MATE !Prochází úpravami

MATE x 5 - Sleepover & midnight sex talk

*Tommy
Nakonec mě přesvědčil, abych zůstal u něj doma. Nemohl jsem se zbavit kousku pocitu nechtěnosti od Adamovy sestry a otce a rozhodně jsem Adamovi nechtěl dělat rozbroje v rodině. Sice jsem moc nerozuměl tomu, proč jsou všichni proti mně, ale zjišťovat se mi to taky dvakrát nechtělo. Radši jsem si držel odstup a vymezil si prostor k volnému pohybu jenom na Adamův pokoj. Přesvědčil jsem ho, ať spolu začneme dělat tu matiku, kterou jsem mu nabízel už u školy. Věděl jsem, že na to má vědomosti – vlastně se nějak přestal chytat až po necelých dvou letech, co ve škole úplně vynikal. Netušil jsem, co se mu stalo, že na to najednou začal kašlat. Teď jsem se mu musel s každým učivem podsunovat a vnucovat se, abych ho donutil procházet na čtyřky.
„Adame, sedíme tu nad tvým domácím úkolem snad celé století. To vážně nemůžeš vymyslet řešení tady toho – cokoliv to je?" ukázal jsem na jeho sešit. Měl v něm napsaný příklad, ale psal tak, že to nikdo nemohl přečíst. Proto možná nikdy nemíval úkoly – nemohl vyluštit, co v nich proboha má napsané. Místo odpovědi si vyhodil nohy na kraj stolu a propisku protáhl svým tunelem v uchu. Nohama se odrážel tak, aby se mohl houpat na židli. Se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima vypadal, jako by měl za chvíli usnout. Kousl se do rtu a kov kroužku ve rtu mu ťukl o zuby.
Nemohl jsem si odpustit chvíli nezírat. Jinak to snad ani nešlo. Považoval jsem se za šťastlivce – někdo tak atraktivní se baví zrovna se mnou.

Odkašlal jsem si, čímž jsem ho dokonale probral z jeho létání v oblacích a dělání si ze židle houpačku. Podíval se na mě: „Už objevils něco magického, co mi ty čísla nasází do hlavy?"
„Nemůžu to po tobě přečíst. Navíc, už je osm dvacet pět, cesta ke mně trvá hodinu a tvůj táta stejně chce, abych byl do půl deváté pryč. Takže se měj, Mitchie," pousmál jsem se na něj a šel si vzít svoji tašku. „Seru na svého otce a seru na to, co říká. Ty tu můžeš zůstat, jestli budeš chtít. A já vím, že chceš."
„I kdybych chtěl..." pokrčil jsem bezradně rameny, otočený zády k němu.
Zvuk něčeho, co právě dopadlo na zem, mě zastavil od balení. Musel jsem se otočit.
Adam se zhoupl tak, že spadl i s židlí na podlahu. Bylo slyšet, jak lapá po dechu a snaží se zvednout.
„Ach jo, co děláš?!" Přiběhl jsem k němu a chytil ho tak, abych ho utáhl. S pomocí nějaké vyšší síly se mi podařilo ho opřít zády o stěnu.
„Vyrazil sis dech, to přejde," uklidňoval jsem ho. Vzal jednu moji ruku a přitiskl ji i s tou svojí k zemi tak, že mi málem zlomil prsty. Někde psali, že by to mělo nanejvýš to půl minuty přejít. Snad se mi tu neudusí. Mám volat záchranku, nebo... ho kopnout do zad?
„Fuck," nadechl se po chvíli a zasmál se. Sklouzl jsem pohledem na velkou ruku přitisklou na mojí. Když si uvědomil, co dělá, uhnul a nechal moji dlaň znovu ožít.
„Mohl bys přestat riskovat svoje zdraví nejméně dvanáct hodin denně? Opravdu by to pomohlo," zanadával jsem a zvedl se na nohy.
„Neriskuju. Jenom se mi podařilo tě právě přesvědčit, abys tu zůstal na noc," mrkl na mě a natáhl ke mně ruku, abych mu pomohl ze země. Když se jí ale chytil, stáhl mě k sobě na zem. Oběma rukama mě vzal okolo pasu a věznil mě u sebe.
„Nemůžu tu zůstat, tvůj tá- Adame, nech toho!" vyjekl jsem, když mě polechtal. Najednou mi dlaní zakryl pusu.
„Shh," utišil mě, „sleduj."
Natočil moji hlavu na velké hodiny, co viseli nad jeho dveřmi. Ukazovaly přesně půl deváté.
„Půl deváté. Teď už nemůžeš odejít, bohužel," promluvil dramaticky a s velice, velice vážným výrazem se na mě podíval, „nemůžeš mě tu nechat samotného, já mám válečné zranění."
Nakrčil jsem obočí a kousl ho do ruky, kterou mi zakrýval pusu, aby mě konečně pustil. Moc to nefungovalo – jednou rukou mě pořád držel za pas, abych neutekl, druhou měl sice pokousanou, ale volnou.
Stiskl mi čelist a zaklonil mi hlavu. Ucítil jsem jeho dech na svém krku.
„Jestli tu nepřespíš a já na to válečné zranění umřu, budu tě chodit každou noc strašit-"
Musel jsem se zasmát. Šašek jeden.

„Oh, fuj!" ozvalo se z druhé strany místnosti. Adam frustrovaně vydechl na můj krk a pustil mě.
„Doufej, že ses přišla omluvit," zavrčel a propálil pohledem nezvaného hosta, Ashley, „jestli ne, tak doufej, že ti jednu nevrazím. Vypadni."
Kdykoliv se na mě podívala, uhnul jsem. Adam se nikdy nezmínil, že by mě Ashley nesnášela, nebo že by jí vadilo, když má Adam určitou zálibu v klucích. Jejich konverzace mě víc, než překvapila. Nepříjemně. Věděl jsem, že cizí rozhovory se neposlouchají, ale Adamova mamka mě pustila dovnitř a jejich hádka šla slyšet až dolů, takže než jsem vyšel schody, vyslechl jsem to všechno.
„Ne, táta mě poslal, abych tě zavolala na večeři," prohlédla si nás, oba na zemi, Adamova ruka okolo mého pasu. Znechuceně zakroutila hlavou.
„Cool." Adam s menší pomocí vstal, stejně, jako já. Pomohl mi vstát a držel moji ruku o moment déle... dost na to, abych si toho všiml. Projel mnou zvláštní pocit – nevím, co ho to popadlo. Měli jsme mezi sebou dost blízký a intimní vztah, takže na gay momenty mezi námi docházelo často, ale tentokrát jsem z něj cítil něco jiného.
„Táta říkal: zavolej Adama," zdůraznila drze. Adam se zamračil a dal jí šanci na opravu toho, co řekla. Takhle to dělával většinou předtím, než začal sprostě nadávat a rozbíjet všechno a všechny okolo. S výjimkou dneška, kdy mluvil slušně s Debb a Noahem. Pak se ale vrátil do starých "arogantní bad boy" kolejí s tím, že mě donutil je nechat odjet domů o pár hodin dřív.
„Pardon?"
„Měla jsem zavolat A-da-ma, buzno," protočila očima Ashley a vydala se pryč z pokoje. Nechala otevřené dveře. Další věc, co Adam nesnášel.
„Hej, zastav se, krávo!" zařval a chtěl jít za ní, ale zastavil jsem ho. Pohotově jsem se napřáhl po jeho ruce a zachytil jeho dlaň právě včas. Zarazil se a prohlédl si mě, přesně od našich spojených rukou až po moje oči. Nechtěl jsem pro Adama další průšvih, zvlášť po tom, co jsem viděl. Adam se bil nejlíp ze všech – když se ve škole dostal do potyčky, což bylo většinou stejně kvůli mně, málokdy dostal ránu, pokud vůbec někdy. Tady to ale neplatilo, přece jen, facku mu dal jeho otec, na toho si ani Adam nedovolil.
„Co je, homo?!" ozvala se po chvíli nazpátek.
„Řekni otci, že když tu nebyl, Tommy s námi mohl být vždycky, tak ať si kurva zvyká! Na rozdíl od něj, mamka není homofobní kretén!" Křičel na ni, mezitím, co já jsem na něj jen kroutil hlavou, ať to prostě nechá plavat. Udržoval se mnou oční kontakt, ale stejně nepřestal bojovat se svojí sestrou.
„Být tebou, držím hubu a krok, ale jak myslíš!" prohlásila. Seběhla ze schodů a dál ji nešlo slyšet.

„Adame, tohle nemusíš dělat kvůli mně. Klidně bych šel domů, tvůj táta přijel po dlouhé době a... vy dva byste si měli promluvit," navrhnul jsem mu. Pustil moji ruku a odešel si k nočnímu stolku zapálit cigaretu. Poté silně zabouchl dveře.
„Nedělám to kvůli tobě," ujistil mě a vydechl kouř, „dělám to kvůli sobě. Jestli jsem se někdy naučil něco dobrého, tak je to chránit rodinu."
„Ehm... nazval jsi svého tátu homofobním kreténem a se svou sestrou se za chvilku zabijete, takže..." Naznačil jsem mu, že to trochu nechápu. Adam se zasmál, došel k posteli, sedl si na ni a vyfoukl pár kroužků z kouře. „Bacha – můj otec není můj táta. Všechno, co udělal, je fakt, že zbouchl moji mámu. Od té doby? Nic. Ashley z toho vyroste, chápeš, patnáctka, velká rebelka. Neil? Ten je někde v Evropě, myslím. Nepočítá se, nikdo ho neřeší, toho chránit nemusím," vysvětlil mi důležitě. Přikyvoval jsem, i když mi pořád nedocházela pointa.
„Chráním tebe," dodal po chvíli ticha. Trochu mě to od něj zarazilo, přišlo mi zvláštní slyšet od něj upřímnou větu. Sice krátkou, ale svým způsobem plnou citu. Většinou to bylo jen: „Ochráním tě, ale pak dostaneš pořádnou přednášku o tom, jak si to děláš sám."
„Já nejsem..." rodina.
„Ale jsi," ujistil mě předtím, než jsem mohl vůbec něco namítat, „vždycky jsi byl a věř mi, že vždycky budeš. Sakra, viděl jsem na tobě něco speciálního hned ten den, co jsme se seznámili." Podíval se na mě s hravým úsměvem. Ta vzpomínka mě donutila se taky usmát.

„Ne, mami, já nechci jít!" plakal jsem a držel se máminy nohy, jako kdyby mi šlo o život. I přes to že se mi můj batůžek ve tvaru Super Maria a moje první školní uniforma celkem líbily, děsila mě představa, že bych měl vejít první den do školy. Najednou ke mně přišel zrzek, který vypadal, že jde taky poprvé do školy. „Ahoj, já jsem Adam, jak se jmenuješ?"
„Tommy," odpověděl jsem stydlivě. Asi mi ani moc dobře nerozuměl.
„Bojíš se začít chodit do školy?" Tvářil se hrozně mile. Jako odpověď jsem nejistě přikývl.
Adam vzal moji ruku, stiskl ji a sladce se usmál: „Pojď, postarám se o tebe. Slibuju."

„A teď otázka života a smrti: mám objednat pizzu, nebo se vydat na dobrodružnou cestu za svým kreténským otcem pro naše tvrdě vydřené jídlo?" zeptal se seriózně a zaplnil pokoj dalším kouřem.
„Radši zadus tu cigaretu a přestaň dělat frajera," zamával jsem si rukou před obličejem a radši šel otevřít balkonové dveře. Vždycky mě dokázal dostat ze špatné nálady. A taky mě často nutil dělat věci, do kterých se mi zrovna moc nechtělo – třeba u něj přespat.

***
„Mm-," uprostřed noci mě vzbudil tichý zvuk z druhé strany postele. Prudce se mi otevřely oči. Otočil jsem se, abych zjistil, co se děje.
„Jsi v pohodě? Nestraš, Adame..." na konci věty jsem se ztišil, protože i přes tmu v jeho pokoji šlo vidět, že pořád spí. Neobvyklý úkaz, vzhledem ke všem jeho nocím stráveným na balkoně s mobilem v jedné ruce a cigaretou v druhé.
„Pojď," vydechl. Mluvil ze spaní. Já se rozhodl znovu otočit zády k němu a nechat ho vypovídat. „Fuck, tvoje oči... jsou úžasné," zamumlal. Při té větě jsem se musel usmát. Ze spaní říkal věci, co mi do očí neřekl. Byla by škoda ho budit.
„Neublíží ti... Nikdo se tě ani nedotkne... já se... postarám." šeptal. Zněl trochu nesmyslně, ale zároveň tak odhodlaně, že jsem se skoro až bál, aby nevstal a nešel se ze spaní s někým pobít. Měl jsem co dělat, abych se nezačal smát a neprobudil ho. Zněl tak jemně, sladce, tohle se u něj nikdy nestávalo. Z malého zrzka, co mě donutil jít do školy vyrostl bad boy. Přesto se ale mi ale potvrdilo, že nějaký malý kousek té něžné duše v něm zůstal. Ten kousek právě promlouval. Zněl jinak, než zněl Adam, když mi občas řekl hezké věci normálně přes den. Zamumlal něco, čemu nešlo rozumět a dokončil to větou: „...chci, abys zůstal... se mnou."
„Proboha," zasmál jsem se potichu a kousl se do rtu, abych zadržel zvuky.

Najednou se okolo mého pasu objevila Adamova ruka. Přisunul se ke mně a já nasucho polkl. Cítil jsem, jak dlaní jel o pár centimetrů dolů k lemu mých boxerek. Zatajil se mi dech a stáhly svaly. Pořád pokračoval dolů, až do míst, kde by kamarád být neměl. Rozbušilo se mi srdce pod návalem adrenalinu. Okamžitě jsem se odtáhl a rozsvítil lampu, co měl na nočním stolku.
„Co to sakra děláš, Adame?" vyjekl jsem a podíval se na něj, jak si rukou stíní oči, aby mu k nim neproniklo světlo. Hodil si přes oči celou paži a svraštil čelo.
„Ale kurva! O čem sakra mluvíš? Zhasni!" zabručel na mě a otočil se zády.
„Právě jsi na mě sahal," oznámil jsem mu s pozdviženým obočím. Frustrovaně si povzdechl a stiskl v prstech látku povlečení.
„Sahám na tebe celý život, žhavá novinka," promluvil do polštáře, do kterého zabořil hlavu, „mohl bys mě nechat vyspat? Už jsem si myslel, že se vyspím víc, jak pět hodin vkuse."
„Měl jsi ruku na mém... ehm...no..." Přemohl mě stud a věta tím pádem zůstala nedokončená.
Z druhé strany se ozval smích: „Nevím, co jsem ti dělal. Upřímně, doteď jsem spal jak zabitý, ale chci, abys to dořekl, mé nevinné dítě."
„No...," snažil jsem se, ale bylo mi nepříjemné mluvit o mých intimních partiích před ním. Adam se najednou plný energie otočil na mě, s úsměvem od ucha k uchu. Jeho tvář osvěcovalo tlumené bílé světlo.
„Řekni to," pobízel mě pobaveně. Uhýbal jsem mu pohledem a místo odpovědi si hrál se svými prsty.
„Buď potichu a nech mě na pokoji!"
Světlo znovu zhaslo a pokoje se zmocnila tma. Můj pohled zaujaly odestřené dveře balkónu, přes které svítily hvězdy a měsíc. Taky propouštěly do pokoje trochu světla.

„Proč o takových věcech nemluvíš?" zeptal se mě po chvíli a přejel mi rukou po zádech. Moje tělo se otřáslo pod jeho dotekem. Mlčel jsem.
„Buď upřímný. Dal ti někdo někdy handjob?" položil mi další otázku. Někdo by se nad tím možná pozastavil, ale já byl u něj na dotazy, nebo spíš narážky ohledně sexu, zvyklý.
„Tebe neláká zjistit, jaké to je?" prsty mi sjel od ramene až dolů k zápěstí. Tím dostal svoji ruku do stejné polohy, jako před chvílí. S tím rozdílem, že tentokrát se držel u mého pasu.
„Když ti někdo zajede rukou pod kalhoty, má studené ruce, nebo prsteny. Takové, jaké občas nosívám já, víš, masivní. Studený kov na tvojí rozpálené kůži-"
Vykládal to jako dramatizaci divadelní hry a na konci propukl v tichý smích. Dělal si ze mě srandu. Jo, to by prostě nebyl on, aby mě chvíli nešikanoval. Nespokojeně jsem mlaskl a napomenul ho: „Nech toho. Vypadá to, že to na mě zkoušíš."
Blázen za mými zády se rozesmál.
„To teda zkouším. Zkouším ti popsat, jaké to je, abys byl připravený, až ti to někdo udělá," řekl mile a značně ironicky. Neviděl jsem mu do obličeje, ale cítil jsem ten drzý úsměv na svých zádech.
„Jak můžeš vědět, že mi to nikdo nedělal? Třeba jsem ti to jenom nikdy neřekl," připomněl jsem mu. Mylná myšlenka, že bych mohl vyhrát, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ucítil jsem dech na svém zátylku z toho, jak se znova tiše zasmál.
„Vím, že ti to nikdo nedělal. Řekl bys mi to," oznámil mi jistě. Měl pravdu, asi by byl první a poslední, co by se to dozvěděl. Říkal jsem mu všechno o své první dá se říct lásce, co jsem měl na základce. Asi bych po handjobu potřeboval někoho, kdo by na mou adresu udělal pár sarkastických poznámek, nebo se smál na tom, jak divné to poprvé bylo.

„Závidím ti," uznal jsem, „ty máš vždycky koho chceš. O mě by si nikdo neopřel ani kolo. Ani holka, natož tak kluk."
„O mě by si holka opřít kolo nedovolila, stejně jako kluk. Navíc – teď to říkám z postu nejhezčího kluka na škole – myslím si, že jsi hezký." Rukou, kterou mě držel okolo pasu si mě přisunul víc na sebe. Kdybych nás neznal, řekl bych, že se mě snažil sbalit. Ale takové věci on dělal normálně, takže nic nového. „O tomhle mluvím – oni si nic nedovolí, ale stačí, aby ses podíval, a už jsou tvoji. Myslím aférky s Amber, Jennifer... a tou Marinou Gonzales, nemluvě o každé roztleskávačce a desítkách ostatních. Vsadím se, že jsi dokonce měl holku Adriana z motocrossu." Podíval jsem se přes rameno, abych se ujistil.
„Správně, měl. Stejně jako jsem měl Lucase Simmonse, Richieho Pettersona a mnoho dalších kluků... jejich kluků. Ještě se to neprovalilo."
„Děvko." Adam mi foukl za krk a já ho praštil po ruce, co měl laxně hozenou kolem mého pasu. Moje ruka se rázem ocitla na té jeho. Radši jsem uhnul, nechtěl jsem, aby si myslel, že na něj něco zkouším já.
„Ale nikdy to nebylo to, co jsem hledal," posteskl si, „ani vlastně nevím, co hledám, ale až to bude ono, dám ti vědět."
„Vždycky budeš mít mě, Mitchie, já tě budu milovat navždycky," řekl jsem žertovně a vysloužil si za to přejetí prsty po mojí paži. Mhm, tohle se teď rozhodl dělat pořád – chytat mě za ruce, být na mě až podezřele hodný, dokonce se přisunovat blízko ke mně. Zajímalo mě, v jaké náladě se probudí ráno. Každé ráno provázela jiná pohádka.

„Najednou jsme v mém sexuálním životě, místo tvých handjobů? Díky, ne, dneska už mám dost frajerů a frajerek a sraček okolo nich. Stupidní Ashley," povzdechl si, „ještě ta se do toho sere." Chtěl jsem se ho zeptat, do jaké míry to, co říkal před Ashley, myslel vážně. Přes to, že Adam byl můj kamarád snad celou věčnost, pořád jsem před ním měl dost velký respekt. Možná větší, než měl on přede mnou. On nesklonil hlavu nikdy před nikým, protože nemusel.
Přál jsem si, aby se ve mně někdy sesbíralo jen pár kousků té odvahy, co měl on. Zhluboka jsem se nadechl a risknul to.
„Adame? Víš, jak jsem dneska slyšel tu tvoji hádku s Ashley... říkala něco o tom, že ses do mě zabouchl a tys to potvrdil s tím, že kdyby ses mi taky líbil...?" nedokončil jsem větu, abych mu dal co nejdřív prostor na odpověď. Stalo se to, čeho jsem se obával, ale zároveň jsem to předpokládal. Místnost chvíli zůstala tichá. Nepříjemné ticho prolínaly jen zvuky z venku.
„Hah," povrchně se uchechtl, „fuck."
„Nebylo to myšleno vážně, jasně, ah, jo, promiň," řekl jsem tak, aby se na mně nedalo nic poznat. Nevěděl jsem, jak se okolo toho cítit. Možná jsem trochu chtěl, aby přede mnou alespoň jednou přiznal, že mu na mně záleží. Ideálně v soukromí, bez toho, aby ukazoval svou náturu bad boye. Nemohl přece navždycky předstírat, že ho nic nezajímá.
„To bys chtěl?" zeptal se. Červenaly se mi tváře, cítil jsem to.
„A ty?" oplatil jsem mu otázku. Zamyslel se. Asi jenom nechtěl zranit moje měkké srdíčko. On se nikdy nemusel vyrovnávat s odmítnutím nebo s nízkým sebevědomím, takže si asi ani nedokázal dost dobře představit, jak jsem se cítil. Oceňoval jsem, že se alespoň snažil být ohleduplný a nevybalil na mě hned: Ne, proboha, tebe bych nechtěl, říkal jsem to jenom, abych nasral Ashley – podobnou větu Adamova rázu.
„Dobrou noc, sunshine," poplácal mě po ruce a otočil se na svou stranu postele.
„Odpovíš mi?" zdůraznil jsem důležitost své otázky. Na to na mou adresu přiletělo pár nadávek.
„Na takovou sračku odpovídat nebudu. Víš, že nejsem stavěný na city."
Oh. No, k čertu s ohleduplností – au, moje srdce.
„Fajn, dobrou," zašeptal jsem potichu. Moje červené tváře se pomalu vracely do normálu, jakmile mé srdce kleslo trochu hlouběji.