MATE !Prochází úpravami

MATE x 30 - "I am weak."

*Adam
Přišlo mi trapné sedět na našem wannabe rodinném meetingu, kdy jsme se všichni posadili jak idioti do obýváku a dělali, že jsme spokojená rodina. Tentokrát se tu kromě původního osazenstva rodiny ztrapňovali i Neil s Ingrid. Všichni si povídali a smáli se, u toho mě stíhali nudit k smrti a ještě mě nechtěli pustit nahoru do pokoje. Používali na mě kecy typu: „Mohl bys trávit nějaký čas s náma, Adame, jsi pořád jenom sám nebo s Tommym."
Najednou se vedle mě rozsvítil mobil, na displayi vyskočilo jméno tj. Zaradoval jsem se nad svou propustkou ven z rodinné sešlosti. Vyskočil jsem z pohovky a pár rychlými kroky se přesunul do předsíně.
Vzal jsem hovor a začal: „Tak kde jsou ty fotky-"
„Adame?" oslovil mě, překvapivě dost skleslejším tónem, než když jsme spolu mluvili naposled. Můj úsměv okamžitě padl. Něco se mi nezdálo. Mé vnitřnosti už se sevřely v obavách z toho, co zase přijde.
„On- vyhodil mě z baráku, a- a- mám asi hodinu na to, abych odešel, jinak si pro mě přijde," s panikou v hlase mi vysvětloval celou situaci. Dost stručně a zmateně, ale výstižně na to, aby mi tím rozproudil horkou krev v žilách. Musel jsem se ujistit, že všecho chápu správně, než začnu rozbíjet. Dvakrát měř, jednou řež.
„Počkej, zpomal. Keith tě vyhodil z domu? Diana na to nic neřekla?"
Vzrůstal ve mně vztek každou vteřinou, a to jsem ještě nedostal odpověď.
„Jo," začal s roztřeseným výdechem. Už v ten moment mi došlo, že Keithovi zlomím nos – teda, minimálně nos. Dost jistě jsem řekl, že jakmile uslyším Tommyho si stěžovat, přijdu si pro něj a hodlal jsem svůj slib splnit.
„Jo, Keith mě vyhodil. A ona – no – mamka se ho bojí natolik, že prostě řekla, že co jsem udělal je nekřesťanské a- a že je jí to líto, ale musím jít, jakože jim to tu kazím, nebo co!" vzlykl. To pro mě byla poslední kapka.
„Sbal si věci, hned jsem tam," zavelel jsem, v polovině cesty nahoru do schodů. I po vyčerpávajícím boxu a fotbalu mi najednou přibylo až moc energie. Možná mi do hlavy jen stoupl adrenalin, každopádně jsem byl připravený zabíjet.
Přepnul jsem si mobil na reproduktor, ale nic kromě slabého povzdechu se neozvalo. Na nějakou dobu se odmlčel. Já mezi tím stihl doběhnout do pokoje, obléct si něco slušnějšího než tepláky, a vzít si klíče od auta. Slyšel jsem v pozadí nějaký křik a to mě namíchlo ještě víc.

„Hey, v pohodě?"
Tiše promluvil: „Promiň. Pořád tě otravuju, jenom prostě – ah, promiň, jenom mám pocit, že jsi vždycky moje jediná záchrana. Nemám kontrolu absolutně nad ničím a ty mě pořád musíš tahat z problémů." Trochu mě zamrzelo, že si opravdu myslel, že otravuje. Zastavil jsem se a nevyvracel mu to, protože jsem věděl, že se teď nepotřebuje dohadovat o blbostech ještě se mnou.
„Vždycky ti budu krýt záda," ujistil jsem ho a doufal, že si to zapamatuje navždycky, „zavěs a běž si sbalit. Nezapomeň nic důležitého."
„Okay," špitl nazpátek a ještě než zavěsil, dodal: „děkuju, baby boy."

Vyběhl jsem z pokoje stejně rychle, jako jsem do něj vstoupil. Málem jsem zakopl při cestě dolů, jak jsem spěchal. V předsíni jsem na sebe hodil první bundu a tenisky, co mi přišly pod ruku. Samozřejmě, že se do mě hned musel začít montovat otec s nějakým druhem jeho sračky.
„Adame, kam zas jdeš? Máš trávit čas s rodinou!"
„Pryč," odsekl jsem jednoduše a utekl do garáže. Prostě neuměli pochopit, že když skoro sprintuju po domě, abych se dostal co nejdřív pryč, že asi nemám čas. I když jsem na Tommyho byl pořád trochu naštvaný a nedokázal jsem se přenést přes jeho flirt s Brunem, stejně jsem spolkl svou hrdost a dělal pro něj první poslední. Nezaváhal jsem ani vteřinu, bez ohledu na to, co mi udělal a neudělal, a běžel jsem mu na pomoc. Nastoupil jsem do svého jeepu a nastartoval. Měl bych být vděčný, že mám tohle auto, bez něho bych totiž nemohl vyrážet na záchranné akce.
***

Cestou k němu ve mně gradovaly pocity, cítil jsem napětí procházet svojí páteří. Semknul jsem prsty silněji okolo volantu a přidal rychlost. Zatnul jsem čelist při myšlenkách na to, čím vším si Tommy musí procházet. Já mám tak zkurveně dobrý život a vůbec si ho nevážím, dělám každou debilovinu, dokonce i takové, co by mě mohly stát zdraví. Na druhé straně je on, takový celkem nevinný a čistý člověk, a jediné, co má, jsou problémy. Snažím se ho sebevíc uchránit před těma špatnýma věcma, ale stejně ho vždycky potká nějaká pohroma. Fuck. Očividně se snažím málo. Teď ho vezmu k sobě a pak uvidíme, co dál. Začnu se učit, abych dokončil střední bez problémů a mohl pracovat. Dám mu všechno, nikdy se nevrátí ke svojí matce a už vůbec ne ke Keithovi, pokud ten idiot přežije tenhle večer. Zbavím se Keitha, zbavím se i těch kreténů ve škole. Nevím, do jaké míry na ně můžu tlačit, aby se neotočili proti mně – ale nějak se s tím pohnout musí. Tommy si zaslouží lepší jednání.

Jakmile jsem se blížil k tomu proklatému domu, byl jsem v takové ráži, že kdyby by Keith vylezl z domu, zabil bych ho. Zastavil jsem přímo naproti a vyšel z auta, to jsem zamkl a spěchal ke dveřím. Silně jsem zaklepal, v očekávání, že přijde otevřít Keith, abych mu rovnou mohl jednu natáhnout. Otevřela mi Diana, ale jak mě viděla stát za dveřmi, okamžitě zavřela. Alespoň se o to pokusila, měl jsem dost rychlé reakce a strčil jsem nohu mezi dveře, aby se nemohly zavřít.
„Vyhazujete svého syna, to si říkáte matka?!" pomluvil jsem na ni, stále za dveřmi. Nekonečně dlouhou chvíli mě nechala čekat, ale nakonec otevřela.
„Máte kurva zvrácenou představu o lásce," zakroutil jsem znechuceně hlavou, „ještě když si s tím kreténem oba vyskakujete na náš vztah."
„Ah, je mi to líto," uznala. Ani se se mnou nesnažila hádat. S pohrdavým pohledem jsem okolo ní prošel, jen proto, abych se o pár kroků dál setkal s Tommym. I když to v dané situaci nehodilo, první myšlenka, co mi proletěla hlavou, pojednávala o tom, jak dobře vypadá s těma vlasama, co jsem mu koupil. Druhá myšlenka mě upozornila na to, abych ho poslal do auta a už nikdy ho nenechal jít zpátky.
Neprohodili jsme ani slovo, stačil pohled, abych pochopil všechny jeho pocity. Kývl jsem hlavou směrem ke dveřím. Poznal jsem, jak ho mrzí, že odchází, ale zároveň už dávno chtěl jít pryč. Není divu, nikdo by nechtěl žít v rodině, kde nefungují na principu pochopení a lásky, ale strachu a nenávisti.

„Přesně, jak jsme očekávali. Náš buzík se stěhuje k dalšímu buzíkovi," ozval se posměšek. Všichni jsme se otočili za hlasem a já se připravoval udělat krok do místnosti, odkud vyšel. Znovu ve mně vřela krev, i když, ne, že by předtím přestala. Diana se upřeně zadívala na mě a kroutila hlavou. To víš, že jo, ty krkavčí matko. Určitě tvůj milovaný bezďák nedostane přes hubu... hah, to se sakra mýlíš. Tommy mě chytil za zápěstí a stáhl mě zpátky. Z kuchyně zaznělo pár kroků a najednou Keith stál v oblouku mezi kuchyní a chodbou. Propálil jsem ho pohledem. Jemu to očividně nevadilo, nakráčel si blíž ke mně se širokým úsměvem na tváři.
„Vyhrožovat umíš, frajere, ale jsi jenom pěkná tvářička s velkým egem. A ještě většími kecy," vysmíval se mi. Nakrčil jsem obočí.
„Nechceš další problémy," odbyl jsem ho. Asi bych měl dostat ocenění za to, že jsem se držel a rovnou mu nerozbil hlavu. Místo toho jsem zatnul zuby a prozatím se přenesl přes jeho posměšky. Jsou věci, u jakých Tommy být nemusí – jako třeba další bitka.
„Počkej na mě venku," promluvil jsem potichu k Tommymu a popohnal ho pryč. Keith se toho chytil a znova začal rýpat: „Jo, Tommy, počkej venku mezi tím, co tvůj přítel vyřídí všechny tvoje problémy!"
Nechápu, proč mluví, ale nic dalšího už rozhodně neřekne. Tommy poznal, na co se chystám. Rozrušeně se na mě podíval s prosebným: „Adame, nedělej to."
Pozdě.

„Mhm," přikývl jsem k tomu idiotovi s ironickým úsměvem, „víš, co jsem ti slíbil." Chytil jsem Keithovu hlavu a vrazil s ní do futer, přesně, jak jsem zamýšlel. Pak mu přiletěla další rána, pěstí přímo do čelisti. Letěl zpátky do místnosti, ze které vylezl, přičemž si držel obličej. Sáhl si na hlavu a viděl krev, co mu z ní tekla. Nechal jsem ho se trochu oklepat, abych si to víc užil, až ho porazím, přičemž na mě Diana řvala něco ve smyslu, abych přestal. Vnímal jsem ji? Absolutně ne. Chtěl jsem cítit to vzrušení z výhry nad někým takovým.
„Pořád mám velké kecy?" provokativně jsem se ušklíbl, abych situaci pořádně rozproudil. Stál jsem pár metrů od něj, relativně v klidu, zatímco on na mě zkoušel kdovíjaké pohyby, jako bychom stáli naproti sobě v opravdovém ringu. Být jím, tak se nepokouším jít do boxerského zápasu s boxerem, ale je to tvé rozhodnutí, ochlasto.
„Ty zmrde," rozběhl se proti mně a snažil se mi ránu oplatit. Vyhnul jsem se a poslal ho na cestu břichem do rohu stolu, a co hlasitě zasténal bolestí. Protočil jsem očima a šel k němu – očekával jsem, že se předvede víc. Netrvalo ani pár sekund a ležel na zemi, já si klekl si nad něj a zajistil jeho ruce tak, aby mě nemohl praštit. Pěstí jsem ho mlátil do obličeje, znovu a znovu, jako bych nemohl přestat. Z úst mu tekla krev, stejně jako z nosu a snad i odněkud z rozbitého obličeje, ale neregistroval jsem nic jiného než ten pocit ve mně. Pocit toho, že musím přidat, že ještě nemá dost; za všechno, co udělal.
I přes to, že jsem viděl rudě, jsem jasně slyšel naléhavý pokyn: „Adame, to stačí!"
Věděl jsem, že Tommy je ten, kdo bude navždycky moje slabost. Zněl zvláštně. Zlomeně. Donutilo mě to na moment se odpoutat od svého tunelového vidění a pohledem ho zkontrolovat.

Keith mého momentu nepozornosti využil a dostal mě pod sebe. Ani ne vteřinu po tom mým obličejem projela tupá bolest a do pusy mi natekla krev. Zatnul jsem zuby. Keith vstal a já schytal kopačku do břicha. Naštěstí jsem už instinktivně zatnul všechny břišní svaly a dýchal. Kdybych nezatnul, bylo by to jenom horší, a kdybych nedýchal, vyrazí mi dech. Bolest mě ale popohnala ještě víc k tomu, abych ho sundal. Podkopl jsem mu nohy, chytil jeho ruku a šikovným pohybem mu zlomil pár prstů. Zakřičel nějakou nadávku, já mu dal pořádnou hlavičku a znovu jsme si vyměnili místa. Měl jsem od začátku navrch, jenom, kdyby mě Tommy nevyrušil! Fuck.
Sehnul jsem se ke Keithovu krvavému ksichtu, plivl na něj všechnu krev a zavrčel: „Nevyjebávej s mojí rodinou."
Pořádně jsem s ním třískl o podlahu a nechal ho tam ležet, omámeného a se zlomenými prsty, ale živého. Tupě mě bolelo břicho z toho, jak mě kopl, ale bylo to pro mě jako nic - oproti pocitu, co mi dala výhra nad Keithem.

Diana neřekla ani slovo. Ani jediné slovo, dokonce přede mnou uhnula z cesty, jak jsem procházel okolo, daleko od negativity a nenávisti v domě. Tommy se zdržel ještě pár vteřin, jenom na to, aby prohodil pár vět se svojí matkou. Chtěl jsem jim dát moment o samotě, ale vnitřní ochranářský pud mě prostě zastavil u dveří a nepustil mě dál.
Pokusil jsem se alespoň zůstat potichu, když nic jiného.
S poslední nadějí na ni promluvil, udělal jí poslední nabídku: „Mami, jestli potřebuješ pomoct, stačí říct, dostaneme tě od něj, já a Adam-" Dotkl se jejího ramene, ale ona ho odstrčila.
„Jdi! Jste to vy dva, kdo potřebuje pomoct," zaprskala na něj pohrdavě, čímž skrývala lítost. Chtěla znít jako pevně rozhodnutá, na straně Keitha, ale mě oklamat nemohla. Sklopený pohled, třesoucí se hlas – to ji prozradilo. Nikdy jsem neviděl ženu, zvlášť matku, s chováním tak chladným a bezcitným k člověku. Dokonce pak k vlastnímu dítěti. Víc než její jednání, mě zranil výraz jejího syna. Přes to, jak moc bych pro něj dýchal a bojoval, jsem mu nemohl nijak pomoct. Nešlo mu nabídnout nic, co by vykompenzovalo ztracený vztah s rodičem. Měl Dianu opravdu rád, dokonce tak, že by se ještě otočil a zůstal v tom proklatém domě. Několikrát zamrkal, aby skryl svoje oči, co se mu zalily slzami. Já se radši podíval pryč. Cítil jsem se, jako bych sledoval něco, co mi nebylo určené.
„Mami, prosím."
Ona si odkašlala a chvilku se rozmýšlela.
Pak ale vypla hruď a tvrdě rozkázala: „Vezmi si Lamberta a táhněte k čertu, nebo volám policii." A já tam stál, neschopný čehokoliv a sledoval jsem, jak se Tommy drží. Za dnešek toho měl opravdu dost a věřil jsem, že nechce propustit další slzy. Opravdu jsem se chtěl natáhnout a udělat něco, ale absolutně jsem netušil, co. Tommy přikývl a definitivně odešel. Věnoval jsem Dianě poslední pohled, než jsem za námi oběma zavřel dveře.

Vlezl jsem do auta s krví kapající z mojí pusy. Celou dobu jsem ji držel uvnitř, ale začínalo mi být zle z kovové chuti. Začal jsem svou krev různě chytat do dlaní, abych si nezničil drahý interiér mého auta něčím tak nepraktickým k čištění. Tommy nastoupil vedle mě a trochu popotáhl, ale uklidnil se. Dneska už musel vybrečet nejmíň řeku. Vyměnili jsme si krátký, důležitý pohled, pak vytáhl kapesník a přiložil mi ho ke rtu. Volnou dlaní mě pohladil po tváři a povzdechl si, když viděl, v jakém stavu jsem skončil. Jeho tváře ještě neuschly od slz. Cítil jsem tu vlhkost na svém obličeji, když mě přitáhl k sobě a na moment si opřel čelo o moje. A měl jsem chuť ho odstrčit, nehodlal jsem jen tak přejít jeho sračky s Brunem, ale jeho dotek mi svým způsobem přinášel komfort. To bylo něco, co očividně potřeboval i on, proto jsem se prostě rozhodl spolknout svoji ublíženost. Alespoň prozatím.

„Bolí to?" zeptal se starostlivě. Divil jsem se, že mi okamžitě nezačal vyčítat to, že jsem vůbec lezl dovnitř a prostě na něho nepočkal v autě. Odtáhli jsme se od sebe, ale jeho ruka zůstala na mém rameni. Prsty mě jemně hladil ve vlasech na zátylku a po straně krku. Zahlédl jsem lásku v těch nádherných hnědých očích, sice zakrytou pořádnou vrstvou únavy, ale stále nezmizela. I po tom všem, čím si prošel, ho nenaplnila čistá nenávist vůči lidstvu všeobecně. Obdivoval jsem ho za to, já totiž na lidi zanevřel už dávno.
Opravdu smutně se na mě pousmál, jako by se snažil ze sebe dostat alespoň kapku pozitivity.
„Nebolí to," odpověděl jsem jistě. Krev mi pomalu přestávala téct, ale Tommy pro jistotu vyměnil kapesník za jiný. Přidržel jsem si to u pusy sám. Nechtěl jsem, aby měl na rukou moji krev. Ještě k tomu zrovna on, jakožto někdo, kdo by do bitky nikdy nešel. Taky mi přišlo trochu nepřirozené, jak nic neříkal. Možná jsem to fakt přehnal.
„... Zklamal jsem tě?" zeptal jsem se nejistě. Na moment jsem se zarazil nad svou volbou slov, protože otázka o zklamání většinou vylezla z něj. Čistě jeho slovní zásoba pomalu přerostla na mě.
„Ne," odpověděl jednoznačně. Divil jsem se i tomu, že mě to vůbec zajímalo. Nikdy bych se nikoho nezeptal, jestli se mu líbí nebo nelíbí, co dělám. Jistě, že on měl v mé hlavě výjimku. Jeho souhlas jsem v duši trošku vyžadoval.
„Varoval jsem ho. Věděl, že jestli někdy uslyším, že ti dělá zle," vysvětlil jsem a spolkl jsem pár kapek krve, „že po něm půjdu."
„Adame," vydechl. Nenechal jsem ho mluvit, protože jsem věděl, že by řekl něco, co by mě vybarvilo ve světle agresora.
„Žádné Adame, dneska dostal to, o co si celou dobu koledoval. A kdybys na mě nemluvil, nemám rozkouslý ret a dokopané břicho," uznal jsem. Oddělal jsem kapesník, krve na něm zůstalo zásadně míň. Usoudil jsem, že to přežiju a kdyžtak se dám dohromady až doma.
„A Keith by byl mrtvý, Adame," dodal Tommy sklesle a znovu se mnou navázal oční kontakt, „ty nevíš, kdy přestat."

„Ale zasloužil by si to. Minimálně za to, co ti udělal. Chceš si o tom promlu-"
„Ne, prosím, nemluvme o tom," zastavil mě ještě předtím, než jsem dokončil otázku. Respektoval jsem ho a víc se o tom nezmínil.

„Nikdo nevyjebe s tvojí rodinou, hm?" zopakoval to, co mířilo čistě ke Keithovi. Jako poučení, jako výhružka a jako vzpomínka na pěknou tvářičku s velkým egem.
***
Už od chvíle, co jsme přijeli domů, jsem na sobě cítil pár očí.
Tommy na mě zíral. Tentokrát ne hezky, ale dost ustaraně, s výrazem, jako by ho něco bolelo.
„Pojď sem," pokynul mi se svraštěným obočím. Poslechl jsem ho a bez námitek šel k němu. Seděl ve středu postele, tak se přesunul na kraj, abych si mohl stoupnout naproti. Vyhrnul mi triko a dotkl se jednoho místa na mém břichu, na co jsem málem sykl bolestí, ale udržel jsem se. Vyšel ze mě trhaný výdech.
„Máš tam modřinu, tak velkou, že ji vidím i přes tetování. Bolelo tě to celou dobu v autě?" Neodpovídal jsem. Neodpovídám na nepodstatné otázky.
„Adame!" oslovil mě drsněji. Otočil jsem se pryč. Co oči nevidí, srdce nebolí. Chystal jsem se odejít, ale chytil mě za boky a přitáhl zpátky před sebe. Upozornil mě: „Mluvím s tebou."
„Jo, já vím," pokrčil jsem rameny, „jsem v pohodě. Musíš být unavený. Klidně můžeš spát tady, já se vyspím v pokoji pro hosty, nebo v obýváku."
Na chvíli jsem si s ním chtěl lehnout do postele, ale pak se mi vrátila myšlenka na to, že Bruno by to chtěl udělat taky. To mě odradilo minimálně na dalších pár hodin. Na to svraštil čelo a nespokojeně mlaskl.
„Neměň téma!" rozkázal.
„Fuck, ne, nebolelo mě to. Přestaň se mě tak blbě vyptávat!" štěkl jsem na něj. Hned na to jsem sám nad sebou zakroutil hlavou. Všiml jsem si na sobě už dávno, že mě extrémně ponižuje, když při bitce dostanu ránu, ještě k tomu takovou, abych ji cítil pár hodin po incidentu. Samozřejmě, že se to může stát, ale prostě jsem se cítil líp, když se mi podařilo vyhrát bez jakékoliv újmy na sobě.
„Jsi si jis-"
„Jsem v pohodě!" odsekl jsem. Samotného mě překvapilo, jak hnusný jsem na něj byl, jen kvůli mým vlastním problémům v mozku. Nemohl za to on, za svoji slabost jsem si mohl sám. Intenzivnější tréninky – to jediné mě napadalo jako řešení. Tommy si procházel tolika sračkama a jediné, co jsem mohl dělat, je přihlížet, nebo použít, v čem jsem dobrý. Diplomacie moc věcí neřešila, i když mluvení mi taky šlo. Síla, na které jsem tak intenzivně pracoval, mi většino pomohla od určitého problému, ale já to tentokrát nezvládl tak brilantně, jak bych od sebe očekával.
Vyvalil na mě oči a překvapivě jednoduše se zeptal: „Aha. A to jsi mi to musel říkat tak hnusně?"
„Ne, nemyslím to zle, já – to je jedno. Vyspi se, po dnešku to potřebuješ."
Skoro jsem nedořekl větu a už jsem se odebíral ke dveřím.

Potřeboval jsem chvilku o samotě, když už Tommymu nehrozilo žádné nebezpečí. Na rozdíl ode mě. Největší nebezpečí, co vždycky hrozilo mně, byly moje vlastní myšlenky. Musel jsem mít tu nejlepší pozici, nejlepší výsledky, nejlepší výkony naprosto ve všem, co jsem si umanul, jinak mě činnost neuspokojovala. Což neplatilo o škole. Nepropadal jsem proto, že bych na to neměl, jenom mě prostě nebavilo sedět v knihách. Psal jsem testy s tím, co říkali v hodinách, ne s tím, co psali v knihách a učebnicích a pak se vyspal s profesorem, aby mě nechal projít. Věděl jsem, že se to muselo změnit, opět jsem se musel vypracovat nahoru vědomostma, ne svýma schopnostma deepthroatu.
Bavil mě třeba fotbal – a znovu, brzo mě přeřadili na nejlepší pozici. Najednou jsem selhal, Keithovi se podařilo mě dostat na záda. Brunovi se podařilo získat kluka, co měl mít oči jenom pro mě.
Z nějakého důvodu jsem se cítil trapně, když přišlo na to, abych přiznal, že mě něco bolí. Fyzicky, nebo duševně. Styděl jsem se za to, že jsem něco cítil – neměl jsem právo něco cítit. Neudělal jsem dost. Pokud jsem nebyl nejlepší, nikdy jsem neudělal dost.
Sešel jsem po schodech dolů do obýváku a tam se složil na pohovku. Netušil jsem, co se dělo, ale pořád jsem se cítil hrozně naštvaně, na Keitha a Dianu, na všechny ty idioty ze školy, na sebe, na Bruna. Vůbec se mi nechtělo spát, nechtělo se mi nic.

Hodiny ubíhaly a já jsem pořád ležel na gauči u televize. Hrál seriál Friends, už snad pátý díl po sobě. Všechny jsem je viděl, ani za nic jsem nemohl usnout, ani se donutit jít nahoru na Tommym. Nechtěl jsem ho budit a nechtěl jsem jít spát s myšlenkou na toho, co se mu snažil vnutit skrz zprávy. Najednou jsem zaslechl kroky dolů po schodech. Ohlédl jsem se na toho, kdo jde. Doufal jsem, že to není démon nebo podobný shit. Celou předsíň a schody totiž zahalovala rouška tmy a já se nehodlal hádat se silami ďábla, alespoň ne dnes. Ďábel se naštěstí nedostavil, jenom Tommy, celý rozespalý a neupravený.
„Nepřišels do postele," zamumlal a přišel ke mně.
„Nejsem unavený," odpověděl jsem jednoduše. Ve skutečnosti jsem na něm pořád viděl cizí ruce, a to mi dost zkazilo chuť s ním jít do postele. Zároveň mi ale teplo druhé osoby začínalo chybět. Chvilku mě pozoroval a pak se opatrně zeptal: „Můžu si lehnout k tobě?"
Naznačil mi, ať se posunu. Pohovku jsme měli širokou, takže jsme se na ni s Tommym v pohodě oba mohli vlézt. Zaváhal jsem, ale nakonec jsem mu uhnul. Lehl si vedle mě a sebral polovinu deky, co mě přikrývala.
„Co ti je? Už jsme spolu, nic nehrozí ani jednomu, tak proč jsi takový?"
„Nic, jsem v poho-"
Přerušil mě přísným pohledem.
Povzdechl jsem si. Věděl jsem, že se musím přiznat, jinak mě postupně bude rozpitvávat dalších několik dní.
„Nechci se dál bavit o tom, co mi je. Myslím si, jsem kurva slabý a nechci to rozebírat," uznal jsem s nespokojeným mlasknutím. Tommy se trochu nadzvedl, aby mi líp viděl do obličeje.
„To nechápu. Myslíš si, že se ti vysměju, když přiznáš, že tě něco bolí? Jakože haha, nevyšels z toho bez rány, takže jsi trapný?"
Pokrčil jsem rameny, zakroutil nejistě hlavou a uhnul pohledem na druhou stranu. Prsty mi podepřel bradu, čímž mě donutil se natočit zpátky k němu. Odtáhl jsem se od jeho doteku.
„Ať udělám kurva cokoliv, stejně to nikdy není dost. Ty si to všechno vůbec nezasloužíš. A já - nejsem tam zrovna, když mě potřebuješ a hrozně mě sere, že nedělám víc!"
Stěžoval jsem si sám na sebe. Jako by mi mohl pomoct - jistě, že nemohl. Svoje chyby jsem si zavinil sám. Nebyl jsem dost dobrý: našel si jiného. Nebyl jsem dost silný: Keith, nechutný ochlasta, mě dostal.
Už uprostřed mého krátkého vyjádření začal kroutit hlavou. Oběma nám došlo, že mi bude odporovat. To by jinak prostě nebyl on.
„Adame, rozhodně děláš dost. Nevím, co by se se mnou dělo, kdybys ty neexistoval, nebo jenom přestal s tím, jak se o mě staráš. Jestli tě to uspokojí, pro mě jsi jako strážný anděl," řekl. Vypadal dost vážně, na to, že jsem mu právě řekl takový bullshit. Zbytečně jsem si stěžoval. Obdivoval jsem ho za to, jak to se mnou vůbec mohl vydržet celé ty roky. Neodpověděl jsem mu, protože jsem vlastně nevěděl, co říct. Uspokojilo mě to? Ne. Donutilo mě to se zamilovat, jako bych zapomněl na to, že chtěl jiného? Rozhodně.

Najednou vyskočil, plný energie. Ne doslova, protože v našem těsném prostoru nešlo moc kam skočit, ale vypadal, jakože ho napadlo něco úchvatného: „Dobře, tak se ztrapníme oba. Ty mi řekneš, kde tě to bolí a já... ti řeknu cokoliv, co chceš vědět, jakkoliv ponižující. Ať se v tom necítíš sám."
Nechápavě jsem na něj zvedl obočí, ale souhlasil jsem: „Umh... dobře?"
S úsměvem se mi posadil obkročmo na klín. To jsem trochu nečekal, takže ze mě vyšel slabý výdech. Znovu jsem si musel připomenout, že sice nedokážu odolávat navždycky, ale správný čas ještě nepřišel. I když jsem správně v takové situaci neměl ani přemýšlet nad sexem, nějakým myšlenkám jsem se jednoduše neubránil.
Do dlaně jsem si namotal kus jeho trička a trhl s ním k sobě, což donutilo Tommyho spadnout na moji hruď. Omylem se dotkl té modřiny na břiše a já ho kousl do rtu, ale stejně jsem ho stihl políbit, než se odtáhl.
„Promiň," vyjekl, jakmile si toho všiml, „nechtěl jsem. To máme jedno místo, kde to bolí. Ještě někde?"
„Ret. Trochu. Není to ale nic vážného. Stačí?" odpověděl jsem. Řekl bych srdce, ale o tom jsem u sebe rozhodně nehodlal mluvit. Srdeční záležitosti jsem si řešil výhradně sám, navíc, opravdu jsem mu nechtěl říkat nic z toho. Přišel jsem si fakt jak děcko, co brečí, že si rozbilo koleno.
„Mhm," přikývl a naklonil se nade mě. Opřel se rukama vedle mojí hlavy a zeptal se: „vidíš, a směju se ti za to?"
Protočil jsem očima a opět neodpověděl.
Povzdechl si a znovu promluvil: „Tak nic. Alespoň můžu zkusit slíbat tu bolest."
Ano.
Jazykem mi přejel přes spodní ret a pomalu vnikl do mojí pusy. Začali jsme se bít o převahu nad tím druhým, já mu vyjel rukou na záda a přitáhl ho blíž. Usmál se do polibku a přerušil ho, ale nenechal mě dlouho strádat. Po malém, sladkém úsměvu se mi rty přisál na krk. Zaklonil jsem hlavu, abych mu udělal víc místa. Netušil jsem, co do něj najednou vjelo, že se tak měl do různého sahání a líbání, ale ani na moment mě nenapadlo si stěžovat. Chtěl jsem to. Snažil jsem se vytěsnit myšlenky na to, že by byl schopný tohle dělat i s nějakým Brunem. Chtěl jsem cítit, že jsem pro něho speciální, tak jsem ho nechal dělat, co uznal za vhodné. Nechal jsem ho převzít kontrolu, ať mi ukáže, co všechno v něm je. Na krku mi stoprocentně tvořil cucflek. Značku toho, že patřím jemu, stejnou, jaké jsem dělal já jemu. Zmizely z něj už dávno, což mi připomnělo, že bych měl uspořádat druhé kolo. Taky proto, že kdyby se Bruno rozhodl znovu objevit, viděl by, že jeho vysněný zajíček už má svého partnera jinde.
Když mu jeho práce přišla hotová, posunul se dolů a dlaněmi mi přejel od ramen až dolů k bokům. Vyhrnul mi triko do půl hrudě. Sledoval jsem ho a dlaní odhrnul vlasy z jeho obličeje. Zvedl ke mně pohled a usmál se. Jemné rty pak přejely po modřině na mém břichu, než na ni vtiskl něžnou pusu. Bože. Předvedl sladké a láskyplné gesto, ale moje mysl stejně začala vymýšlet kdoví co, představovat si ho o pár centimetrů níž, s mojí rukou v jeho vlasech.

Zastavil jsem sám sebe od zacházení do končin, ve kterých bych ještě neměl brouzdat. Chytil jsem ho za paže a potáhl ho nahoru, než by se mohla celá nevinná akce zvrtnout v něco, v co se zatím zvrtnout neměla. Zašeptal jsem mu do ucha, čistě pro kontrolu: „Myslíš, že bychom spolu dneska mohli s-"
„Dneska ne, Adame," otočil se na mě s malým úsměvem, jako by mi dával naději, že někdy ano. Jo, moje představy o něm mohly jít do háje stejně tak rychle, jako se objevily. Sama moje morálka mi ale zakazovala na něj dneska sahat. Potřeboval ujistit, že u mě má podporu, ne řešit, že jsem nadržené hovado v nevhodnou dobu. Nechal jsem si zajít chuť a pobídl ho, aby si lehl zpátky vedle.

„Okay, teď se tě můžu zeptat, na co chci?"
„Jo," přikývl, „bohužel, tak zněla dohoda." Ruku si položil na moji hruď a prstem přes triko obkroužil bradavku s piercingem, na což ze mě vyklouzl tichý smích. Nemusel jsem nad svojí otázkou přemýšlet dlouho.
„Co je to nekřesťanské, cos udělal?"
Hned po mojí otázce zavřel oči a těžce vydechl: „To je těžké vysvětlit - to - nechceš mi dát jinou otázku?" zamrkal na mě, ve snaze, že to zafunguje. Nefungovalo to: naopak mě tím víc utvrdil v tom, že chci odpověď.
„Jel jsem tě zachránit, dlužíš mi odpověď. A upřímnou. Poznám, když lžeš," varoval jsem ho a čekal, co hrozného provedl. Nedovedl jsem si představit, co mohlo donutit Keitha a dokonce i Dianu vyhodit Tommyho z domu. Řekl jim, že konvertoval na satanismus? Že žije v komunitě dvaceti gayů, každé pondělí pořádají grilovačku a každou středu swingers party? Že jsme se tajně vzali a stěhujem se do Austrálie? Jeho tváře získaly červenou barvu už předtím, než se vůbec rozvykládal. Pořád jsem netušil, co tak hrozného a ponižujícího udělal, že kvůli tomu rudnul jak rajče.
„Dejme tomu, že jsem... zkoušel něco nového a Keithovi se to moc nelíbilo."
„A máš nějaký bližší popis? To, že se Keithovi něco nelíbí, ještě není důvod, abys letěl z domu. Musels ho - vlastně je oba - něčím pěkně vytočit," zkusil jsem z něj vytáhnout víc, protože mě to čím dál víc zajímalo. Tommy se otočil na břicho, zabořil hlavu do polštáře a frustrovaně do něj vykřikl. Zmateně jsem nakrčil obočí a zadržoval v sobě smích – co to sakra dělá? Jeho reakce ve mně vyvolala ještě větší zvědavost.
Znovu jsem se zeptal: „Cos udělal?"
„Ne, ty se mi vysměješ, když ti to řeknu!" bránil se. Pořád při tom mluvil s polštářem, ne se mnou, takže jeho hlas zněl pěkně tlumeně a trochu nesrozumitelně. Přejel jsem mu prsty po zádech s tím, že se mu určitě nevysměju, ať se mi prostě svěří. Nějakou chvíli se mi nedařilo z něj vytáhnout nic jiného, než M-m a Ne, ale nakonec povolil. Věděl jsem, že ho nakonec přemluvím.

„Chytil mě při... určité... činnosti," zdráhal se, možná ještě červenější než před chvílí. Počkat, jako...
Přišlo na mě ztrapnění z druhé ruky a já se málem opět rozesmál ve špatnou chvíli. Musel jsem se nadechnout, zatnout zuby a podívat se jinam.
„Při gay pornu, Adame. S blbým fialovým dildem," oznámil vážně. Pak se otočil na druhou stranu ode mě a začal se zahanbeně smát. Semkl jsem rty k sobě a zadržoval svůj vlastní smích. Nedokázal jsem si představit, jak se chudák musel cítit. Ne jenom kvůli Keithovi, ale obecně, přistihnout někoho v takové situaci – a ještě hůř, být tím, kdo je přistižený – to musí zanechat jizvu na duši na obou stranách.
„Takžes tu přípravu ještě nevzdal," okomentoval jsem sám pro sebe. Tommy najednou zvážněl, znovu se nadzvedl lokty a nakrčil čelo. Při pohledu na něj mě smích hned přešel – řekl jsem toho asi moc.
„Co myslíš tím: ještě nevzdal?" Odpověděl jsem upřímně, měl jsem totiž pocit, že nemělo cenu to okecávat. S hlubokým nádechem jsem si protřel oči.
„Našel jsem tvoji historii ve svém notebooku."
Zoufale skryl hlavu do svých dlaní a zoufale vyjekl: „Ne, nenašel!"
Už pomalu červenal i jeho krk. Jeho reakce mě dostala a smál jsem se s ním. Stíhal jsem ho u toho i hladit po zádech, abych ho trochu povzbudil a uklidnil.
„Jak- jak ses dostal do historie anonymního okna?!" zpovídal mě. Oh, mladý pán si myslel, že otevírá anonymní okno. A jsme doma. Hned mi to nesedělo, že by schválně nechal takovou historii v mém počítači.
Zakroutil jsem hlavou a seznámil ho s bolestivým faktem: „Žádné anonymní okno jsi ani neotevřel."
„Oh," vydechl, trochu zklamaný sám sebou. Chytil jsem ho za zátylek a stáhl ho do polibku. Byl sladký. Přišlo mi milé, jak se styděl za každou věc, která se jen lehce dotýkala sexu. Cenil jsem ale fakt, že pokročil - že vůbec přemýšlel nad tím, že bych já měl být ten speciální, ten první. Já, vlastně celkem děvka, bych měl mít tu čest vzít si něco, co mu nikdy nikdo nevrátí. Yeah, fakt mě musí milovat. Kam se na mě hrabe nějaký Bruno?

„Jako, já – prostě nevím, myslel jsem, že když si to vyhledám, že najdu všechno pozitivní a hezké, a místo toho jsem našel... roztržení otvorů a kdoví jaké problémy, ugh," postěžoval si, „v pornu to vypadá celkem jednoduše." Navázal jsem na něho rychlostí blesku, aby neztratil téma. O sexu se totiž rozmluvil málokdy a já toho teď hodlal využít: „Bojíš se bolesti?"
Přikývl: „Bolesti taky. Hlavně – já vím, že mi to teď začneš vymlouvat – ale podívej se na sebe."
Přejel mě pohledem a já nerozuměl. Podle toho, co mi tu tvrdil, jsem ho děsil já.... Aha?
„Takže tě jako... nepřitahuju?"
„Ne, ne, jako - ne!" zakoktal se. Nevědomky v tu chvíli donutil moje sebevědomí velmi poklesnout.
Začal okamžitě vyvracet můj názor, ale sekundu na to ho zase měnil: „Teda ano, jo, přitahuješ mě, ježiši, jsem idiot! Jasně, že mě přitahuješ."
Jen jsem se nadechl, ale nechal jsem ho pokračovat.
„Podívej se na sebe, myslím vzhledově. Jsi fakt nádherný chlap, a to neříkám jenom proto, že spolu chodíme. Prostě jsi. Máš to tělo, obličej, šarm, jsi chytrý, starostlivý, sebevědomý, máš, umh, další... věci," naznačil a sjel po mně očima. Stiskl jsem rty k sobě při zadržení smíchu. Pochopil jsem, co myslí, ale stejně mi furt nedávalo smysl, proč by se mnou kvůli tomu nechtěl spát.
„Okay, tak jsem pěkný, to je ten problém?"
„Vlastně jo," přiznal, „nikdy se ti nemůžu ani zdaleka rovnat. Já se před tebou ani nesvléknu, abych se nepropadl, jak se budu stydět. Oproti tobě jsem takový nijaký. Menší, slabý, žádné svaly, žádné perfektně tvarované křivky. Nemám ani žádný zadek a děsí mě představa, že zrovna ten bys měl vidět zblízka. A mám všechny ty jizvy a pořezané nohy a pupínky kdoví kde a nedokonalosti a hrozně mi to vadí. Tobě se ani nebude líbit, co uvidíš a prostě – já nevím, něco určitě pokazím nebo se ztrapním, jak se znám."
Mrzelo mě to víc a víc, jak postupně mluvil a přidával na tom, co všechno se pokazí.
„Zpomal," napomenul jsem ho, „bojíš se toho, že se mi bez oblečení nebudeš líbit a chtěl by ses mi nějak rovnat, a ještě k tomu se ztrapníš?"
Zopakoval jsem to, co mi právě řekl, možná proto, abych to sám líp pochopil. Nedávalo mi nejmenší smysl, proč o sobě přemýšlel takto. Ne, že bych o jeho pohledu na sebe nevěděl už předtím, ale vždycky jsem se ho snažil přimět, aby se se mnou cítil tak, jako by mu svět patřil. Když svoje názory na sebe dal takhle dohromady, zasáhlo mě to.
„Vidím tvar tvého těla i přes oblečení, vím, že nemáš vypracované tělo, že jsi drobnější než já, že nemáš velký zadek a kdoví co ještě – já vím, Tommy. Jestli ti jde o můj názor; já to nikdy neviděl, nevidím a ani neuvidím jako chyby. Nevím, kdes přišel na to, že bych tě porovnával se sebou, nebo proč se ty sám chceš rovnat mně. Fuck, jsem s tebou pro tebe, ne jenom pro vizi nějakého ideálního těla," dokončil jsem svůj dlouhý monolog, ale vypadalo to, že s Tommym to ani nepohnulo. Zakroutil hlavou.
„To nepochopíš, ty jsi všeobecně atraktivní a prakticky perfektní. Ani to nemůžeš chápat, ale díky za snahu," pousmál se na mě. Vadilo mi to. Vždycky z jeho sebeponižujících vtípků a vyhýbání se společné šatně v tělocviku šlo poznat, že o sobě nepřemýšlí moc vysoce, ale že až tak nízko, aby vypichoval jizvy...

„Taky mám na čele jizvu od toho šití," zkusil jsem to ještě jednou. Nezabralo to, odpověděl, že to je jiné. Frustrovaně jsem si povzdechl a stáhl ze sebe deku.
„Co děláš?" zeptal se. Neodpovídal jsem a stáhl svoje boxerky dolů ze svého boku. Přejel jsem si po kůži a zavelel: „Dívej. Jestli chceš vyhledávat nedokonalosti, taky ti ukážu, že něco mám."
Se zmateným pohledem v očích se posadil a sklonil se k mému boku, aby ho mohl prozkoumat jenom pod světlem z televize. Přejel mi prsty po holé kůži.
„Strie? To jsem u kluka ještě ani neviděl," řekl a lehl si zpátky, „a ty ses nikdy nezmínil."
„Cvičil jsem nohy a zadek a snažil se nabrat. Najednou se podívám a od boku až skoro na zadek mi vedou fialové pruhy. Po pár měsících zbělaly, ale už asi nezmizí. Cítil jsem se chvilku jak tygr," vysvětlil jsem. Tommy se pousmál a já doufal, že vidí, že nejsem perfektní, jak si myslí. Když šlo o nedokonalosti, neřešil jsem je ani u sebe, ani u něj.
„Ale stejně jsi pořád nádherný a sebevědomý, tygře," komplimentoval mě. Odhrnul jsem vlasy z jeho očí, což se pomalu ale jistě stávalo mojí oblíbenou činností.
„Protože neřeším to, co si řekne někdo jiný o mém těle. A strie na tom nezměnily absolutně nic, ani jizva, ani akné, ani kdoví co ještě. Ty jsi atraktivní venku i vevnitř, jenom se tak prostě nevidíš. Věř mi, v posteli je hledání chyb to poslední, na co budem myslet," mrkl jsem na něj a olízl si ret. Praštil mě za moji poznámku do ramene a pak to vynahradil líbáním.

Skončil ležící na mojí hrudi a ani nevím jak, usnul. Já ho koutkem oka kontroloval asi další dvě hodiny. Nemohl jsem usnout, měl jsem tisíc myšlenek na naši poslední konverzaci a nemohl jsem se zbavit pocitu viny za to, že jsem se nechal praštit Keithem. Musel jsem zatnout zuby a vypnout svůj mozek, než jsem nakonec usnul taky.

***
Do školy jsme přijeli s tím, že hned po našem příchodu do budovy mi moje aplikace v mobilu oznámila, že odpadá první hodina a jeli jsme sem zbytečně. Cesta zpátky by se ale nevyplatila, tak jsme se jen tak potulovali po prázdné škole – ostatní totiž měli hodinu, takže poslušně seděli v učebnách a my mohli dělat bordel.

„Pěkný lak."
Jemné prsty jely přes natetovaná písmena, co mi pokrývala ruce. Zastavily se u černě nalakovaného nehtu a pak se čisté prsty propletly s mými. Přes fakt, že jsem ho chtěl držet a nepouštět, jsem měl pocit, že každou chvíli budu muset. Jakmile zazvoní a lidi vylezou ze tříd, je konec. Pokud nás měli vidět lidi, museli jsme zůstat jen a pouze kamarádi. Malý kompliment mě potěšil, nemyslel jsem si, že si vůbec všimne.
„Díky," pípl jsem, na můj vkus příliš rozpačitě. Na rtech se mi nedobrovolně zformoval úsměv.
Tommy se na mě na chvilku zadíval a rozzářil se: „Ty se červenáš?!"
Pohled mi spadl k zemi a já se okamžitě začal bránit. Rukama jsem zakryl svoje tváře, odstoupil o pár kroků dál a snažil se před ním schovat. Zatím jsme mohli dělat přesně ty blbosti, které můžou nechutně zamilované páry našeho věku dělat. Ve školní chodbě naproti ředitelny se už z principu nikdo moc neochomýtal, natož tak ještě uprostřed hodiny, takže prostor nám zůstával volný. Tommy mě chytil okolo pasu a nalepil se na mě. Společně jsme trochu zavrávorali a já nás oba zachytil opřením o zeď. Na to jsme se začali oba smát. Měl jsem pocit, že včerejšek nás ještě víc sblížil. I naše - sice nedobrovolné - společné bydlení na tom dost přidalo a ještě přidá. Všechno u nás vázlo na Tommyho stydlivosti, a jakmile jsme zapojili komunikaci, hned na něm jde poznat, že se se mnou cítí víc svůj. Nepředpokládal jsem, že by se přede mnou vůbec styděl o něčem mluvit, ale očividně jsem se pletl. Hodlal jsem ale mluvit a donutit mluvit i jeho. O všem, o každém nejmenším problému, o banalitách, o našich cílech, o intimnostech, klidně o kreslení nebo kytaře. Cokoliv, jen jsem ho musel přinutit komunikovat, aby nás to táhlo jenom dohromady, nikdy od sebe. Horší už to bude u mě – já nejsem svěřovací typ, ale tím se Tommy zaobíral nemusí.
Sladce mě políbil na rty, čímž přerušil náš společný moment zábavy. Odhrnul jsem z cesty pár pramenů jeho vlasů a sevřel v dlaních jeho tváře. Kousl mě do rtu a odtáhl se: „V kolik dneska končíš?"
Odpověděl jsem, stále blízko na to, abych ho strhl do dalšího polibku: „Měl bych mít motorky, nebo místo toho fotbal, blíží se nám zápas."

Najednou mi do uší začalo skoro bít hlasité klapání podpatků po zemi. Otočil jsem se za zdrojem nepříjemně rychle se blížícího zvuku. Okamžitě jsem Tommyho pustil a odstoupili jsme od sebe dál. Nečekal jsem nikoho extra, ale stejně to neznamenalo, že by nás měli vidět. Šeredně, šeredně jsem se pletl, když jsem se domníval, že přichází jen někdo z personálu školy. Cítil jsem svoje vnitřnosti, jak se sevřely. Srdce mi kleslo až do žaludku a skoro jsem si myslel, že vidím špatně.
„Fuck, pojďme někam jinam," zavelel jsem. Doufal jsem, že se mi přicházející osoba vyhne obloukem.
„Co, proč?" zeptal se zmateně Tommy. Přicházela čím dál blíž, soudě podle jejího výrazu si mě už dávno všimla. Postavil jsem se pevně na nohy, aby mě celé tohle setkání neporazilo.
„Je to jedno, je pozdě," procedil jsem mezi zuby. Dáma na vysokých jehlách s povrchním výrazem přiklapala ve mně.