MATE !Prochází úpravami

MATE x 42 - "Keep that attitude."

Naštěstí jsem nakonec nemocnici nepotřeboval a další den jsem se opět vracel do školy. S formujícím se monoklem, který, naštěstí, nevypadal zas tak hrozně, jak jsem čekal, a taky s pořádnou hnusnou fialovou modřinou v oblasti břicha. A taky se Simonem a další jeho krasavicí, která tentokrát dokonce chodila k nám do školy. Simon vystoupil už před parkovištěm, protože nechtěl, aby ho s ní lidi viděli a před ní se vymluvil, že si chce ještě pro něco zajít do nedalekého obchodu. Pomohl jsem té frajerce z auta a ta měla očividně mnohem větší zájem o mě, než o Simona. Okamžitě se mě chytla za paži a smála se snad všemu, co jsem říkal.
Já jsem sice byl okay, ale Tommy, na druhou stranu, asi nemocnici potřeboval – rozhodl se totiž, že mi bude od rána cpát pod nos Bruna. Nejprve se spolu bavili na parkovišti, nic nového, kdyby se pak Tommy nepodíval na mě s tou frajerkou na mojí ruce a nezačal se s ním najednou agresivně líbat. Pak, když začala hodina, velice nenápadně nechal na lavici odemčený mobil, příhodně se ten mobil i posunul blíž k mojí půlce lavice. Na tapetě měl fotku s Brunem a až se ujistil, že jsem se podíval, řekl „pardon" a vzal si mobil zpátky, jako by ho tam položil náhodou. Ani jsme nemluvili o tom, co jsem mu řekl včera. Oba jsme dělali, jako bych nikdy nic takového nevypustil z pusy. Místo toho se mu dařilo mi - i při suché konverzaci o konci školy, nebo taky aby řeč nestála - předhodit jakékoliv jeho budoucí plány s Brunem. Yeah, Bruno tě vezme na dovolenou na jakési zasraně drahé ostrovy! A jak už teď mu chybíš, když býváš ve škole a nemůže s tebou trávit den i noc! To mě fakt těší, že máte tak skvělý vztah. Říkal jsem ti už, jaký vztah bych s tebou chtěl mít já? A čím víc mluvil, tím víc jsem chtěl dokázat, že jsem pro něj lepší. Hrozně mi chyběl, ale nechtěl jsem si moc připustit, že pro něj mám tolik debilních citů. A jakmile už mi potřetí zmínil větu: „Pardon, píše mi můj přítel."- prostě jsem měl dost. Ani jsem se neptal a stejně mi takovou hovadinu oznamoval.

Zrovna začala delší přestávka, po které mi začínaly motorky. Netušil jsem, jak dneska pojedu, celý dolámaný a bolavý. Při tom, jak mě zas Tommy dokázal nasrat, jsem ale věděl, že přinejhorším pojedu dobře. Rozhlédl jsem se a viděl zrovna jeho, jak osaměle stojí někde mimo společenský prostor. Chvíli jsem si ho prohlížel, než jsem se bezmyšlenkovitě rozešel k němu. Jakmile mě zahlédl, chvíli počkal, pak vytáhl mobil, pousmál se a zas ho schoval. Věděl jsem, co na mě hraje. Pěkně mi tím lezl na nervy, to se mu teda dařilo.
„Hej, Tommy," oslovil jsem ho, abych si získal jeho pozornost. Celkem chladně ke mně zvedl zrak. Povolil jsem svaly v celých pažích, které jsem nevědomky zatínal, asi jako předvoj toho, že jsem se chystal mluvit zrovna s ním.
„Podívej, chápu, že máš nového chlapa," začal jsem a chtěl dodat – a moc ti to přeju – ale nechtěl jsem lhát, „ale nemusíš mi to cpát do ksichtu."
Se špetkou sarkasmu odpověděl: „Myslel jsem, že ti na vztahu mě a jeho nezáleží."
Nadechl jsem se, že něco řeknu, ale okolo prošla ta holka, co jsem ji přivezl. Smála se na mě jak měsíček na hnoji a já se, co nejpříjemněji, usmál zpátky. Tommy zvedl obočí a ohlédl se za ní, když nás přešla.
„A asi by ani nemělo, když už máš svůj vlastní vztah, o který by ses měl starat," dodal a znovu se střetl s mým pohledem.
„Tommy, nemám vztah," oznámil jsem naprosto vážně, a ještě ho předtím oslovil jménem, abych svým slovům dodal důraz. Vypadalo to, že ho vůbec nezajímá, co říkám. Neviděl jsem v něm žádnou odezvu na mě. Přišlo mi, že mě má víceméně u prdele. Wow, prostě skvělé. Povzdechl jsem si a zakroutil hlavou. Nechtěl jsem zrovna říkat věci, které jsem plánoval říct, ale nemohli jsme okolo sebe chodit jen tak a nic neřešit. Sebral jsem se a hodlal být ta větší osobnost.
„A tvůj vztah, no, jsem si jistý, že je skvělý a všechno okolo, ale – shit, já – upřímně mě sere tě s ním vidět a chápu, že se teď máš líp, ale..." zamotával jsem se do svých slov a frustrovaně nad sebou jsem se na chvíli odmlčel a podíval se pryč, abych si urovnal, co chci říct. Promnul jsem si spánky a pokračoval.
„Žárlím. Do hajzlu, je to trapné a přeju ti, abys byl šťastný, ale ještě víc si přeju, abych stál na jeho místě."
Na chvíli prolomil svoji robotickou roli bez emocí. Jeho obličej povolil, jakmile jsem domluvil, dokonce vypadal, že mi na to něco řekne. Sám se ale zastavil a odpověděl úplně něco jiného, než jsem čekal.
„No... je mi líto, ale my dva spolu už nejsme," oznámil mi znovu tvrdou pravdu a já poraženě přikývl, „a asi jsme ani nebyli pořádně spolu."
Jakmile dodal zbytek věty, bylo to, jako by mi to moje srdce, už rozbité na tisíc kousků, ještě vzal, vyždímal ho a pak ho pořádně pošlapal. Nepobíral jsem, jak mohl vůbec vymyslet takový bullshit, natož ho ještě říct kurva nahlas. Nedokázal jsem vymyslet ani jedno slovo, které bych mu odpověděl. Ani můj zmatený mozek se nedokázal rozhodnout mezi tím, jestli chci brečet, odejít, nebo jen stát a prázdně se na něj dívat. Dost mě ohromil tím, co řekl – bohužel v negativním světle. Cítil jsem se stejně na hovno, jako předtím. Jakkoliv jsem se z téhle propasti snažil vyhrabat, ten blonďatý hajzl mě tam dokázal pár slovy a možná i jen pár pohledy hodit zpátky. Musel jsem na chvíli odvrátit pohled. I když jsem si to nechtěl připustit, opět se ve mně míchaly různé pocity a trochu jsem se bál, že najednou projevím slabost, možná změním výraz ve tváři a on pozná, že mě má na kolenou. Kousl jsem se do vnitřní strany tváře a pořádně si rozmyslel, co dalšího udělám.
Nadechl jsem se a řekl si jedno velké dost. Fajn, hodlal mi lámat srdce znova a znova, pořád dokola, dobře. Na bolest jsem si ale už dost zvykl a nebyla něčím, přes co bych se neuměl probojovat. Snažil jsem se být dobrý a očividně to nestačilo – fajn. Tak budu ještě lepší. Ukážu jim oběma, co ve mně vlastně je.

„Našel jsem si nového přítele, takže je pozdě na to, aby ses mi omlouval. Tohle celé jsi rozhodl vlastně jen ty. Ty ses rozhodl, že nechceš mít vztah, jakmile tě vidí lidi, takže..." pokračoval, čímž si znovu získal moji pozornost. Tentokrát jsem se vzchopil, podíval se mu přímo do očí a propálil ho pohledem.
Můj smutek přemohlo něco mezi naštváním a odhodláním dělat něco jiného, než se litovat: „Já se neomlouvám. Nelituju toho, co jsem ti dal, bylo to to největší, co jsem v tu dobu mohl."
„Skrytý vztah je nejvíc, na co se zmůžeš?" mluvil, jako by se mi vysmíval za to, co jsem právě řekl.
„Takže podle tebe láska závisí na tom, kolik lidí tě vidí? Zajímavé," zeptal jsem se, značně sarkastickým tónem. Chtěl jsem znít ostře, aby mu došlo, jak debilně celé to jeho přemýšlení zní, když si to spojí do jedné věty. Tak moc jsem doufal, že mu to alespoň docvakne, i kdyby se ke mně už nikdy neměl vrátit, ani se mnou držet kontakt – chtěl jsem jenom, aby mu to došlo.
„Láska závisí taky na tom, jestli se za tebe tvůj partner stydí, nebo ne," vrátil mi to a přišel o krok blíž ke mně. Očividně jsem mu taky začal lézt na nervy. Protočil jsem očima nad tím, jak hloupá naše hádka opravdu byla. On si prostě stojí za tím, že jsem se za něj styděl, a kdybych se stavěl na hlavu a u toho zpíval, nepřesvědčím ho o opaku.
„Takže Bruno se za tebe nestydí. To je to, co tě na něm tak hrozně přitahuje?" položil jsem další otázku, stejně nepříjemným hlasem, jako tu předtím. Věděl jsem, že mu Bruna nikdy neodpustím. I když on o moje odpuštění možná ani nestál. Jako ex už jsem prostě nebyl důležitý.
Přikývl a založil si ruce na hrudi: „Přesně tak. Už jsem ti to říkal, bere mě na rande, vozí mě do školy a určitě vidíš, že nemá problém s tím mě každé ráno políbit, i když nás vidí celá škola. To bys nikdy neudělal, co? Na to bys ty neměl koule, Adame. A tím sis všechno tohle podtrhl sám."
Celou dobu, co mluvil, jsem nevěřícně kroutil hlavou. Proboha, já jsem ho miloval – pořád ho miluju – a on mi tady začne vykládat, jak je Bruno skvělý, protože ho políbí před lidma. A já mu dával, co jsem mohl, ale stejně se mu víc líbí to, že se může svým chlapem pochlubit v naší idiotské škole. To si ze mě snad dělá prdel.
„Proč se o mě vlastně pořád staráš? Vymyslel sis, jak na mě nemůžeš přestat myslet, ale stejně máš holku," vypíchl znovu a otráveně si povzdechl, „haha, fakt vtipné, proč neříct něco takového svému bývalému, že?! Jak by se asi líbilo tvojí holce, že se pořád motáš okolo mě? A-"

„Řekni, že miluješ Bruna, a já tě nechám na pokoji," řekl jsem naprosto vážně. Tommy najednou zmlkl, vypadal celkem zaskočeně. Několikrát zmateně zamrkal a nadechl se, ale žádné moudro z něj tentokrát nevypadlo. Najednou se uklidnil, přestal na mě štěkat. Očividně jsem ho fakt vyvedl z míry.
Místo toho jen nejistě zamumlal: „Já-já nevím, no...umh..."
„Takhle jednoduše se mě můžeš zbavit napořád. Jenom řekni, že ho miluješ. Pochopím, že mě nechceš a už nikdy se ti nemusím ani podívat do obličeje, natož tak, abych na tebe mluvil," vybízel jsem ho. Moje sebevědomí v tom, co říkám, se zvedalo s jeho rostoucí zmateností. Stálo ho to pár slov a opravdu bych ho nechal na pokoji – a na moment jsem se dokonce i bál, že ty slova fakt řekne – ale šlo vidět, že mě úplně nechce pryč ze svého života. To pro mě značilo jistou šanci a vzbudilo to ve mně chuť soupeřit, protože zrovna to mi šlo nejlíp.
„Už jsem ti to říkal-"
„Zařvals to na mě v afektu, pod práškama. Pošli mě do prdele teď, přímo na tomhle místě."
Místo odpovědi se začal pomalu odebírat pryč, aby se vyhnul dalšímu rozhovoru se mnou. Pohotově jsem se natáhl a chytil ho za paži, abych ho stáhl zpátky. Tommy se otočil, podíval se na mě, na moji ruku okolo jeho paže a chvíli očividně zvažoval, že se vytrhne a zdrhne. Nakonec to ale neudělal, jenom se mi zadíval do obličeje.
„Tommy, znám tě tolik let a tohle prostě nejsi ty. Tohle chování - tohle není můj nejlepší kamarád, ani muž, do kterého budu zamilovaný asi po zbytek svého života. Tak mě laskavě poslouchej: Já tě kurva miluju, a dokud mě nepošleš přímou čarou do hajzlu, nezbavíš se mě. Chováš se jako kretén, tak se k tomu postav čelem, ať tuhle šaškárnu můžeš pustit."
Mlčel, jenom na mě zaraženě zíral. Věděl jsem, že by něco řekl, kdyby ke mně už nic necítil a tohle mu ve skutečnosti přišlo nepříjemné.
„A ta holka byla Simonova," dodal jsem a odešel. Jakmile jsem se otočil zády k němu, na rtech se mi objevil malý sebejistý úsměv.

***
Ten den jsem se rozhodl vrátit domů. Nějaká troska pořád obývá chatu Granheimových, když má luxusní barák k dispozici – tak jsem to nemohl nechat. Byl jsem jim nesmírně vděčný za to, že mě nechali tam tak dlouho zůstat a že byli ochotní mě nechat tam žít i dýl, ale i mně samotnému už přišlo blbé, jak se vyhýbám svému domu. Sebral jsem si svých pět švestek, naložil je do auta a jel domů. Vzhledem k tomu, jak jsem jezdil tam a zpátky jako idiot, jsem se k domu dostal až za tmy.

Oficiálně jsem se hodlal zbavit i té aury, nebo pocitu, co měl můj pokoj od doby, co jsem ho opustil. Takový hnusný zápach toho, co se v něm stalo. Stál jsem ve dveřích a očima projížděl celou místnost, abych v každém rohu, koutku a podobných místech našel jakoukoliv věc, kterou bych mohl lehce přestěhovat. Specificky – cokoliv, co mi připomínalo jeho, jsem nechtěl přestěhovat, ale vyhodit. Co si nevzal a ba jenom minimálně se vztahovalo k němu, mělo letět do popelnice.
Vstoupil jsem dovnitř, hodil věci, co jsem donesl z auta, na zem a s povzdechem se pustil přesně do činnosti, o které jsem přemýšlel. Netrvalo dlouho a prošel jsem každý šuplík, jenom, abych našel věci k vyhození. Pár se jich našlo a čím víc jsem jich měl, tím víc jsem na něj byl naštvaný. Věděl jsem ale, že tenhle pocit odejde se všema těma krámama, co po něm zůstaly. I kdyby se měl někdy vrátit – a to asi zrovna neplánoval - tyhle staré vzpomínky jsou mi na hovno.Pod ruku se mi dostala zarámovaná fotka mě a Tommyho na střeše domu Melanie. Na chvíli jsem zpomalil a posadil se na postel, s malým černým rámečkem pořád v ruce.
„Šťastný nový rok, hm," zamumlal jsem si pro sebe. Vybavila se mi vzpomínka na to, co jsme si na té střeše tehdy řekli.

„Vím, že je to hrozně blbá otázka, ale fakt si myslíš, že vydržíme spolu?" zeptal se mě Tommy. Nemusel jsem dvakrát přehodnocovat to, co odpovím. Stačilo mi podívat se do jeho očí a hned mi došlo, že tyhle upřímné, čokoládové oči jsem vždycky chtěl vidět a vždycky budu chtít vidět. Po zbytek svého života.
„Nikdy se mě nezbavíš, s tím počítej. My dva jsme navždy."