MATE !Prochází úpravami

MATE x 44 - Date night

"Volal jsem ti celou noc, kde ses sakra zapomněl?" Mírně se na mě pousmál, když mluvil. Bušilo mi srdce až tak, že mi skoro vyskočilo z hrudě a skoro se mi podlomila kolena. Asi by mi udělal i větší radost, kdyby mě seřval, než takový milý a klidný přístup od člověka, kterému mám zlomit srdce.
"Tohle je poslední místo, kde mě napadlo tě hledat. Jsem rád, že jsi v pořádku," objal mě a já pár vteřin zaváhal. Pohled mi střelil k tmavému sklu jeepu na konci parkoviště, i když mi hned došlo, že nic neuvidím. Kdežto on - on uvidí všechno. Objal jsem Bruna nazpátek, aby mu to nepřišlo divné. Přece jen, chtěl jsem si to s ním vyříkat v soukromí, ne na školním parkovišti.
"Spal jsem... u kamaráda," ujistil jsem Bruna a cítil se blbě za to, že znovu lžu. On se odtáhl a s výrazem úlevy přikývl: "Příště dej alespoň vědět, měl jsem strach."
Skoro ani nedořekl větu a najednou ode mě odstoupil. Jeho úsměv zmizel, nahradil ho výraz překvapení a zrady. Můj tep by se v ten moment ani nedal změřit a divil jsem se, že ještě stojím na nohou.
"Co-?" vykoktal jsem, abych zjistil, co objevil.
"Věděl jsem, že mi dřív nebo později zdrhneš s ním," zaprskal znechuceně, "tak, jak chlapa získáš, ho i ztratíš. No jo, já tě získal podvodem a měl jsem vědět, že se nezapřeš."
Netušil jsem, co na mně vidí, nebo jak to poznal, ani to, co mám říkat. Jen jsem stál jako opařený a snažil se ze sebe vyplodit cokoliv.
"Ani se to nesnažíš schovávat," dodal zklamaně. Vyvalil jsem na něj oči a zatnul nehty do své dlaně, abych se nějak probral z šoku. Bruno jen kroutil hlavou a ještě víc se vzdálil.
"Bruno, počkej!" Pokoušel jsem se alespoň trochu mu vysvětlit situaci, ale marně. Natáhl ruku před sebe, aby si ode mě držel odstup. Pak s ní naznačil, kam míří svými slovy: "Tvůj krk."
"Můj-" sáhl jsem si na krk a najednou mi to došlo. Adam mi na něm včera dělal cucfleky a já na to úplně zapomněl. Dlaní jsem si je překryl a přemohla mě bezmoc. Takové odhalení ve velkém jsem opravdu nečekal.
"Promiň, Bruno," omluvil jsem se, jako by mi nezbývalo nic jiného, co říct. Ale lhal bych, kdybych řekl, že lituju toho, co se stalo v noci. Nelitoval jsem jediné vteřiny, i když to znamenalo, že zlomím další srdce.
"Nechci slyšet vysvětlení, přijeď si v nejbližší době pro věci a pak už tě nechci vidět. Jenom prostě..." zastavil se a přerývavě vydechl, než pokračoval: "už nehledej dalšího. Nikdo si nezaslouží naletět."
S těmi slovy se rychle sebral, rychlým krokem došel k autu, sedl si do něj a jediné, co mi zbývalo, byl pohled na to, jak odjíždí.

***
Od té doby jsem Bruna neviděl. Ani Adam se o něm nezmínil ve škole, neptal se na něj, ale já věděl, že náš rychlý rozchod viděl. Já mu taky nic neřekl, prostě jsme měli nějaké vzájemné pochopení pro toho druhého.
Když jsem si šel pro věci do jeho bytu, raději jsem mu napsal zprávu, ať o mně ví. Jen mi nechal vzkaz, ať si vezmu své věci a nechám klíče na stole. To, že mě nechce vidět, myslel vážně a já mu naprosto rozuměl. Jeho byt pro mě sice neměl tu domácí atmosféru, ale stejně jsem se naposled rozhlédl okolo a zapamatoval si ten obraz před mýma očima. Přece jen, to místo mi dalo převážně dobré vzpomínky.

Skončil jsem na gauči u Debbie. Nevypadala nadšeně, jakmile se dozvěděla, že jsem opustil dalšího chlapa a stihl ho i podvést. Pěkně se na mně vyřádila, nazvala mě pár nadávkami, a jak si vůbec dovoluju ubližovat tolika lidem, ale nakonec mě nechala se dočasně nastěhovat. Adamovi jsem nic neřekl, přes to, jak moc jsem se cítil bezradný. Nemohl jsem u Debb zůstat dlouho, její rodiče ze mě dvakrát velkou radost neměli, ještě když jsem jim nijak nepřispíval do domácnosti a celý týden jim jedl jídlo a používal jejich koupelnu. Nemohl jsem jít do práce, protože bych každou chvíli nezvládal udýchávat i ty nejmenší činnosti. Nemohl jsem získat peníze a jít na ubytovnu, protože i kdybych nějaké měl, musel bych si koupit prášky. Nemohl jsem si koupit prášky, protože jsem neměl žádné peníze.
Stávalo se, že jsem poslední noci sedával na té vypůjčené pohovce a jenom se zdrceně díval do stěny, většinou po tom, co jsem měl depresi nad Adamem. Nechal jsem mu jeho čas, aby se rozmyslel, když viděl na vlastní oči můj rozchod s Brunem. Oba jsme byli single a záleželo jen na něm, kdy si řekne. Stačilo slovo a už bych skákal zpátky do vztahu s ním. Ale on se rozhodl, že kontakt se mnou znova omezí na minimum, s tím, že chce trochu času. Respektoval jsem to, ale chyběl mi. Srdce se mi sevřelo pokaždé, co jsem myšlenkami jenom zabrousil k něčemu, co se okrajově týkalo jeho.
Pobrečel jsem si kvůli němu, možná i kvůli svojí situaci a stavu, ale pláč mi trn z paty taky nevytrhl. Do toho jsem se učil jako šílený, abych vůbec dokončil školu a nemusel tam trčet ještě rok.