MATE !Prochází úpravami

MATE x 19 - Innocence under attack

Celkem v klidu jsme přijeli až ke mně domů a až na pár opileckých poznámek se Tommy choval celkem slušně. Odemkl jsem dveře z garáže do domu a po sluchu zkontroloval, jestli všichni spí. Jediné, co se rozlehlo tichými tmavými chodbami, byly naše kroky. Všichni spali. To znamenalo, že si Tommy musel dávat bacha, aby tenhle fakt nezměnil. I když ve stavu, v jakém se momentálně nacházel, nevypadal na to, že by si dokázal na něco dávat bacha.
„Pojď," vtáhl jsem ho za ruku dovnitř. Skoro nestál na nohou, tak jsem ho na chvíli zastavil a přidržel za ramena, aby si uvědomil, kde mu končí nohy a začíná podlaha. Držel jsem ho za ramena pevně ale jemně, abych ho nezlomil, ale taky aby věděl, že má stát rovně.
„Nejsem unavený!" řekl a rukou si promnul oči, aby se zbavil přicházející únavy. Fakt se chová jako malé dítě.
„Neptal jsem se," konstatoval jsem obratem. Nezbylo mi nic, než se ho znovu chopit za ruku a odtáhnout ho směrem ke schodům. Další výzva pro mě – bezpečně se s ním dostat do druhého patra.
„Mitchie," zašeptal a stiskl mi dlaň pevněji, než za ni zatáhl, aby přitáhl moji pozornost. Zastavil jsem a otočil se na něj. Sice jsem toho ve tmě moc neviděl, ale dokázal jsem si ten opilecký výraz představit. V mozku mu určitě šrotovaly extra závažné myšlenky a otázky, na které se musel ptát zrovna uprostřed naší cesty do pokoje.
„Co je?" povzdechl jsem si. Myslel jsem jen na to, že jestli na mě zavalí zase nějakou sračku, začnu chrlit oheň.
„Vlastně nic, já jenom..." zaváhal. Položil jsem mu svou otázku ještě jednou, ať dál nezdržuje: „Co chceš?"
„Budeš mě mít rád, když, no..." zasekl se uprostřed věty a pravděpodobně promýšlel svoje další slova, nebo už ztrácel schopnost dávat dohromady větu. Přešlápl jsem na místě a napjatě čekal, co z něj zas vyleze. „Když budu bez vlasů?"
Protočil jsem očima. Otočil jsem se pryč na důkaz toho, že hodlám jít pryč, a v rychlosti odpověděl: „O tom se teďka nebudem bavit. Pojďme nahoru."
„Ne, já to myslím vážně!" naléhal a zvýšil u toho hlas. Znovu mě zatáhl za ruku a já pohotově přitiskl druhou dlaň na úzké rty, ze kterých za poslední hodinu vyšly takové blbosti, že jsem nad nima musel kroutit hlavou.
„Potichu!" utišil jsem ho a rozhlídl se okolo, jestli nás někdo z famílie nenachytá, jak se plížíme jako zloději po domě. Odpověděl mu na jeho životně důležitý dotaz: „Nezáleží mi na vlasech."
A teď pojďme, než se potkáme s mým milovaným otcem.
Jemné prsty najednou zachytily ty moje a já těžce polkl, když jsem si uvědomil, že jsem ho držel za obličej dýl, než bych asi měl. Najednou jsem si přišel trochu vyvedený z míry a stáhl jsem ruku zpátky k sobě.
„Mám sto chutí tě políbit," přiznal se. I když se mnou ta věta něco udělala, líbat jsem se zrovna dvakrát nechtěl. Pořád jsem na něho byl nasraný za to, co dneska předvedl a pořád jsem nechtěl, aby věděl o tom, co cítím. Když už jsem tím musel projít, tak jedině vnitřně, v sobě. Mým hlavním cílem zůstával můj pokoj, ne líbačka uprostřed vstupní haly.
„Tak si to nech pro sebe," odsekl jsem nezaujatě a natlačil ho před sebe na první schod, „jdi."
Hned mi dal najevo, že mi to nehodlá ulehčit.
„Nechceš, abych tě políbil? Vysíláš tak hrozně zmatené signá-"
Snažil se otočit čelem zpátky ke mně, ale chytil jsem ho za pas a navedl ho dál, nahoru po schodišti.
„Mlč," nakázal jsem tvrdě. Udržoval jsem jeho stabilitu a postupoval s ním nahoru. Při tom jsem mu musel připomínat, co má vlastně dělat, protože se každou chvíli chtěl otáčet a povídat si.
„Jdi dál."
„Nemůžu!" fňukal. Když ze mě vyšel povzdech až takový, že jsem si myslel, že víc vzduchu v plicích už ani nemám, pokračoval: „Nic nevidím a bolí mě nohy!"
V tu chvíli se mi opět chtělo si pořádně plesknout rukou do čela, ale to bych ho musel pustit, a to jsem nehodlal riskovat. Nabral jsem ho jednou rukou pod stehny a druhou pod lopatkami tak, aby se mě mohl držet. Vysadil jsem si ho do náruče a mezi tím, co on se pobaveně tiše smál, jsem s ním vyšel zbylé schody. Mohl jsem to udělat hned, ušetřilo by mi to spoustu práce.

V pokoji se mi loktem podařilo rozsvítit světlo a pootočením bílým kolečkem na ovládání je ztlumit tak, aby nám po chůzi ve tmě nevypálily oči. Přišli jsme spolu až k posteli, kam jsem ho hodlal hodit a nechat tak.
„Pusť se mě," pobídl jsem ho.
„Ne."
„Tommy, musím tě položit."
„Ne," promluvil mi do kůže, obličej zavrtaný v mém krku. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Neměl jsem problém ho nosit okolo, ale proč bych to sakra dělal, když destinace byla postel a tam jsme právě dorazili? Tommy se samozřejmě opět musel vzepřít a odmítat moji snahu mu sundat alespoň boty. I kdybych se snažil, to by v téhle poloze nešlo.
„Pouštím tě," oznámil jsem a pustil jeho nohy na zem. Pořád se mě držel jako klíště.
„Já tebe ne," oznámil nazpátek a zaslechl jsem, jak z něj vyšel pobavený výdech, „máš husí kůži."
„Protože mi dýcháš na krk, to se stává," odpověděl jsem, ale ve skutečnosti jsem moc dobře věděl, že to rozhodně nezpůsobuje jenom to, „a teď mě pusť."
„Co z toho budu mít?" vtiskl mi malý polibek na stranu krku. Sakra. Věděl jsem, že kdyby se tohle odehrávalo za střízliva a dokázal bych s ním rozumně mluvit, nenechal bych ho mě takhle osahávat a líbat. Pořád jsem si ale v hlavě hrál s myšlenkou, že kdyby tohle opravdu udělal za střízliva, tak ho kurva nedokážu odstrčit a odmítnout. Do toho jsem se mu původně chtěl vyhýbat, takže jsem sám sebe zmátl tím, že jsem mu kývl na přespávačku.
... Dovolil jsem to jenom proto, že se opil na mol a jeho matka by ho roztrhla, kdyby ho viděla. Svoje rozhodnutí jsem si odůvodnil a mohl tím vypnout své nechtěné zaláskované - a pro mě nechutné - pocity.

Viděl jsem, jak je pro něho nepohodlné stát s rukama pevně zavěšenýma okolo mého krku. Musel stát na špičkách. Počítal jsem s tím, že pokud mě nepřestane objímat dobrovolně, jeho nohy ho donutí se pustit.
„Co z toho budeš mít? No, můžeš se vyspat."
„S tebou?" zamumlal znova a začal se mě pomalu pouštět. Konečně.
„Yeah, přesně," souhlasil jsem ironicky a strčil do něj, abych ho povalil na postel. Svlékl jsem si bundu a hodil ji na křeslo opodál, abych si víc uvolnil paže na záchrannou svlékací misi.
„Oh, jdeš na to rychle," komentoval lišácky, když jsem mu sundával boty. Pak jsem se přesunul k rozepnutí jeho vlastní bundy. Mezi prsty jsem chytil zip a sjel jím až dolů, přičemž jsem na sobě pořád cítil jeho oči, jako by je měl přilepené.
„Jsi tak krásný," usmál se na mě. Nevěnoval jsem mu velkou pozornost a odhodil jeho bundu k té svojí.
„Jasně," přikývl jsem. Ať už by mi řekl cokoliv, tak bych souhlasil. Hlavně, ať je potichu a nechá mě udělat, co musím, abych ho dostal do stavu, kdy se můžem oba v klidu vyspat.
„Ale no tak, podívej se na sebe! Podívej se na ten andělský obličej," natáhl ke mně ruku a dotkl se mojí tváře. Nechtěl jsem uhnout. Líbilo se mi to víc, než by mělo. Do hajzlu. Odkašlal jsem si a trochu se odtáhl.
„Uvidíme, jak velký frajer budeš, až vystřízlivíš. Pití s tebou dělá divy," řekl jsem a svlékl mu i mikinu. Trochu se bránil, ale oproti mně neměl šanci.
„Oh no tak! To není pitím, vždycky jsem ti to říkal!" bránil se, jako bych ho nějak urazil.
„Samozřejmě, že jsem krásný, sunshine," pousmál jsem se na něj falešně. Bral to pozitivně, takže se na mě usmál taky, ale opravdu od srdce. Jen tak do prázdna jsem dodal: „Škoda, že si nebudeš pamatovat, cos mi tu vykládal."
„Budu! Jenom si asi nebudu pamatovat žádný sex, protože, kdo by ho se mnou chtěl mít?" začal dělat poznámky sám na sebe. Nekomentoval jsem to nazpátek a radši pokračoval.

Po tom, co jsem Tommyho konečně uložil do postele a sám se převlékl, mi zase začal povídat svoje moudra.
„Adame?" zamumlal na mě tichý hlas z postele.
„No?" otočil jsem se na něj, po tom, co jsem hodil svoje staré oblečení do prádelního koše ve skříni. Věnoval jsem mu pohled, který doufám jasně naznačoval, že cokoliv mi chce říct – radši by si to měl rozmyslet.
„Můžu si sáhnout?" zeptal se a já se zarazil. Nakrčil jsem obočí.
„Můžeš si sáhnout...?" zopakoval jsem nejistě. Nevěděl jsem, co jeho opilý mozek dokáže vyplodit za zázraky.
„Tvůj zadek – teda, no, na tvůj zadek," ujišťoval mě tónem znějícím tak nadneseně, jako samozřejmě, jenom zadek. Zavrtěl jsem hlavou, ale nemohl jsem říct, že bych byl kompletně proti.
„Jdi spát," odbyl jsem ho. Z postele se ozval zklamaný povzdech.
„Ale ty tepláky na tobě vypadají tak dobře a – pochop mě!"
Choval se, jako by si to měl u mě vydupat. Měnil nálady každé dvě minuty. Ničeho nic se z flirtujícího superbaliče stalo umíněné mimino, z toho měl zas depku a shazoval sám sebe. Opravdu mi jako nejlepší řešení přišel pořádný spánek. Už v ten moment jsem věděl, že další ráno se budem oba cítit, jako bychom měli lézt kanálama.
„Dobrou noc," zhasnul jsem a zamířil okolo postele na balkon. Tommy mě mrštně zachytil za zápěstí a začal mít požadavky: „Lehni si se mnou."
Vyšlo ze mě lehce zoufalé oznámení: „Jdu na cigaretu."
„Ne, pojď sem hned," naléhal. Vzdal jsem se. Položil jsem krabičku na noční stolek a vlezl do postele vedle něj.
„Máš asi tři hodiny na spaní, užij si to," přihodil jsem a doufal, že už na mě nehodlá zkoušet žádné další sračky. Jasně, že mě hned přesvědčil o opaku, protože jakmile jsem si lehnul, ucítil jsem ruku na svém zadku. Musel jsem se zasmát. Nemůžu na toho idiota být naštvaný dlouho, myslí to všechno tak nevinně a říká věci, na které se normálně neodváží. A taky je s ním v tomhle stavu celkem sranda. Navíc, vytrestá sám sebe tou kocovinou, co bude mít.
„Wow, je... pevný. A velký," žasl z druhé strany Tommy. Nechal jsem ho sahat, ať si to pro jednou užije.
„... Díky? Vidíš můj zadek každý den a na tohle jsi přišel teprve teď. Hezké. Co tě na něm najednou tak fascinuje?"
„Vždycky mě fascinoval, jako – já například nemám skoro žádný zadek! A ty máš samozřejmě dechberoucí tělo, ale toto? Jak?" padaly z něj náhodné zmatené otázky a slova občas spolkl, než je znovu vyslovil, ale stejně mě bavil. Promnul jsem si oči a čelo, když mi došlo, že v jeho případě neodkážu svoje city jenom tak... vypnout. I když jsem se snažil a i když jsem chtěl sebevíc. Prostě to nešlo.
„Pracuju na tom," odpověděl jsem jednoduše, „už sis osahal můj zadek, můžeš spát v klidu. Taky bych ti to doporučoval. Dobrou."
Když usnul, vyplížil jsem se na balkon. Potřeboval jsem si zapálit na uklidnění alespoň jednu.
***
*Tommy
Moje hlava! Silně jsem stiskl víčka k sobě a poté je mírně pootevřel. Světlo procházející přes balkonové dveře vedle postele mě málem oslepilo. Moment... balkon? Nejsem u sebe doma.
„Jak jsem se sem dostal?" zamumlal jsem si pro sebe. Nedokázal jsem si vzpomenout, že bych odjížděl z klubu. Naposledy si ode mě Bruno bral moje číslo – od té doby? Totální okno. Překvapivě jsem si pamatoval jeho jméno, ale tam moje paměť končila.
„Přivezl jsem tě sem. Od policajtů."
Lekl jsem se. Nedošlo mi, že by někdo mohl být v pokoji.
„Co? Jak jsem se dostal na policii?" vyptával jsem se. Hned mi hlavou proběhly scénáře o nechutně mastných pokutách a o podmínce, nebo hůř, o mém pobytu ve vězení. Stáhl se mi žaludek, ale nevěděl jsem přesně, jestli z děsivých myšlenek, nebo z dojezdu včerejšího večírku.
„Ty, Noah a Deborah jste jeli v autě, všichni úplně na sračky. Chytili vás poldové a pak jsme vás s Louise museli vytahovat z cely. Mimochodem, tu pokutu si od tebe vyberu," oznámil mi Adam a já se pomalu posadil. Celou dobu jsem si mnul spánky a zakrýval oči.
„Jak to, že spolu mluvíme? Nebavil ses se mnou poslední... dva týdny, myslím?"
Otevřel jsem oči a než jsem se stihl pořádně rozhlédnout okolo, moji pozornost upoutala překvapivá skutečnost: Adam stál před zrcadlem a díval se sám na sebe, v celé svojí božské kráse a oblečený v černém saku a úzkých černých kalhotách. Jako by mu je šili přímo na míru. Přímo tak, aby zdůrazňovaly vypracované nohy a odhalovaly podivně atraktivní kousek kůže u kotníku. Elegantní kožený pásek objímal jeho boky specificky tím způsobem, co mě nutil si myslet, že z nich neodtrhnu oči.
„Mluvíme spolu, protože jsem tvůj anděl strážný a vytáhnu tě z každé sračky."
Uhnul jsem pohledem, aby netušil, že mi z něj málem spadla brada. Nenápadně jsem se podíval zpátky a předstíral, že se na něj dívám normálně a přátelsky, a ne až moc obdivně. Otočil se ke mně, pod sakem ještě černou košili, která u horního lemu odhalovala jeho tetování na krku. Přejel jsem ho pohledem nahoru a dolů, až jsem skoro litoval, že se mi takový pohled nenaskytuje častěji. Skoro jsem přestal dýchat, ale pak mi došlo, že by to asi nebyla ta nejrozumnější věc. Musel jsem nad ním přestat tak slintat. Nechtěl mě ani vidět po tom, co jsme se jednou líbali, a to rozhodně není fér. A taky není fér, aby vypadal takhle hezky, když jsem na něj měl alespoň ještě chvíli zůstat naštvaný.
„Léky a voda jsou na nočním stolku, nemáš zač."
„Oh, jo – díky," probudil jsem se ze svojí chvilky přemýšlení a zírání na Adama. Vzal jsem si prášek a zapil ho vodou. Ani jsem se neptal, co to je. V tu chvíli bych si vzal cokoliv, hlavně, aby mi hlava přestala tolik dunět.

„Vypadám dobře?" postavil se k zrcadlu z boku. Mohl jsem si ho teď prohlédnout ještě zezadu a jediné slovo, co mi přišlo jako adekvátní reakce, bylo wow. Sakra, vypadá TAK dobře.
„Vypadáš hrozně sexy," vydechl jsem bezmyšlenkovitě. Jakmile mi došlo, co jsem to právě vypustil z pusy, jsem se hned opravil v panice: „Ne jako sexy, že bych po tobě jel, ale tak obecně, sluší ti to, víš-já-nic tím nemyslím."
„Ne, že bys po mně jel, jasně," zopakoval s drzým úsměvem. Nechápavě jsem se na něj podíval.
„Ne, že bys po mně jel, ale šukal bys se mnou do posledního kousku svojí slušnosti. Vlastně, včera ses mi dost nabízel," usmál se na mě hravě. Snažil jsem se rozvzpomenout, co jsem včera předváděl. Muselo to být tak trapné, proboha! Možná je i lepší, že na to nemám žádnou vzpomínku, protože bych se musel zahrabat.
„Promiň, asi jsem neměl tolik pít," zakroutil jsem mírně hlavou. I když jsem se o to dost pokoušel, naneštěstí – nebo spíš naštěstí – jsem si nevybavil žádnou scénku ze včerejší noci. Zasmál se a stáhl ze sebe sako. Úhledně ho pověsil na věšák a začal si rozepínat košili.
„Taky sis na mě chtěl sáhnout," promluvil. Hravě stiskl svůj piercing mezi zuby a tentokrát nespustil oči on ze mě. Bylo to vzájemné.
Pokračoval, asi aby si do mě ještě více rýpl: „A povedlo se ti to. Škoda, že si nic nevybavuješ, mně se to líbilo stejně, jako tobě. Můžem si dát někdy druhé kolo."
Snažil jsem se vnímat, co říká. Vzhledem k tomu, že ze sebe pomalu svlékal černou látku, mi to vnímání moc nešlo. Určitě věděl, že ho pozoruju, protože mě pozoroval nazpátek a nic neříkal. Vypadal, jako by si schválně oblečení svlékal o trochu pomaleji, a užíval si to, že mi nabízí soukromý striptýz. Tohle už vůbec nevypadalo přátelsky – a mně se to líbilo. Možná se předtím zachoval jako blbec, ale cokoliv tohle z jeho strany mělo znamenat, líbilo se mi to. Možná jsem si taky dělal jenom plané naděje, že by se mnou mohl vlastní cestou flirtovat. Nevěděl jsem, co čekat.

Když ze sebe ale košili stáhl, flirtem zabarvené představy mě najednou přešly. Na hrudi, břiše a pažích měl neobvyklé množství modřin. Pobil se zase s někým?! A proč vypadá tak hubeně?
„Fuck off," probral mě svým hlasem a otočil se ke mně zády, „přestaň zírat. Jednou mi sáhneš na zadek a najednou si troufáš."
„Kam jsem ti sahal? Já- my dva jsme sahali-? Vždyť nejsme – já- ne-nepamatuju si to," vyhrkl jsem a začal se znova soustředit, „a nezíral jsem, jenom... máš ty modřiny a napadlo mě-"
„Nic to není. Prostě se objevily a zase zmizí," řekl klidně a natáhl na sebe jednoduché triko s logem hudební skupiny. Pak si v rychlosti přehodil své kalhoty za roztrhané skinny jeans.
„Jak se ti to stalo?"
„Nech toho, Tommy," hlas mu pomalu klesal z hravého do drsného tónu. Děsivé, ale přitažlivé.
„Jenom chci vědět-"
Sebral ze stolu klíče, nějaký kus čehosi, nastrkal si všechno do kapsy a vyrazil ke dveřím. Přerušil mě s jednoduchými pokyny: „Čekám tě za deset minut v garáži, je zima, tak se na to obleč... ne, že bys měl oblečení na výběr, ugh, whatever."
S těmi slovy zabouchl dveře a odešel z pokoje. Zůstal jsem jako opařený z toho, jak najednou změnil přístup. Neměl jsem ale čas se nad tím pozastavovat, ani jinou možnost než ze sebe za deset minut udělat žijícího člověka, hodit na sebe oblečení ze včerejška a dopravit se do garáže.
***
Po tiché cestě autem, kdy jsem se ještě snažil dospat divokou noc, mě probral až zvuk popové hudby z rádia. Přivřenýma očima jsem se podíval na svého řidiče. Vzhledem k tomu, že mi celým břichem projely motýlci, jsem raději pohled odvrátil ven z okna. Pravý budíček nastal, když jsem si uvědomil, že jsme před školou.
„Proč jsme vůbec tady tak brzo, však je ještě tma!" stěžoval jsem si.
S cigaretou mezi rty mi otevřel dveře od auta. Hned na to chytil cigaretu mezi prsty a vyfoukl bílošedý kouř. Zamával jsem před sebou rukou, abych si tu nechutnost odehnal, nejlépe co nejdál od svých dýchacích cest.
„Není tma, Tommy, jsme tu jenom o půl hodiny dřív."
„A už mi řekneš, kdes vzal ty modřiny?" zeptal jsem se odvážně. Mohlo mě to stát další dva týdny mlčení z jeho strany, ale musel jsem se zeptat. Zabouchl jsem dveře od auta a on na dálku zamkl. Neodpovídal.
„Adame."
„Co je?" odsekl. Po mém důležitém pohledu zkusil svoji krátkou odpověď rozvinout: „Byl jsem boxovat, je to z toho."
„Ale vystupují ti žebra," připomněl jsem a zajímal se dál, „jsi v pořádku?"
Protočil očima a odpověděl: „Protože jsem zhubnul? Staráš se o takové sračky, fuck."
„Nestarám se o sračky, starám se o tebe, a radši bys mi měl říct, co to sakra děláš."
Stoupl jsem si naproti němu s rukama založenýma na hrudi. Prohlédl si mě seshora dolů a zpátky. Hned na to se mu na rtech objevil povrchní úsměv.
„Někdo se tu nasral," poškádlil mě a nenápadně se porozhlédl, jestli někdo prochází okolo. Pak se ke mně naklonil a prsty mi vytáhl koutky do úsměvu. V rychlosti jsem ho praštil po dlani.
„Bolí mě hlava, asi se pozvracím a ty mi zase něco tajíš, mám se radovat?" odpověděl jsem otázkou a v momentu nepozornosti mu vzal cigaretu z ruky. Hodil jsem ji na zem a se vší zlomyslností jsem ji pořádně zašlapal. Podíval se na skoro nepoužitou dohořívající cigaretu ležící na zemi a zpátky na mě. Ani netušil, jak hrdě jsem se v ten moment cítil. Konečně jsem ho něčím dostal. Chvíli se na mě díval a očividně zadržoval smích. Já se mezi tím snažil zůstat vážný. Kousl se do spodního rtu a ťukl zuby o piercing, hned na to se široce usmál s jednoduchým: „Wow."
„Nesměj se mi! Prostě nechci, abys se mnou kouřil!" postěžoval jsem si a dal mu pěstí jemnou ránu do břicha. Hned jsem se ale stáhl zpátky ve strachu, že mu přivodím další modřinu.
„Au, uklidni se. Čím jsou lidi menší, tím jsou agresivnější. Přesně, jako ty," zasmál se a odešel ode mě o pár kroků dál, asi, abych na něj dál neútočil. Udělal si ode mě odstup, než mě pobídl, abych šel s ním.

„Nemám svoje učebnice, Mitchie," pozvedl jsem k němu zrak, když se mi podařilo ho dohnat. Prohrábl si vlasy a já se přistihl, jak zaujatě sleduju jeho pohyby. Několikrát jsem zamrkal, abych se probral.
„Říkal jsem, že tě vezmu na lekci, nebo tě pošlu pomáhat do haly s přípravou na ples," připomněl mi. Naštěstí si nevšiml, že na něj znovu zírám. Ucítil jsem slabý dotek na svojí ruce. Asi se o mě otřel omylem, protože když jsem se podíval na jeho výraz, nevypadal, že by si uvědomoval, že se naše ruce tak nějak dotkly na veřejnosti. Zase dělám z malé náhody velkou věc. Jsem takový naivní hlupák.
„Louise!" zavolal z ničeho nic. Trochu se rozzářil, když ji viděl přicházet z druhé strany parkoviště. Asi si spolu fakt rozuměli. Snad mě nehodlá nahradit. Zacítil jsem, jak mě vlastní nejistota sevřela po celém těle.
„Ahoj, Adame. Tommy," pozdravila nás oba a já se pousmál.
„Půjdu dovnitř," oznámil jsem potichu, abych se neztrapňoval víc, než je nutné, a chystal se odejít. V tom mě něco stáhlo za zápěstí. Byl to Adam a stáhl mě zpátky vedle sebe.
Nahnul se ke mně a pošeptal mi: „Počkej tam na mě, něco ti ukážu."
Po těle mi proběhla husí kůže a přikývl jsem. Odešel jsem ke vchodu do školy. Z dlouhé chvíle jsem se díval okolo sebe, když moje oči zachytily rameno mojí bundy. Měl jsem na rameni několik spadlých vlasů. Nadechl jsem se, vydechl a natáhl se do kapsy pro svoji beanie. Nebyla tam. Samozřejmě, že ji nemám, když mě Adam dovezl z klubu. Asi jsem tam netancoval s čepicí na hlavě.
„Sakra," zašeptal jsem pro sebe a snažil se sebrat vlasy z látky mojí bundy. Můj černý lak na nehtech se začal olupovat. Všechno na mně vypadalo prostě a jednoduše hrozně.

„Mám to, neboj," vydechla osoba vedle mě a pomohla mi. Nemusel jsem se dívat, abych ho poznal.
„Díky," zamumlal jsem nejistě. Nedokázal jsem si připustit, že ztrácím vlasy. On to teď asi poznal taky, ale nic na to neřekl. Asi jsem to i ocenil. Mimo vlasy mě bolela hlava jako čert a chtělo se mi spát snad i ve stoje. Krásný den!
Najednou Adam zahrabal v kapse a něco z ní vytáhl. Došlo mi, co si to ráno bral ze stolu, protože mi něco zrovna nasunul na hlavu.
„Asi to není zrovna nejvíc módní kus, ale fakt sakra nerozumím beanie stylu," pokrčil rameny.
„Vážně sis bral čepici jenom kvůli mně?"
„Jo. Viděls mě snad někdy nějakou nosit?" pousmál se na mě a navedl mě směrem do školy. Chodbou se rozprostíralo šero, jenom z pár tříd prosvítalo slabé světlo přes skleněné dveře.
„Asi jsem to přehnal. Jsme tu fakt brzo," obeznámil mě a očima sklouzl ke svému mobilu. Udělal jsem to samé a zjistil, že máme čtyřicet pět minut do začátku školy. Do budovy zatím přišli jen skupinky lidí na ranní hodiny doučování.
„A tím myslíš, že mi najdeš místo na spaní a vzbudíš mě, až začne škola jako škola?" zeptal jsem se a dotvrdil svou únavu zívnutím.
„Tím myslím, že ti něco ukážu," opravil mě. Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl.
„V pohodě?" zeptal jsem se starostlivě. Místo odpovědi se natáhl pro moji ruku. Jakmile se naše prsty otřely o sebe, vyslalo to do mě pomyslný elektrický pulz. Lekl jsem se. Nečekaná událost ve mně taky probudila nečekanou reakci. Normálně bych to asi neudělal, ale tentokrát jsem uhnul.
„Yeah, jistě," vydechl a rozešel se směrem k hale. V ten moment se mi chtělo brečet a křičet a omlátit si hlavu o stěnu a seškrábat si kůži z obličeje. Možná jsem mu včera pod vlivem vykládal, jak ho miluju a nabízel jsem mu sex, ale teď jsem propásl svoji opravdovou šanci. Střízlivou šanci. Naštvaný sám na sebe jsem ho následoval.

Otevřel mi dveře od sálu a naznačil, ať jdu dovnitř. V celé hale byla naprostá tma, neviděl jsem ani na krok.
„Adame, co děláme?" otočil jsem se jeho směrem. Zrovna v tu chvíli zapnul reflektory, který se s hlasitým kliknutím rozsvítily a rozzářily halu. Rozhlédl jsem se okolo. Po stěnách visely sametové závěsy. pódium i zbytek sálu k sobě perfektně ladily. Dokonce i nejmenší detaily ti pověření lidi dodělali v plesových barvách – černá, tmavě fialová a tmavě modrá. Přes to, jak pěkně vypadalo plesové uspořádání, mi zrak stejně sklouzl k Adamovi.
„Není to dodělané, ale myslel jsem, že dodáš nějakou radu umělce," mrkl na mě a vyrazil k pódiu. „Nejsem umělec, co já vím," pokrčil jsem nejistě rameny. Na to se okamžitě ozval: „To sakra jsi. Máš mě doma v šuplíku."
Moje tváře nabraly rudý odstín a myslel jsem, že se propadnu.
„Ty ses na tu kresbu díval?" zeptal jsem se nesměle. Začal jsem znova prozkoumávat očima halu, abych se nedíval na něj. Ne, že bych nechtěl, ale vypadalo by to už trochu divně.
„Jsi dobrý. Až na to, že jsi mi neřekl, že kreslíš."
„Nedošlo mi, že by tě to-" uprostřed mojí odpovědi se celou místností rozezněla hudba.

„Teď je z tebe kromě tanečního lektora i DJ? Vážně?"
„Zaúkolovali mě, prej ať udělám technickou zkoušku, ale klidně tomu říkej DJ," vysvětlil. Přikývl jsem.
„Co to je za písničku?" ptal jsem se při tom, co jsem se znovu rozhlédl po sálu. Představil jsem si, co všechno se během plesu v takovém prostoru může stát a co se může schovat. Dá se schovat král? Asi ne. Přál bych si, aby se dal. Kéž by nebyl lokální celebrita, ale jenom obyčejný alternativně vypadající outsider.
„Sam Smith. Znám tuhle písničku zpaměti, Ashley ji poslouchá dvěstěkrát za den," odpověděl mi. Nevěděl jsem, co tam Adam dělá, protože jsem se stále rozhlížel po hale. Z toho mě ale vyrušil fakt, že se objevil vedle mě.
Jemně natáhl ruku mým směrem: „Otestuješ se mnou, jestli funguje parket?"
Ve tváři měl pořád typický sebejistý výraz, ale sarkastický úšklebek na rtech nebo naštvané svraštěné čelo chyběly. Nepřestával mě udivovat s tím, o kolik stupňů otočil. Vypadalo to, že cokoliv dělá, asi to myslí dobře. S malým úsměvem jsem se mu podíval do očí a ujistil se, že ho chápu správně.
„Žádáš mě o tanec originálním způsobem, Adame?"
„Vypadá to tak," uznal a koketně na mě mrkl. Pak bez mého svolení chytil moji ruku do svojí a táhl mě doprostřed parketu. Teprve v ten moment mi došlo, že tohle chce naprosto vážně udělat. Chce se mnou tancovat. Pomoc.
„Neumím tancovat!" zkusil jsem se zachránit před totální katastrofou.
„Protože jsi nechodil na moje hodiny," věnoval mi typicky trefnou odpověď. Už při chůzi jsem zakopával o své nohy, natož tak při tanci. Dokázal jsem si představit, jak moc se mi po našem romantickém motání na parketu vysměje.
„Prosím, nedělejme to, budu vypadat jak totální dřevo!" fňukal jsem naoko. Zacházel se mnou, jako by se mě bál pořádně chytit. Šetrně mě navedl do pohybu.
„Why am I so emotional? No, it's not a good look, gain some self control." Donutil mě se otočit pod jeho paží.
Namítal jsem: „Adame, fakt neumím..."
„And deep down I know this never works, but you can lay with me so it doesn't hurt," pokračoval v tichém zpěvu, mezi tím, co si moji ruku pokládal na rameno. V duchu jsem ujišťoval sám sebe, že vlastně o nic nejde. I když mu pošlapu nohy – je se mnou už tolik let, měl by být zvyklý.
Usmál se a přitáhl si mě blíž k sobě. Pak vzal moji druhou ruku do svojí a trochu ji zvedl. Naše břicha se otřela o sebe a já měl najednou pocit, že jsem pěkně nechutný. Oproti mně stála hora svalů a příklad tělesného ideálu. Jenže on se nedotkl někoho nebo něčeho přitažlivého, ale spíš skleslé směsi masa, kostí a tuku na nesprávných místech. Nenápadně jsem od něj o kousek odstoupil, ale on to zaregistroval a znovu mě přitáhl k sobě. Skoro jsem nedýchal, když mě provázel dalšími jednoduchými pohyby.
„Není to tak těžké, ne?" mírně jsem zakroutil hlavou a podíval se dolů na své nohy. Lhal jsem sám sobě: jestli mu fakt šlápnu na nohu, asi se propadnu nebo uteču. Uvnitř jsem stresoval, protože jsem se opravdu nechtěl ztrapnit víc než doteď.
„Hey," prsty zvedl moji bradu nahoru a hned se vrátil na původní místo. Začal se se mnou pohupovat do rytmu a naznačil, že mě provede veškerým tancem, co hodlal provozovat.
Ujišťoval mě, ale neodpustil si lišácký podtón: „Nebuď z toho nervózní, jenom zkoušíme parket v rámci technické zkoušky."

„Takže kromě lekcí tance tě teď pověřili i technickými pracemi?"
Pobaveně se zasmál: „Samozřejmě, že ne. Řekli jen, že potřebujou někoho, kdo na hale nepracuje, aby se na ni podíval, tak jsem se nabídl, abych si šplhl u profesorky. Nehlásil jsem se k ničemu z téhle prom sračky. Zatáhly mě do toho všeho Mette a profesorka."
„Mette," zopakoval jsem. Už její jméno mi přivádělo hořkost do pusy. Vyšel ze mě lehce otrávený tón, ani jsem si to neuvědomil. Sklopil jsem pohled a viděl, jak se nám nohy mihly až nebezpečně blízko sebe. Rozpačitě jsem se pokusil o přesměrování kroku, ale stejně jsem přišlápl okraj Adamovy bílé tenisky. Prudce, ale tiše jsem se nadechl.
„Hlavu nahoru," napomenul mě podle jeho taneční etikety a šikovně předstíral, jakože se nic nestalo, i když jsme oba věděli, že jsem prostě nemehlo. Udělal jsem, jak říkal, ale dívat se mu do očí mi moc dobře nešlo. Zvlášť po tom, co jsem mu právě rýpal do ‚přítelkyně'.
„Co, vadí ti snad Melanie?" všiml jsem si, jak si mírně promnul rty o sebe, než promluvil. Ruka, co mě jemně naváděla, najednou opustila moje záda. Bez varování mě znovu pomalu otočil pod svojí paží.
„Děje se vůbec někdy něco bez ní?" zeptal jsem se se značnou nechutí k osobě, o které jsme mluvili. Adam se na moment odmlčel a přitáhl mě znova blízko k sobě. Slyšel jsem ho vydechnout.
„Vlastně asi ano. Skoro všechno se děje bez ní. My dva spolu držíme čistě kvůli popularitě, nic víc, nic míň."
„Cítil jsi k ní někdy něco... víc?" začal jsem opatrně. Jako bych nohou zkoušel hloubku vody před sebou, než se odhodlám k dalšímu kroku. Nechtěl jsem se omylem utopit. Nechtěl jsem, aby mi zase utekl.
Od něj se mi dostalo jednoduché odpovědi, s přehnaně neutrálním výrazem: „Cítím k ní... dost věcí."
„Máš ji rád," přeložil jsem si tu mysteriózní odpověď do běžného jazyka. Až, když ze mě ona věta vyšla, jsem si uvědomil, jak zhrzeně jsem zněl. Možná jsem se ani neměl ptát, pokud vnitřně opravdu nedokážu unést odpověď. Vnitřně jsem se trochu rozpadl, ale zároveň mě to už asi ani tolik nepřekvapovalo. Debb slyšela, že by Melanie mohla být těhotná – Adam s ní dobrovolně šel a vyspal se s ní. Musí k ní něco cítit.
„To jsem neřekl," vytrhl mě z myšlenek Adam, „jenom říkám, že toho ohledně ní cítím dost. Například, nedokážu se sakra přenést přes to, jak je na tebe hnusná. Nutí mě to k ní mít odpor. Ale na druhou stranu, chápe, odkud vychází moje myšlení a-"
„Jsi do ní zamilovaný?"
S přímou otázkou jsem střelil očima po jeho. Naše pohledy se střetly. Otázka ze mě vyklouzla, jako bych neměl žádný stud. Okamžitě jsem měl chuť si zakrýt pusu rukou a omluvit se za blbý dotaz, ale dotek druhé dlaně na té mojí nenechal se odtrhnout od pomalého tance. Zároveň jsem se ale bál. Jednak ztrapnění sebe samotného, jednak Adamovy odpovědi. Očekával jsem, že něco mezi nimi je. Jinak by s ní přece opravdu nespal... nebo ano? Musel jsem se mentálně během pár vteřin připravit na cokoliv, co mi hodlal říct. Dlaň se mi začala lehce potit, a to mě znervóznělo ještě víc. Naše kroky se na moment zastavily a jen jsme se na sebe beze slov dívaly. Cítil jsem, jak mi roste kámen v krku a jak se mi napětím stahuje žaludek. Pod jeho intenzivním pohledem jsem se nedokázal držet. Jemně spustil mou ruku dolů a dlaní, co mě předtím naváděla za zády, opatrně sjel po látce mého trička, než ji odtáhl. Naše prsty se ale pořád jemně dotýkaly. Pronikavě modré oči mi na moment přestaly hledět až do duše jen proto, aby se zadívaly někam dolů. Kdybych ho neznal, řekl bych, že byl nervózní.
„Nejsem zamilovaný," odvětil, když ke mně znovu zvedl zrak, „do ní."
Můj dech se zrychlil a najednou jsem netušil, co říct. Měl bych vůbec něco říct? V pozadí doznívala písnička Sama Smitha a já tušil, že něco přijde. S posledními tóny přijde i konec téhle chvíle, ať už tahle chvíle znamenala cokoliv. Neměl jsem ale ani potuchy, co mám očekávat.

„Ty si přeješ, abych se jí zbavil a byl tvůj, hm?" moje hloupé připomínky se mi vrátily v jedné otázce od Adama a já se opět cítil poníženě. V panice jsem se snažil vycouvat. Přerušil jsem i náš slabý dotek prsty a odstoupil dál, přičemž jsem kroutil hlavou.
„Ne, ne, myslel jsem jenom-" obraňoval jsem sám sebe. Nevěděl jsem, jak z toho ven.
„Ne?" zopakoval po mně, jako bychom snad oba nevěděli pravdu. V jeho hlase jsem zaslechl špetku nejistoty, kterou jsem od sebe znal moc dobře. Zmatenost a zvláštní vypjatost situace zastiňovaly všechny ostatní myšlenky, co mi běhaly v hlavě.
„Teda, je to složité, nevím-"
„Vím, jaký je to pocit," utnul mě, „chceš někoho tak moc a musíš sledovat, jak ti malé šance se k němu dostat blíž protékají mezi prsty. Je to na nic, já vím."
Neodpovídal jsem. Možná proto, že by ze mě v tu chvíli asi vyšly jen nesrozumitelné zvuky.

Písnička oficiálně dohrála a my se oba ocitli v tichu. I přes to, že nás od sebe dělilo několik desítek centimetrů a pár vrstev oblečení, jsem se najednou cítil odhalený. Z toho, jakým stylem přesunul váhu lehce z jedné nohy na druhou a jak se mu lehce pohnul krk, když polkl, než si nenápadně otřel dlaně o kalhoty jsem usoudil, že se cítí podobně. Věděl jsem ale, že mě nechtěl – že i když nebyl zamilovaný do ní a já si mohl sebevíc přát, aby byl můj, stejně na city nevěřil.
V návalu náhlého zklamání jsem na moment zavřel oči a stiskl je k sobě. Tím jsem přetrhl náš oční kontakt a prolomil ten kruh energie, co nás oba na chvíli svázal k sobě.
„Promiň, ptal jsem se na hloupé otázky. No, prostě promiň. Já už... radši půjdu," zmateně jsem vrtěl hlavou a trochu zvedl ruce, abych mu naznačil, ať to raději nechá plavat. Nic neříkal, jen dál stál jako přikovaný. Vydal jsem se na cestu kolem něj, abych se dostal ke dveřím, ale zastavil mě. Chytil mě za paži a přerušil tak můj plán útěku. Přitáhl mě k sobě, prsty se dotkl mojí tváře přejel po ní tak jemně, jako by se bál, že se mu rozpadnu v náručí. Neměl jsem k tomu daleko, zvlášť, když jsem ucítil rty blízko těch mých. Dokázal jsem si živě představit, jak mě políbí, a chtěl jsem, aby to udělal. Přivřel jsem oči a čekal, až udělá finální krok. Místo polibku se o ně ale otřel a zašeptal do nich: „Ještě ne."
Bez dalšího slova se otočil a rychlým krokem odešel.
***
„Už skoro usínám," prohlásil jsem a protáhl se, přičemž jsem se mírně otřel paží o rameno tanečního lektora. Poprvé na lekci přestal obíhat dav, aby si sedl na židli na kraji sálu a kontroloval, jak ostatní předvádí kroky, co je naučil. Seděl jsem vedle něj, samozřejmě. Využíval jsem každé minuty, co se se mnou bavil, zvlášť po tom, co mi v hale zase utekl. Povzdechl si a kvůli přítomnosti cizích očí mě donutil si udržet odstup. Vstal ze svého místa, určitě proto, aby si nikdo nevšiml, že sedíme až podezřele dlouho vedle sebe. Zamířil rovnou na vyvýšené pódium. I přes fakt, že moje oči se nedaly udržet otevřené, mě něco nutilo se na něj dívat. Možná, spíš pravděpodobně, jsem nutil sám sebe, protože jsem ho chtěl a docházelo mi to každou minutu víc a víc.

Většina hlav se na něj otočila hned, co začal mluvit a tleskat: „Dobrá práce, lidi! Dík za spolupráci a ukažte jim to zítra na plese!" Z davu se ozvalo hromadné tleskání nazpátek, pravděpodobně jako formální poděkování Adamovi. Nutili je do lekcí učitelé, stejně jako Adama, ale alespoň to pro ně nebylo takové peklo, jak se zprvu mohlo zdát. Nemohl jsem to vědět jistě, vzhledem k tomu, že jsem na lekci nikdy nešel. Soudil jsem jen podle toho, co jsem slyšel. Hrdě jsem se usmál a tleskal i skrz bolest vystřelující do mojí hlavy. Instruktor Lambert mi věnoval nenápadné mrknutí a malý úsměv, než se začal znovu věnovat davu.
„Tak jo, konec!" zavolal. Všichni se začali odebírat pryč. Adam bedlivě sledoval, kdy se poslední tanečník otočí zády a dá se k odchodu, než sám seběhl z pódia po krátkých schodcích a upnul svůj pohled na mě.
„Hezká práce, Mitchie," pochválil jsem ho, když si přede mě stoupnul v celé své autoritativní a strašidelné kráse.
„Samozřejmě, jinou nedělám," vydechl s hrdým úšklebkem na rtech. Lehká arogance, co podtrhla ta slova, mě stejně vytáčela, jako mě přitahovala. Pokynul rukou a naznačil mi, ať jdu s ním. Líně jsem vstal a následoval ho, ani jsem nevěděl, kam.

Nemohl jsem si odpustit pár otázek po cestě: „Takže, co to mělo být?"
„Co mělo co být?"
„V té hale."
„Tancovali jsme spolu," pokrčil laxně rameny. Frustrovaně jsem si povzdechl. To jeho nekonečné hraní si okolo mi začínalo lézt na nervy. Nasadil mi brouka do hlavy už tím, jak formuloval větu. ‚Nejsem zamilovaný do ní.' To se mu určitě neříkalo lehce, zvlášť, když se mluvení o citech vyhýbá, co jen to jde. Ani jsem sám nevěděl, jakou odpověď od něj vlastně chci slyšet. Myslel jsem na to, jak naivní blbec jsem, když pořád v hloubi duše doufám, že řekne alespoň něco o mně. Ideálně něco ve spojitosti s tím, že se mu alespoň líbím...
„Jsi naštvaný, sunshine?" přerušil mou sněť myšlenek. Pro jednou se zase zajímá o moje pocity. Hm, zajímavé.
„Sakra, ty to prostě nepřiznáš, že?" vyjel jsem na něj. Nehodlal jsem se držet zpátky. Jako by ze mě vybublala frustrace, zmatek a srdeční otřesy, co se ve mně nahromadily. Vrhl jsem po něm pohled očima pořádně přimhouřenýma, aby poznal, že už nehodlám chodit okolo po špičkách
„Nepřiznám co?" očividně si hrál na blbého. Buď mě opravdu chtěl vytočit, nebo... nebo mě opravdu chtěl vytočit. Neměl totiž jiný důvod, proč by tohle dělal.
„Nepřiznáš to, že jsi mě chtěl políbit a pak jsi to vzdal, protože máš strach," řekl jsem na rovinu. Svraštil obočí. Ve tváři se mu na moment objevil výraz nejistoty, ale hned ho překryl svým typickým ‚jsem Adam Lambert a je mi to všechno fuk!' obličejem.
„Nemám důvod mít strach," obhajoval se, rádoby sebejistě. Pak ode mě mírně odstoupil o pár kroků dál, když viděl, že se blíží lidé, přecházející do dalších učeben. Udělal to až tak nenápadně, že jsem si toho dokázal všimnout.
„Jasně..." zamumlal jsem pro sebe. Když jsem v něm neprobudil žádnou reakci, začal jsem mu znova odporovat: „Chápu to, bojíš se, že tě odkopnu, jako tvoji ex."
Pobaveně vydechl a podíval se jinam, než se otočil zpátky ke mně. Na rtech se mu zformuloval falešný úsměv. Víc se narovnal a poupravil si batoh, co mu sjížděl z ramene, než odpověděl.
„Fuck you. Teď budu předstírat, že jsem to neslyšel."
„No jo, jsi citlivý okolo svých nepodařených vztahů, hm," rýpal jsem do něj, „ale mě znáš dlouho a víš, že takový nejsem, tak co máš se mnou za problém? Když líbáš jiné, nevypadá to, že by ses nějak bál."
Vyskakoval jsem si na něj, ale nedostal jsem reakci, kterou jsem předpokládal. Čekal jsem, že z něj vyleze alespoň něco. Když už ne vyznání lásky, tak alespoň nějaká emoce. Vzal bych cokoliv, úplně cokoliv jiného, než tu jeho hloupou, drsnou a bezcitnou masku. Moje špatná nálada tím jen gradovala. Věděl jsem, že se mu několikrát nepodařilo s někým zůstat na stálo a že si prošel několika nepěknými rozchody a taky to, že možná proto se po stránce vztahů tak uzavřel. Zároveň jsem se ale znal a věděl jsem, že bych mu nic takového neudělal. Jen, kdyby mě dokázal pustit přes ty zdi, co si okolo sebe postavil!
„Vyser se na to, Tommy. Nechceš se v tom rýpat, věř mi," přikázal s pohledem upřeným před sebe. Když jsem zahlédl to, na co se tam dívá, chtělo se mi zvracet. Možná se mi nechtělo zvracet jenom z toho, ale rozhodně se mi chtělo zvracet.

„Adame!" zavolala na něj přes půlku chodby s úsměvem jako slunce a rozjařeným zamáváním. Fuj. On si vedle mě povzdechl a začal předstírat, že se ani neznáme. Vytvořil mezi námi ještě větší mezeru a čekal, až k němu Melanie přijde. Založil jsem si ruce na prsou, zapadl za jeden ze sloupů a mlčel jsem, abych splynul s okolím. Čím víc se přibližovala, tím víc se mu na tváři rýsoval další z hraných úsměvů. Nechápal jsem, proč s ní zůstává, když není spokojený. Vlastně ani nebyli v pořádném vztahu a já ani neměl právo něco říkat, ale stejně mi vadila. Nebyl do ní zamilovaný. Ona do něj možná ano – ale to já přece taky. Ve skutečnosti jsem věděl, že to není souboj mezi mnou a Melanie. Alespoň ne v jeho očích: Melanie mu sloužila jako ukázková holka pro veřejnost a já jako nejlepší kamarád v soukromí.

Ukázková přítelkyně k němu nadšeně přišla a políbila ho na rty. On jí to oplatil se vší falešnou láskou, kterou jí mohl dát. Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestačil odvrátit pohled. Teď se mi teprve chtělo zvracet. Asi na mě působil dojezd opilectví z předchozí noci. Beze slova jsem odběhl na nejbližší záchody a byl rád, že si mě jeho milovaná Melanie zase nepodala.
***
„Máš připravený oblek? Ne, že by mě to zajímalo," zabručel naštvaně Adam. Prsteny, co zdobily prsty s blednoucím tetováním, zabraňovaly tomu, aby tiskl volant až do zbělání kloubů. Skoro jsem cítil, jak se mě ty samé prsty něžně dotýkaly v hale. Musel jsem odvrátit pohled. Vysvětlil: „Stejně se na plese asi ani nezastihneme."
„Jo, oblek," povzdechl jsem si nad katastrofou, do které jsem se hodlal obléct na zítřejší večer. Vrátil jsem se zpátky k poznámce o našem setkání – respektive o tom, že neproběhne: „Nezastihneme se? Tvoje milovaná ženuška tě chce jen pro sebe, co?"
Znova jsem si rýpl do Melanie. To, jak jsem ji neměl rád, se nedalo ani popsat. Svým způsobem jsem jí asi i záviděl. Adam ji sice nemiloval, ale mohla se ho dotýkat, líbat ho na veřejnosti a dělat všechno, co páry dělají.
„Milovaná ženuška, no to mě poser," zopakoval, „jasně, že mě chce. Dokonce si musím pořídit fialovou kravatu. Do zítřka."
„Takže má fialovou masku a sladíte se, moc hezké," podotkl jsem pichlavě. Ve skutečnosti mě to asi štvalo víc, než jsem si chtěl připustit.
„Asi, co já kurva vím. Dal jsem jí nějaké peníze a ona si je projela, jak chtěla," odpověděl.
„Platíš za její šaty?" zeptal jsem se zmateně. Měl jsem za to, že povinnosti rande na plesu nezahrnují i finanční příspěvky.
„Asi? Já nevím, jsem rád, že mi s tím dala pokoj," sykl otráveně. Nehodlal jsem dál pokoušet jeho trpělivost, ale myslel jsem si o tom svoje. Kromě popularity z něj rýžovala i peníze. Zklamaně jsem si povzdechl a zadíval se ven z okna. Adam zanedlouho zaparkoval před mým domem.

„Nemysleli jste s čarodějnicí na stěhování?" změnil najednou téma po tom, co pohledem přejel můj dům.
„Je to moje matka, Adame," pokáral jsem ho a on protočil očima, „a pokud nám to hodláš zaplatit, myslím, že se z téhle čtvrti rádi hneme." Doufal jsem, že ví, na co narážím. Dostal jsem od něj jen soucitný, ale pevný výraz a otevřel jsem si dveře, abych mohl vystoupit.
Pousmál jsem se na něj z chodníku a promluvil do teď už staženého předního okýnka: „Děkuju za odvoz. Měj se, Mitchie. Kdybychom se neviděli, užij si ples."
„Tommy?"
„Jo?"
„Jestli vyhraju krále plesu," vytáhl jednu z cigaret a zapálil si ji, než pokračoval, „chtěl bys se mnou večer jet domů?"
„Fakt vtipné," mlaskl jsem, abych podtrhl ironii, „oba víme, s kým si užiješ zítřejší noc. A dám ti nápovědu: já to nejsem."
Jeho vážný výraz se neměnil. Spíš vypadal, že je zklamaný z toho, jak si z něj utahuju.
„Seriózně."
Vzadu mysli se mi ale líhla myšlenka na to, že si teď spíš promyšleně utahuje on ze mě. Trochu mě to zamrzelo. Se mnou by se nikdy nevyspal. Nevzal by mě domů z těch samých důvodu, z jakých to dělal po každém plese.
„Přestaň si ze mě dělat srandu, Adame. Musím jít, dobrou noc," popřál jsem mu s úsměvem, který určitě musel působit sklesle, jakkoliv moc jsem se snažil to uhrát na vtip. Už od haly mezi námi panovala divná atmosféra.
„Fajn, whatever," utrousil a znovu nastartoval. Sledoval jsem, jak odjíždí. Nedokázal jsem přestat myslet na to, co mi právě řekl – co, kdyby si ze mě nedělal srandu? Zároveň mi ale nešel uchopit fakt, že by mohl mít zájem zrovna o mě. Je to můj nejlepší kamarád, láska není jeho partie, znám ho. Na druhou stranu, zněl... vážně. Opravdu jsem si na malý moment myslel, že by mohl...? Ne, asi ne. Každopádně se mu podařilo mi nasadit dalšího pořádného brouka do hlavy.