slova mě opět zasáhla jako šíp. Neodpověděl jsem. Jsem takový loser.

„Řekni mi, co udělal William," zajímal se.
„Bavil celou třídu," vzlykl jsem, „promiň, prostě na mě nějak všechno dolehlo. Dneska asi nemám den."
„Yeah, zkus toho debila vypustit. Dostane přes držku, dřív nebo později," promluvil klidně. Já se odtáhl. Jeho krásné modré oči se mi zahleděly snad až do duše.
„Nepobiješ se zase kvůli mně, ani na to nemysli," oznámil jsem mu, jako bych očekával, že mě poslechne. Obdivoval jsem, že o mě měl pořád zájem. Udělal by pro mě první poslední i po tom, co jsem mezi námi způsobil, ale stejně jsem ho nechtěl nechat jít pobít se s Wiliamem.
„Nech to plavat," nařídil jsem jemně, jako bych snad naivně očekával, že mě poslechne.
„Nedělám to poprvé," odpověděl, jako by bitka byla každodenní činnost. Ráno vstanu, vyčistím si zuby, dám si snídani, zmlátím pět lidí jako rozcvičku, jdu do školy. Pohoda.
Rozhodně jsem nehodlal ho nechat se bít s přibližně sto kily svalové hmoty, jakou oplýval William. Adam taky pracoval na svém těle a boxoval, jako kdyby měl za chvíli vlézt do ringu – věřil jsem i tomu, že v bitce s Williamem by vyhrál. Podle mě by mohl drtit kameny jenom pohledem, ale stejně – všechno se nevyřeší fyzickým násilím. K tomu už vůbec ne šikana.
„Miluju tě a podpořím tě skoro v čemkoliv, co uděláš," setřel jsem si zasychající slzy z tváře, „ale ne v tomhle. Prostě ho nech, stejně se nic nevyřeší."
Chytil mě za zátylek a já čekal, že udělá to, na co jsem čekal. Očekával jsem polibek, nebo jenom malou pusu na čelo, zkrátka malé gesto, co by mi alespoň naznačilo, že se mi hodlá znovu otevřít. Místo toho mě zase pustil a místo polibku ode mě jen o krok odstoupil. Moje už předem nalomené srdce se zlomilo, ale patřilo mi to.
„Já s tebou teď nediskutuju, já ti to oznamuju," pořád se za mě chtěl bít. Nemohl schovat ty ochranářské pudy, které u něj ještě rostly, jakmile se jednalo o lidi, které miluje. To mi dávalo ujištění, co jsem hledal – miluje mě. Chtěl jsem plno věcí namítat proti jeho bojovému duchu, ale soudě podle jeho výrazu jsem pochopil, že moje námitky nemají smysl.

Ustaraně si mě prohlédl a zavelel: „Dneska se snaž nestresovat, okay? Po škole tě vezmu autem." Přikývl jsem a nastal moment ticha.
„Jsi na mě pořád naštvaný?" ptal jsem se, ale věděl jsem odpověď. Jistě, že je. Kdo by nebyl? Stejně jsem doufal v opak.
„Jsem. To nemění nic na tom, že tě hodím domů," řekl s chladem, jako by ho už unavilo vyjadřování toho, jak zklamaný a naštvaný ve skutečnosti je. Podíval se na hodinky a oba jsme pochopili, že nám z naší dvacetiminutové přestávky už moc nezbývá. Musel jsem ho sledovat, jak odemyká kabinku a jak se chystá k odchodu. Donutilo to moje srdce spadnout trochu hlouběji, protože se zase musel začít chovat jako quarterback Adam, ne tak, jak se choval se mnou.
Naposledy jsem zachytil jeho ruku. Hned po střetnutí našich prstů se, možná už instinktivně, otočil.
Vydechl a vzdal se tomu, co sám chtěl. Prolomil stěnu mezi námi a na až moc krátký moment spojil naše rty. Zároveň jsem ucítil stisk ruky, který ale zmizel stejně rychle, jako se objevil. Adam potom zmizel za dveřmi, nechávaje mě samotného ve studené místnosti, v záchodové kabince s rádoby pozitivním obložením. Musel jsem čekat, jako vždycky, aby nás náhodou nezahlédli moc blízko u sebe. Začínal jsem mít schovávání plné zuby.