MATE !Prochází úpravami

MATE x 15 - Dancing Queen

Zaklepal jsem na kabinet. Lidi okolo se na mě dívali jinak než obvykle. V zádech šlo cítit jejich pohledy. Hlava mi napovídala, ať se otočím a nedělám ze sebe idiota v tanečním kroužku pro blbce z naší školy. Na druhou stranu mi ale moc dobře docházelo, že tohle musím udělat, abych se protáhl školou a mohl z ní odejít.
Jemně jsem zatřásl hlavou, abych se jich zbavil a pokusil se uklidnit. Oni se mě nepřestanou bát a nepřestanou mě obdivovat. Sakra, vždyť to skoro nikdo ani neví, tak proč by se na mě vůbec dívali divně? Pořád ve mně ale zůstávala část, která si myslela opak. Možná jsem opravdu byl paranoidní a hloupý, a oni se nedívali jinak. Dívali se tak, jako vždycky: jako na krále školy.
„Dále," zavolal ženský hlas. S hlubokým nádechem jsem po stisknutí černé plastové kliky vstoupil do malé místnosti vymalované světle zelenou barvou. Jestli zelená má přinášet klid, tak tahle zelená stála za hovno. Poprvé jsem z hloubi duše pochyboval sám o sobě, poprvé jsem pochyboval o tom, jestli dělám správnou věc. Nešlo jenom o to, říct ‚jo, naučím pár desítek fakanů tancovat', spíše šlo o to přiznat si, že jsem ochotný ztratit respekt po zbytek roku jenom proto, abych nepropadl. Vždycky se to dalo obejít. Kolikrát už mi hrozili podobnýma sračkama a vždycky jsem to obešel. Stačilo pár mých triků, jenže tahle učitelka se obejít nedala. Její věk... tuhle fosilii bych nesbalil, a kdyby ano, při soukromé schůzce v kabinetu bych se asi pozvracel. U některých profesorek a profesorů se dalo využít mého charisma, převážně u těch mladších. Ne všichni samozřejmě podlehli mému kouzlu, protože si chtěli udržet svoji profesionalitu a čest, ale několik výměn potěšení za lepší známku jsem měl. Dost na to, abych se dostal až do posledního ročníku. Taky tu ale stále učilo pár postarších dam a pánů, což už mému přístupu tak moc nevyhovovalo. Jednoduše: s touhle starou rašplí se pro lepší známku nevyspím. A to by si člověk řekl, že mě rodiče dají na soukromou školu, kde se to dá všechno podplatit, když jsou prachatí.

„Vidím, že jsi přišel," pousmála se učitelka Brown a založila nějaké papíry do složky. Pak se podívala na hodinky a dodala: „Právě včas."
Vydechl jsem a přikývl. Ruce se mi začaly trochu potit, tak jsem si je založil za zády a mírně se pohupoval v nohách. Věděl jsem, že ještě můžu vycouvat, ale taky, že by to byl blbý nápad.
„Nebuď z toho nervózní, pár lekcí a dva společenské tance zvládneš," snažila se mě povzbudit. Prstem si posunula brýle výš na nos a usmála se. Ukázala mi tak své nepřirozeně rovné, umělé zuby.
„Víš, proč jsem tě vybrala? Na škole o tobě jednu dobu kolovaly drby, že prý jsi absolvoval taneční kurzy. No a pak se nám to potvrdilo jedním z tvých milých přátel, potvrdil jsi to i ty sám na plese, plus - pro ostatní jsi autorita, budou tě poslouchat."
Zatrnulo mi. Zvedl jsem hlavu, abych působil sebevědoměji a nedal na sobě znát, že mě trochu rozhodilo to, co právě řekla.
Zajímal jsem se: „Kdo vám to řekl?"
Podívala se na mě a zopakovala: „Jeden z tvých přátel. Nebudu tu osobu jmenovat. Proč, vadí ti, že to vím?" Zatřásla propiskou mezi prsty, než se tichým momentem rozezněl zvuk cvaknutí. Něco si napsala na papír, který pak přidala do složky, než znovu obrátila zrak ke mně.
„Bylo to tajemství, ty lekce jsem absolvoval z donucení už tak dva roky zpátky," procedil jsem mezi zuby a potlačil touhu si otráveně zanadávat.

Sice si profesorka nezasloužila schytat moji nasranou náladu, ale nějaký lstivý hajzl mě prozradil, a to mě teď celkem nepříjemně překvapilo, takže jsem měl právo se nasrat. Nikdo nevěděl o mých lekcích a teď to někdo ví, ví to celý učitelský sbor a za chvilku to bude vědět celá škola, protože ty lekce dokonce budu dávat. O čem je můj život?
„Neboj, nic neřeknu. Každopádně, nejsme tu proto, abychom si povídali. Rozhodl ses už?"
„Jo, já - to vezmu," přijal jsem místo. Učitelka se opět usmála a zapsala si mě.
„Výborně," pochvalovala si, „a teď přichází ta špatná zpráva. Jestli je nenaučíš alespoň základní krok těch dvou tanců, budeš opakovat ročník. Mimo to budeš lekce dělat tady v hale a tvoje pracovní doba zahrnuje i sobotu. Snaž se udržet si v chodu co nejvíc lidí."
„Počkat - co když to někomu nepůjde? Chcete mi říct, že možná budu opakovat ručník kvůli nějakým debilům, co si neumí zapamatovat raz-dva-tři?! A mám je učit v sobotu?! Ani oni nebudou chodit do školy v sobotu, co je tohle za hovadinu?!"
„Ztiš se a chovej se tak, abych to tvoje jméno ještě nepřeškrtla. Ty si poradíš, všichni tě známe. Je to formální záležitost. Jde o čtyřicáté výročí školy, takže se váš ples bude částečně vysílat v televizi, a proto to potřebujeme. A ty, navíc, potřebuješ motivaci k tomu, aby ses snažil, takže jsme vyrovnaní," poplácala mě po rameni rukou se starobylými zlatými prstýnky, „a teď jdi na hodinu, už teď máš zpoždění."
Vyhodila mě, jako by se nic nestalo.
„To mě poser," zaprskal jsem. Nestál jsem o žádnou z těchhle sraček. Neupsal jsem se k tomu riziku, co přišlo s tím učením tance, ale jen k tomu samotnému učení, tak proč bych za to měl trpět já? Odpověděl jsem si ale obratem sám: Protože tohle je debilní daň za to, že na tuhle školu už nějaký ten pátek totálně seru.