MATE !Prochází úpravami

MATE x 20 - Prom 2/2

Přijel jsem domů dost pozdě i se svojí novou ingido-whatever kravatou a květinou pro Melanie. Už mi zbývalo jenom třicet minut do doby, kdy mě měla čekat Melanie. Došlo mi, že pokud se zpozdím, sjede mě na tři doby. S tou její temperamentní povahou mi bylo nad slunce jasné, jak moc celý ples přehrotí a jak si vydupe, aby se všechno odvíjelo podle plánu. Oblékl jsem se a učesal co nejrychleji, ale zároveň dost precizně na to, abych vypadal neodolatelně.
Naposled jsem se na sebe podíval v zrcadle a zastříkl si vlasy lakem, aby držely tvar. Vypadal jsem kurva skvěle. Otočil jsem se ze všech úhlů, abych se prohlédl a ujistil se, že vše sedí tak, jak má, až do posledního knoflíku na košili a lemu kalhot, co poodhalovaly moje kotníky. Usoudil, že by nikoho nezabilo, kdybych si trochu ohrnul rukávy. Šetrně jsem ohnul rukávy tak, aby se košile moc nepokrčila, a zajistil je nahoře zapnutím knoflíku. Odhalovaly kus tetování, a to mi jenom přidávalo jak na atraktivnosti, tak na oprávněném sebevědomí. Nedivil bych se, kdyby se po mně dneska reálně vrhali lidi z každého úhlu. Možná jsem narcis, ale vypadat takhle by mělo být nelegální.
„Tak jo," řekl jsem si pro sebe a strčil si do kapsy od kalhot krabičku cigaret, peněženku a mobil. Pak samozřejmě taky klíče od mého druhého auta. Snad se Melanie neurazí, že nebude mít limuzínu. Vyrazil jsem dolů ze schodů. Místo nějakých pochval na můj vzhled jsem schytal jenom škaredý pohled od Ashley, která se taky připravovala. Když jsem viděl její rudé smokey eyes, začal jsem litovat, že naše škola není jedna z těch, kde na ples můžou jenom třeťáci a čtvrťáci. Kdoví, v čem se tam hodlala předvést. Na druhou stranu, neměl jsem právo ji soudit za ty extrémní oční stíny. Ukradl jsem její korektor a pudr, abych si upravil obličej do takové míry, že se neleskl na fotkách s bleskem. Snad si toho nevšimne, když už je zas v jejím kosmetickém kufru, tašce, nebo jak se tomu vlastně říká.

Ve vchodové hale, zrovna když jsem si chtěl obout lesklé kožené boty a vyrazit do garáže, mě zastavil stisk na mé paži. Ohlédl jsem se a uviděl mamku, jak se na mě dojatě usmívá a v druhé ruce svírá polaroid.
„Mami," oslovil jsem ji s pobaveně, „myslíš to vážně?" Ten typicky mamkovský výraz mi ale napověděl, že z tohohle se ani náhodou nevyvlíknu.
„Buď potichu," řekla a na to se trochu dojatě zasmála, „postav se k té stěně. Chci mít vzpomínku na to, jak ti to slušelo na tvém posledním plese." Bez sarkastických poznámek jsem si stoupl, kam mi ukázala. Narovnal jsem se, ale udržoval jsem přirozený postoj, abych na fotce nevypadal jako naprostý idiot. Pousmál jsem se do objektivu, když mi mamka zpoza foťáku naznačila, že se tvářím moc kamenně.
„Mrzí mě, že tě neuvidím s tou tvoji – jakže se jmenuje?"
Čekal jsem, až mě vyfotí, abych jí odpověděl.
„Melanie," doplnil jsem ji nezaujatě a povzdechl si, „a není moje." Zatvářila se trochu nespokojeně. Viděl jsem na ní ten neklid z toho, že její milovaný syn neskáče radostí.
„I když, no," začala, „čekala jsem, že po tom, cos mi říkal... prostě, že nevezmeš nějakou holku, ale Tommyho."
„Jasně! Kdyby neměl penis, klidně ho vezmu, ale nemůžu si na ples jenom tak přijít s klukem."
Sám od sebe jsem nečekal, jak moc agresivně vyzním. Vědomě jsem povolil čelist a uklidnil ten divně přeafektovaný projev, co jsem právě předvedl, ale nasraný jsem byl pořád. Z jedné strany Louise, z druhé strany mamka – všichni do mě pořád valili jen kecy o Tommym. Kdyby to šlo tak kurva jednoduše! Zakroutil jsem hlavou nad jejím návrhem a frustrovaně se zeptal: „Fuck, existuje vůbec někdo, kdo se mě nesnaží na něho nalepit?"
„Nebuď sprostý, pořád můžeš dostat," pohrozila mi. Rukou naznačila, že mi dá pohlavek. Poté se pustila do rolování mých rukávů zpátky dolů se slovy: „Kdyby ses taky hned za všechno neurazil, ach jo."
„Já vím, jsem hrozný. Jablko nepadá daleko od stromu. Dík, otče," podotkl jsem ostře a protočil otráveně očima jen nad myšlenkou o mém otci.
Nechal jsem se upravit. Jestli mamka srolovala rukávy, pak musely zůstat dole, i kdyby na chleba nebylo. Říká se, že muže poznáš podle toho, jak se chová ke svojí matce. A já nikdy neuměl hrát hodného, ale co řekla mamka, to platilo a já se snažil to dodržet. Bez ohledu na to, jak jsem se choval k ostatním.
„Nech si je takhle, je to elegantnější," usmála se na mě a já jí to oplatil. Podala mi z věšáku ještě sako a já si ho oblékl pod kabát. Venku se dost ochladilo a počítal jsem s tím, že v noci teplota ještě klesne. Pokud se mnou ovšem nepojede domů ten, kterého jsem se už několikrát pokusil pozvat. V jeho přítomnosti rozhodně takhle chladný nezůstanu a podle mě to sám moc dobře ví. Zvlášť po té sračce, co jsem předvedl v tom obchodě.
Podíval jsem se na hodiny na zdi, abych zjistil, kolik času zbývá, než ho znovu uvidím. Místo mého zasnění mnou ale prošel šok. Zhrozil jsem se: „Fuck, už teď nestíhám. Měj se, mamko. Přijedu okolo třetí ráno."
Do ruky mi vtiskla ještě kytku, na kterou jsem málem zapomněl, a odvětila: „Užij si to, zlato. A chovej se slušně, jasné?!"
S úšklebkem na tváři jsem jí poslal pusu a se slovy nejlíp, jak umím, maminko, jsem utekl k autu.

Po mém příjezdu k domu Melanie mě přivítal pár zvědavých očí, vykukujících zpoza okna překrytého mírně průhledným bílým závěsem. Melanie se kdysi zmínila, že její matka je fakt zvědavá, ale až tak, že by na mě nahlížela skrz okno? No, mohla by s ní být sranda. Když pár očí zaznamenal, že se blížím k domu, zmizel. Závěsy se najednou zatáhly. Nahodil jsem příjemný a charismatický výraz a krátce zazvonil na zvonek. Hned po otevření dveří se přede mnou zjevila malá paní. Pronikavé černé oči, tmavé vlasy sestříhané na mikádo, okolo očí a úst pár vrásek. Na sobě měla modré šaty se vzorem a hnědé domácí pantofle. Typická mamka. Z domu se linulo příjemné teplo, ale já se neodvážil udělat ani krok blíž k otevřeným dveřím.
„Dobrý večer, paní Leavitt. Jsem Adam. Přijel jsem si pro Melanie," pozdravil jsem slušně. Řekl bych, že podle slušnosti mi měla podat ruku, ale neudělala to. Už podle zúžených víček a pohledu, co mě očividně soudil, jsem si dovtípil, že mám držet hubu a usmívat se. Mette specificky říkala, abych se moc nepředváděl. Její matka proti mně už tak prej něco měla a já si to nechtěl posrat ještě víc tím, že doplním svůj extravagantní vzhled nepříjemně extravagantním chováním.
„Dobrý den. Ah, ty jsi Adam. Si! Počkej," zadala mi krátký pokyn se silným španělským přízvukem.
„Okay," přikývl jsem nejistě a čekal. Nehodlal jsem se hnout ani o píď, jen, aby mě tahle paní nepraštila. Vypadala, jakože to vážně chce udělat, zvlášť, když přejela pohledem kytku a potetované prsty, kterýma jsem kytku svíral. Tahle dáma mě znervózňovala.
„Melanie! Él está aquí!"
V jeden moment jsem zalitoval, že jsem si místo španělštiny vybral francouzštinu. Ne, že bych nějak ovládal jakýkoliv jazyk, ale teď bych alespoň věděl, jestli mě začne její rodinka pomlouvat, nebo ne.
Nerozuměl jsem ani slovo, takže jsem jen dál stál mezi dveřma v zimě a usmíval se jak pako, kdykoliv se na mě paní Leavitt podívala.
„Melanie!" zakřikla znovu. Wow, opravdu nelhala, když říkala, že její mamka je hlučná.
„Já vím, že je tady! Pozvi ho prosím tě dovnitř, musím si ještě dožehlit vlasy!" odpověděla jí Melanie, asi z druhého patra domu. Paní se na mě znova otočila a prohlédla si mě od hlavy až k patě a zpátky. Už tak jsem si přišel trochu nepatřičně a jako bych dělal něco nelegálního jen tím, že stojím před tímhle domem, ale najednou mě přemohl pocit, že mě bude čekat i prošacování. Snažil jsem se zapůsobit co nejpříjemněji, už jen proto, aby Melanie pak neměla problém s tím, jakého kluka si dovedla.
„¿Habla él español?"
Ha, teď jsem rozuměl! Jestli umím mluvit španělsky... možná se španělsky představím, madam, ale víc toho na mě nezkoušejte.
Na to jí přišla krátká odpověď z domu: „Ne!"
Čím dýl jsem stál venku, tím víc mě studily konečky prstů, stejně jako prsteny, které jsem na nich měl. Nemohl jsem se obejít bez svých masivních prstenů. Byly můj „go-to" doplněk a ani na ples jsem si je nemohl odpustit, ať už působily jakkoliv edgy a možná "nevhodně" pro tuhle přehnaně společenskou šaškárnu. I když kov na mých rukách studil, nechtěl jsem se ale dobývat dovnitř domu Leavittových, proto jsem všechno radši překousl. Očividně si mě paní Leavitt chtěla proklepnout přes Mette, protože nepřestávala houkat nahoru do schodů nějaké neznámé fráze. Stála mi v cestě tak, abych nemohl vejít dovnitř: „¿Por qué tú no me los dijiste?"
„¿Qué?" odpověděla jí znova. Oficiálně jsem se ztrácel v tom, co se děje, ale situace začínala nabírat dost trapnou energii. Přešlápl jsem z nohy na nohu a pokusil se otevřít si pusu, abychom se někam pohnuli. Skromně jsem se vložil do jejich španělského překřikování: „Pardon, mohl bych jenom říct-"
„Pusť ho, prosím tě!" zavolala Mette. „Ty... pojď dovnitř," paní mi uhnula ze dveří a já vstoupil. Podpatek mých bot klapl o cihlově zbarvené čtvercové kachličky, co pokrývaly předsíň. Volnou rukou chytil zlatou kulatou kliku, abych za sebou zavřel, ale když jsem se otočil, schytal jsem další zvláštně nepohostinný kukuč od paní domu. Díky za pozvání dovnitř, M, ale nemyslím si, že tvoje matka se mnou vydrží existovat v jedné místnosti.
Najednou se drobná žena v modrých šatech znovu rozkřikla: „Criminal! Piensas qué eso es una diversión?"
Criminal... co? Asi mi začalo docházet, o co se jedná a proč si mě pořád tak blbě prohlíží. Paní si usmyslela, že jsem nějaký deviant a zločinec – fakt super. Miluju předsudky. Rozhodl jsem se zakročit se svou profesionální mluvou a na poslední chvíli si zachránit prdel před přicházejícím sociálním pozdvižením.
Začal jsem jí i s pomocí posunků a mých dvou naučených španělských slov vysvětlovat: „Ne, já soy... ne-kriminálník, okay? Chodím do školy, moje rodina je slušná-" Paní Leavitt ale vypadala, že mě má akorát tak dost. Odstoupila ode mě o pár kroků dál a založila si ruce. Neodpovídala a já pochopil, že mám raději držet hubu. Celý ztrapněný tou situací jsem se radši podíval pryč a odkašlal si. Protočila nade mnou očima, povzdechla si a znovu zavolala: „Melanie, pojď už dolů!"

Když Melanie s jejím modelky-hodným úsměvem sešla se schodů, z její matky se stal jiný člověk. Sice po mně nepřestávala házet podezíravé očko, ale stejně si nás taky vyfotila.
„Tu amigo tiene grande fortuna," řekla dojatě, když jsem Mette letmo políbil na tvář a dal jí květiny. Směrem k její matce jsem se ale zase nezmohl na nic jiného než trapný úsměv. Zvedl jsem obočí na Mette a ona hned pochopila, že po ní chci překlad: „Můj přítel má veliké štěstí."
„To rozhodně mám," potvrdil jsem s hraným sebevědomým, aby se intenzivně ochranářská matka ujistila, že přítel její dcery si jí váží a že ji v pořádku dopraví zase domů.
„Už půjdeme, dobře? Měj se, mami."
Obě se rozloučily a jemně se objaly. Asi ze mě zářila energie nepatřičnosti, protože jsem jen postával okolo jak tvrdé Y a nevěděl, jestli promluvit, nebo ne. Cítil jsem se, jako by mě z tohohle baráku chtěli všichni vykopnout. Když jsem ale zaměřil svůj pohled do chodby, odkud právě vycházel neznámý chlap, najednou se mi zachtělo se vykopnout sám. Měl jsem Melanie drapnout a odtáhnout do auta hned u schodů, ale když mi došlo, že ta horda svalů o hlavu vyšší než já s lahví piva v ruce přichází zrovna ke mně, věděl jsem, že už nemám moc šancí zhrhnout.
„To je on?" zeptal se chlap hlubokým hlasem a já už viděl svůj nadcházející zlomený nos. A to jsem si myslel, že jsem kdovíjak vysportovaný a že bitky zvládnu. Rozhodně ne s tímhle obrem.
„Jo, ale prosím, nebuď jako..." očima na tajňačku střelila po matce a chlápek chápavě přikývl. Pak přišel ještě blíž ke mně. Prohlédl si mě s vážným výrazem a já se jen hluboce nadechl. Se zvednutou hlavou jsem se na něj podíval a snažil se neztratit sebevědomí.
Z ničeho nic ke mně natáhl ruku pokrytou tribal tetováními: „Mark Leavitt, otec. A ty jsi?"
„Adam Lambert, těší mě."
„Vypadáš slušně. Jenom nám ji dovez do takových dvou, tří, ať se tady Camilla nezblázní," zasmál se a poplácal svoji ženu po zadku. Měl jsem takové tušení, že o téhle rodině se mi bude v noci zdát.
„Tati!" vyjekla Mette a věnovala svému otci překvapený pohled, načež se on jenom smál. Paní Camilla sice nevypadala zas tak pobaveně, ale upustila od té přísné bachařské energie, co měla, když jsem přišel. Mette asi vycítila, jak divně se tu cítím, a tak mě chytila za ruku a prohlásila, že spěcháme a že už teď nestíháme.
„Těšilo mě!" rozloučil jsem se v rychlosti, když za námi zavírala dveře.