MATE !Prochází úpravami

MATE x 41 - Fight

Nespal jsem skoro celou noc a pořád dokola řešil tu samou věc ve své hlavě. Nedokázal jsem usnout, jakkoliv jsem se snažil. Bruno ležel zády ke mně a já se i v jeho přítomnosti cítil trochu sám. Chyběla mi ruka okolo mého pasu a lechtání na zátylku z toho, jak mi na něj někdo dýchá, když spí vedle mě. A dobře jsem věděl, kdo měl v mé hlavě být ten někdo. Povzdechl jsem si a přetočil se na záda, s tím, abych si nepřilehl svoji hadičku na dýchání. Otočil jsem hlavu na Bruna, který spokojeně oddechoval úplně na druhém kraji postele. Trochu jsem ho chtěl vzbudit, abych ho mohl obtěžovat, když nemůžu spát, ale věděl jsem, že je pracující muž a tohle si nesmím dovolit. Zahnal jsem svůj skvělý nápad a radši se zadíval ven z okna, abych zabil čas. Hodiny mi ukazovaly něco okolo půl páté ráno.
Chtělo se mi trochu brečet, už od předešlého rána jsem se cítil nějak naměkko a události tomu jenom nahrávaly – nejprve znovu vidím Adama ve škole, pak ten rozhovor s tou krasavicí, pak to, jak mi celý den bylo a návštěva nemocnice o samotě. A nesmím opomenout mého nového kamaráda, co prakticky poháněl moje plíce. Měl bych ho asi i pojmenovat, když teď spolu žijeme. Třeba Max.

Vzdal jsem své pokusy o spánek a o půl hodiny později prostě vstal. Chtěl jsem Brunovi udělat radost, tak jsem se rozhodl připravit nějakou snídani. Moje snídaně se skládala z dvou chodů – hrstky pilulek a až pak jídla. Trochu nešikovně jsem připravil vajíčka, nejlépe, jak jsem uměl. Naservíroval jsem je až přehnaně úhledně jen abych zabil čas. Za nekonečně dlouhou dobu se konečně čas posunul na sedm a já už se kompletně připravil do školy, i když mi ještě dost času zbývalo. Nakonec vstal i Bruno a došel za mnou do kuchyně, samozřejmě až po tom, co se dal dohromady, aby vypadal jako úctyhodný businessman.
„Dobré ráno, sunshine," oslovil mě typickým oslovením. Trochu jsem se otřásl, jakmile to slovo zaznělo – dřív ho používal výhradně jen Adam, než přišel na to, že mi tak říká i Bruno. Pousmál jsem se na něj a on se sklonil, aby mě lehce políbil na rty. Pak si hodil svoji snídani do mikrovlnky a postupně jsme se dostali až k času, kdy mě měl vézt do školy.
***
Obdobně to mezi námi chodilo skoro pořád. Další dva týdny uběhly a slavili jsme měsíc našeho vztahu. Ukončení školy bylo prakticky za rohem a občas jsem viděl, že se i on těší, až nebude moct jezdit každé ráno mezi partu nezodpovědných středoškoláků se svým luxusním autem. Jenom já se cítil čím dál víc odcizený, hledal jsem na něm věci, co pro mě u Adama byly samozřejmostí a kterých jsem si nevážil, dokud jsem o ně nepřišel. Hledal jsem víc podpory, víc lásky, společně stráveného času... a taky určité atributy osobnosti, na něž jsem přesně nedokázal ukázat, ale cítil jsem u nich prázdno. Spali jsme spolu taky jen minimálně, vždycky přijel celkem unavený z jeho večerních obhlídek klubu. Nechodil opilý, nebo tak, jen přijížděl zhruba ve dvě ráno a to už jsem byl rád, že spím v posteli, natož tak, abych vstával a šel spát s ním. Navíc, po druhém sexu už jsem necítil ten pocit dobrodružství a něčeho nového, co by mi mohl dát. Ale hodlal jsem tomu dát šanci, ještě jsme se tak dobře neznali a nechtěl jsem to vzdát hned tak brzo. Měl jsem ho rád, on mě taky a to bylo důležité.

A další dva týdny jsem neviděl Adama. Netušil jsem, kam šel, co dělal, nebo jestli byl vůbec v pořádku. Od mého posledního telefonátu jsem se o další nepokoušel, i když mě to občas dost lákalo. Osamělé večery donutí člověka dělat rozhodnutí, která by normálně asi nedělal, kdyby se zaměstnával jinou činností než přemýšlením.
Zaparkoval auto na svém obvyklém místě, vylezl z auta a otevřel mi dveře. Vystoupil jsem a Bruno mě objal, aby se se mnou na pár hodin rozloučil.
„Hodně štěstí dnes ve škole, sunshine," pohladil mě po tváři a usmál se na mě. Opětoval jsem mu úsměv a natáhl se, abych ho mohl políbit.

*Adam
S rukou vystrčenou z okna auta jsem oklepával cigaretu a pozoroval svůj oblíbený pár. Zrovna, když se zas odhodlám přijet do školy, potkám zrovna je. Fuck, já mám takové štěstí. Moje oči se zúžily do přísného pohledu, přísahal bych, že kdybych to sakra uměl, propálím je oba jen svýma očima. Pomalu ale jistě jsem se dával dohromady, zatlačil jsem svoje pocity někam hluboko dovnitř a nechal vyplout na povrch jenom vztek. Shit, jasně, že jsem se pořád cítil jak ublížené děcko, ale už se nedalo nic udělat než se soustředit na sebe. Pokoušel jsem si vší silou zablokovat tu velkou, žárlivou část mě, co se pořád snažila mi sázet do hlavy nesmysly o tom, jak moc bych ho chtěl já a proč sakra nechávám Bruna, aby s ním byl jenom o minutu dýl.

„Hm, kdo jsi ty, zlato?" zamumlal rozespalý hlas z mého zadního sedadla. Ležel na něm Simon s nějakou holkou, kterou jsme s sebou vzali domů ze včerejšího večírku. Snažil jsem se alkoholem a ostatními lidmi rozptýlit od člověka, co mě tak neskutečně zradil a stejně mě nutil na něj myslet dnem i nocí. „Jmenuju se Stella, si mě nepamatuješ?" vyjekla holka dotčeně a upravila si minisukni, která jí vyjížděla nahoru po stehnech až tak, že jsem ve zpětném zrcátku nechtěně zahlédl její krajková tanga. Ne, dík.
„Jo, jo, jistě kočko, Stella," opakoval Si, očividně polomrtvý a rozespalý, plus s pořádnou kocovinou. Rozhlédl se okolo a zjistil, že se momentálně nacházíme na školním parkovišti. Oba usnuli u mě v autě po tom, co si to rozdali na záchodě v klubu a já s Louise jsme je pracně nakládali dovnitř. „A my dva jsme něco-?"
„Včera jsi se mnou spal a ani nevíš, jak se jmenuju?!" zatnula zuby a pořádně Simona praštila kabelkou. Ten se jen odkutálel na druhou stranu, hlavou padl na okno a radši pak zůstal ležet hlavou v sedadle.
„A proč jsme sakra u nějaké školy?!" praštila mě dlaní do paže a já ji odehnal. Znechuceně jsem se na ni podíval a odpověděl: „Kdyby ses tak nenalila a šlo tě probudit, mohl jsem tě vyhodit někde jinde."
„A jak mám teď jít domů?!" vykřikla na mě znova a já pokrčil rameny.
„Po nohách, asi."
Na moji průpovídku si otráveně odfrkla a vylezla z auta s tím, že jsme oba hajzlové a ať se jdeme zahrabat.

Protočil jsem očima a znovu se otočil k Tommymu a Brunovi, jen, abych viděl, že okolo nich prochází skoro celý můj fotbalový tým. Aby si dokázali, že jsou něco víc, pořád měli na sobě týmové bundy nebo mikiny. Zadívali se na ně a začali si na ně ukazovat, pak si na oko strkali prsty do krku a předstírali, jak je to hrozně nechutné. Ani jsem se nedokázal zamyslet nad tím, co dělám a už jsem vylézal z auta. Ale zastavil jsem se, podíval se, že se nic víc neděje a zalezl zpátky do auta. Nemůžu se ho víc zastávat, dělal bych ze sebe debila a on už nebyl moje povinnost. Vlastně, nikdy nebyl, jen jsem měl potřebu ho ochránit – ale teď na tyhle věci měl někoho jiného, nemohl jsem se do nich plést.
Oba se za celým týmem ani neohlédli, jen se dál líbali.
„Myslíš, že spolu reálně chodí?" zeptal jsem se, pohled pořád upřený na ně. Simon na zadním sedadle zamlaskal a něco mumlal.
„Simone!" oslovil jsem ho a on se probral. Posadil se, rukama si promnul obličej a taky se podíval předním oknem ven, na ně dva.
„Uh - co ses ptal?"
„Nic," otráveně jsem mlaskl a znova protočil očima nad Simonem. Zapálil jsem si další cigaretu, hodil si přes rameno batoh a vyšel ven z auta. Radši jsem se tam už nedíval, pro zachování svého mentálního zdraví.
***
Prvních pár hodin jsem měl bez Tommyho, díky bohu. Setkat jsme se měli až v odpoledních hodinách nějakého semináře o komunikaci, kam jsem právě mířil – oprava, utíkal. Ani jsem nevěděl, co je to za hodinu, prý nějaké nové opatření na utužení vztahů, nebo co. Utužení vztahů, které mezi sebou nemáme, takže doufám volná hodina s trochou vylívání srdíčka. Proč takovou sračku zavádí pár měsíců před koncem školy? Stejně ty lidi už nikdy neuvidím. Vešel jsem dovnitř a bez pohledu na ostatní se posadil na volné místo vedle Louise. Tommy seděl se sklopenou hlavou a něco si čmáral do sešitu – jeho bych si všiml, i kdybych se sebevíc pokoušel nedívat. Všiml jsem si ale něčeho nového: dýchacího přístroje. Trochu mi ho začalo být líto, nedokázal jsem si představit, čím vším si musel projít. A to, že měl přístroj znamenalo, že se jeho stav horšil – nebo ne?
„Adame, přestaň na něho pořád tak zírat!" praštila mě Louise do stehna a já se vzpamatoval. Odkašlal jsem si a vytáhl svůj mobil, abych se zaměstnal a neměl pořád tendenci ho sledovat.
„Má něco na dýchání," oznámil jsem Louise s očima přimknutýma k mobilu. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se přesvědčila na vlastní oči.
„Bojím se, že je to špatné," přiznal jsem a ona zakroutila hlavou.
„Ne, neboj, asi je to jen... průběh léčby," řekla nejistě a já to na ní poznal. Četl jsem ji jak otevřenou knihu, neuměla skrývat, co si doopravdy myslí. Taky jí přímo nedocházelo, co to má znamenat. Děsilo mě to a nemohl jsem se ho ani zeptat, co se děje, protože náš vztah se skládal jen z občasných pohledů.

Četl jsem si nějaké články na mobilu, když se najednou ozval hlasitý smích a pokřiky. Nevěnoval jsem tomu pozornost, dokud jsem neslyšel něco jako hmm, fajnová věcička! Můj šestý smysl mi napovídal, že půjde o Tommyho. A nemýlil jsem se. Známá parta, rádoby baviči třídy, William a Shawn se rozhodli, že Tommymu prostě seberou celý přístroj i s tou trubičkou, kterou najednou už neměl na obličeji, ale v Shawnových rukách. Automaticky měl moji plnou pozornost Tommy. Došlo mi, že nemůže dýchat, když už na to musí mít i přístroj – a bez něj mu musí být pěkně na hovno.
Pomalu vstal, opíral se o lavici a krátce, ale jasně promluvil: „Vrať mi to zpátky, Shawne. Hned."
„Haha, jasný, ty princezno," vysmíval se mu Will místo Shawna a ve mně už se vařila krev. Chtěl jsem vstát a zasáhnout, ale Louise mě přidržela za paži a zastavila mě.
„Jestli se zas pobiješ, jsi v prdeli. Nedělej to."
„Posloucháš se? Nemůže dýchat, přece jim kurva nenechám jeho přístroj," zavrčel jsem frustrovaně. Louise zvažovala situaci, ale já neměl čas na to, abych jen přihlížet a analyzoval situaci, jako ona.
„Jak tohle vůbec funguje?" zajímal se Shawn a začal si svýma nemotornýma rukama nandávat Tommyho zařízení na nos.
„Vrať mi to," zopakoval jednoduše, ale ani jeden se neuráčil hnout.
„Blbě se mi dýchá, pitomci," dodal a snažil se dosáhnout na svůj majetek, který oni stále ochytávali, jako by jim patřil. Shawn ucukl a Tommy pomalu, ale jistě rozdýchával svůj náhlý pohyb. Lámalo mi to srdce a vařilo krev v žilách, ale Louise mě stále držela na místě.
„Aaaaah, slečinka Ratliff se nám rozčiluje! Co uděláš teď, hm? Zavoláš si zas někoho na pomoc? Kdo to bude teďka – Louise, nebo tvůj andílek strážný, Adam?"
Schválně mluvili posměšným hlasem, jako bych neseděl přímo pár metrů od nich.
„Sakra, Louise, na tohle nemám čas," procedil jsem mezi zuby a vytrhl se jí. Zrovna, když jsem se chystal vstát, zazvonilo a do třídy vešel profesor zároveň s ředitelkou.
„Co se to tu děje?! Sedněte si, hoši," zavelela. Shawn pustil vše, co držel v ruce, na zem a tím pádem – alespoň podle mého laického úsudku – celý přístroj znečistil. Shit, tak hrozně mě ten idiot sere, ani popsat se nedá, jak mu a jeho celé partě chci udělat zle za to, co dělají Tommymu.
Šel si sednout, mezi tím, co se Tommy pracně sehnul až k zemi a zvedl to, co mu ti blbci neprávem ukradli. Jak jsem předpokládal, musel ho jít vydesinfikovat, aby si mohl trubičku nasadit zpátky na nos. Profesor si ho prohlédl, chvíli si v mysli zhodnocoval jeho zdravotní stav a poté ho nechal jít na záchody.

Upřímně jsem toho měl za poslední dobu nad hlavu a Shawn tomu dnes jen nasadil korunu. Když do Tommyho nejel William, dělali to jeho tupí kámoši. Nejhorší je, že ti naprostí idioti ve třídě se jejich wannabe vtipům ještě dokázali smát. Geez, už abych z téhle cvokárny vypadl. Pohledem jsem sjel profesora, který upoutal moji pozornost. Oh! Milé. Když jsem byl ve druhém ročníku, přišel k nám vyučovat jako praktikant. A najednou nás měl učit tuhle novou sračku, skvělé.

„Vzhledem k novým opatřením a změnám ve školské výuce ředitelství rozhodlo, že budete mít dvě speciální hodiny. Váš nový školní předmět se nazývá komunita. Jde nám o sjednocení žáků bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženské nebo politické smýšlení, sexuální orientaci nebo finanční prostředky." Ředitelka Smithová nám představila nový předmět, na kterém jsme museli trčet dvě hodiny navíc týdně. A co bylo nejlepší? Časový úsek, ve kterém se všichni fotbalisté museli přesunout z téhle hodiny na trénink, bylo deset minut. Dostavit se včas? Nemožné. Problémy u kouče? Zaručené. „Bude vás vyučovat náš nový kolega, pan profesor Aaron Hollings. V dnešní úvodní hodině budete blíže seznámeni s předmětem," dokončila svou řeč. Pak si potřásla ruku s novým profesorem a s rychlým na shledanou, třído, odešla.
Samozřejmě, já ho už znal. Měli jsme menší schůzku v jeho kabinetu, ve druháku, když sem nastoupil na praxi. Pamatoval si mě, podle pohledu, který mi věnoval. Opřel jsem se loktem o lavici a přejel si prstem po spodním rtu. On rozpačitě odtrhl svůj pohled a poupravil si brýle na nose. Nerd. Rozhlédl jsem se po třídě. Pár holek po Aaronovi pokukovalo. Pohled se mi dostal až k Melanie v zadní lavici. Bylo jasné, že kdyby tohohle mladého, nezkušeného učitele chtěla, má ho.

„Ehm, ehm," odkašlal si hlasitě, aby přitáhl pozornost celé třídy. Všichni zmlkli, až na pár vyvrhelů, kteří byli nahulení tak, že ani nevěděli, že sedí ve třídě. Zahlédl jsem profesorův nejistý, nervózní výraz.
„Poprosil bych o klid," zvedl hlas a zmlkl i zbytek. Já si držel svůj kamenný výraz, zvlášť, když po mně Hollings přejel pohledem.
„Jistě, fuck off," utrousil jsem potichu a nahlédl do sešitu Louise, čistě proto, že tahle hodina mě už teď nesmírně nudila. Zahlédl jsem tam jakési hluboce psychologické poznatky.
„Co je tohle?" pošeptal jsem jí a odsunul ruku, kterou to zakrývala. Nestačila mi ani odpovědět a profesor už přiběhl k nám.
„Nějaký problém?" přešel k naší lavici a podíval se, co děláme. Kontroloval nás dva jako malé spratky. To, že věděl moje jméno jako skoro jediného ze třídy a fakt, že mi kdysi strčil ptáka do krku tak hluboko, že se dotýkal mých mandlí, neznamenalo, že teď je něco víc.
„Ne, profesore," odsekl jsem a strčil mu hlavu do výhledu. Odešel k první volné lavici a sedl si na ni.

„Výborně. Takže, můžeme začít. Ahoj, dobrý den, moje jméno je Aaron Hollings a měl bych být váš učitel. Pro mě ale předmět komunita není o učení. Je o sjednocení kolektivu, o tom, abychom akceptovali názor každého, bez ohledu na jakékoliv okolnosti. Jedná se také o to, abyste odhodili své zábrany a nebáli se vystoupit před třídu. Nebudu vás učit, nebudeme psát písemné práce. Vaše hodnocení sestavím dle plnění vašich týdenních zadání. Na začátku dnešní hodiny si zadáme trochu improvizační téma."
Nadšeně seskočil z lavice, vzal si fixu a velkým písmem napsal na tabuli: "Ahoj, já jsem..."
V tu chvíli se vrátil Tommy, takže pohled celé třídy padl na něj, jakožto na někoho, kdo otevřel dveře. Tiše i se svým jezdícím whatever došel na své místo a posadil se. Ozvalo se zachichotání, kterého si Aaron nevšímal.
Otočil se zpět ke třídě a znovu začal:„Neznám vás. Abychom spolu mohli pracovat, musíme se lépe poznat. Řekněte mi něco o sobě, představte se mi! Pro příklad, stoupnu si, jako si stoupnete vy, aby na vás šlo vidět, a začnu: Ahoj, já jsem Aaron Hollings, jak už jsem říkal a povoláním jsem učitel. Baví mě učení, musím přiznat, že i noční život, opravování poškozených věcí jakéhokoliv druhu a zařizování mého nového bytu - něco takového po vás chci. Začneme od první lavice."
Pokynul směrem ke Katherine a Davidovi v první lavici.
„No mě byste klidně mohl učit pořád – třeba o tom nočním životě," zkusila to Alex. Protočil jsem očima.
„Nejsem ten správný typ na tuhle práci, zkus objevovat sama," mrkl na ni, pak se hned vrátil ke Catherine, „začni."
„Ahoj, já jsem Catherine Elisabeth Scott, ale říkám si Katy. Mám ráda čtení, sleduju dokumenty..."
Netrvalo dlouho a tahle trapná malá hra vyšla na mě. Oh bože, to jsem si radši mohl jít zakouřit někam za školu se Simonem, než se tu představovat třídě plné lidí, kteří se mnou existují už tolik let.
„Moje jméno je Adam, jsem si jistý, že všichni víte, kdo jsem. I když mojí postelí prošla každá vaše holka a určitě i holka, kterou jste si našli místo té první holky, pořád mě milujete. Ode mě podobné city nečekejte, takovou sračku nehraju," střelil jsem pohledem Tommyho směrem a dál si hodlal z téhle hry dělat prdel: „pokud máte volnou postel, tak se mnou už nemáte volnou postel."
Při posledních dvou větách se mi na tváři objevil ironický úsměv, zrovna tak, aby to viděl i Tommy. Není jediný, co si může hledat někoho nového.
„Adame, toto nebyl proslov vhodný k tomuto tématu. Dávej si pozor na jazyk," pokáral mě a já zvedl zrak. Nespokojeně jsem mlaskl a hlavou mi probleskla malá připomínka – V kabinetu jste tenkrát říkal: Pozor na zuby! Tak co vlastně chcete?
„Prosím, nebuď drzý, ať to nemusíme řešit i mimo třídu," dodal. Na rtech se mi objevil lišácký úšklebek.
„Další blowjob by to mohl zachránit, nemyslíte, pane profesore?"

„Jo, někdo tomu dneska říká holky. Já tomu říkám Ratliff," podotkl William, dostatečně nahlas, abych to slyšel já i profesor. Shawn i Patrik se začali uchechtávat. Nečekané, opravdu nečekané.
„Jak se jmenuješ?!" ptal se Hollings.
„William Jefferson, pane," zamumlal Will, očividně trochu překvapený, že někdo věnuje pozornost jeho debilním poznámkám.
„Máš něco, co bys nám chtěl říct, Williame?" přešel k němu blíž, najednou celý autoritativní. Já si jen otráveně povzdechl a promnul si spánky. Kdyby idiocie byla trestná, William už by seděl za mřížema.
„Nah," odfrkl si a Aaron přikývl.
„Myslel jsem si."

Dalších pár lidí jsem úplně ignoroval, než přišla řada na Tommyho. Slyšel jsem, jak si odkašlal, aby mohl začít mluvit. „Ahoj, já... jsem Tommy a - zajímám se o kreslení a hraju na kytaru, občas," řekl nejistě a hned poté sklopil pohled, trochu mu zrudly tváře.
„Umělecké ruce, hm, to oceňuju," podotkl profesor a na oplátku dostal malý úsměv od něj.
„No podle toho, jaké auto ho vozí do školy, nebudou jen umělecké," dodal znovu náš oblíbenec William a naznačil jazykem a rukou blowjob.
„Ty jsi mi nějaký chytrák," opět všechna pozornost učitele padla na Williama, „tak pojď, povídej, co máš na srdci."
„Že tu nejsem proto, abych tu poslouchal příběhy nějakejch buzíků. Sorry, jestli jsem vás nějak urazil," zvedl ruce na náznak toho, že se vzdává a já se musel otočit zpátky do lavice, jinak bych mu tam šel zmalovat ksicht.
„Williame Jeffersone, kancelář řiditele, hned," zavrčel a za lem bundy zatáhl Willa do uličky. Pak se spolu dostali až ke dveřím, za které ho Aaron vyhodil. Začali se o něčem dohadovat na chodbě a po pár minutách to vypadalo, že se brzo nehodlají jen tak usmířit.

Hodil jsem pohled po Louise a kývl směrem k Tommymu. Ona vstala, šla k Tommyho lavici a začala si s ním o něčem povídat. Já to přes hluk, co se šířil místností, neslyšel. On jen přikyvoval a slabě se usmíval, asi, aby ji ujistil o tom, co říká. Za chvíli se vrátila, posadila se akorát včas a stihla mi oznámit: „Bude v pohodě."
Hned poté se vrátil profesor. „Tohle není to, o čem by komunita měla být. Respekt, děcka, respekt. Tommy neřekl nic špatného a nemůžeme ho urážet. Nemůžeme urážet, ponižovat a zesměšňovat nikoho. Dokud ovšem nemá nejapné poznámky, pak už je to v rukou někoho vyššího, jako třeba ředitelství," podotknul něco na Williamovu adresu. Nastala další chvíle ticha.
„Pokračujme."
***
Vyšel jsem ze třídy přímo do kruhu lidí, kteří se shromáždili okolo kdoví čeho. Nezajímalo mě to, chtěl jsem jen projít okolo a dostat se ke své skříňce. Zahlédl jsem ale Williama se Shawnem a viděl v tom dokonalou příležitost k tomu, abych si s ním přátelsky promluvil.
„Hej, kreténe," přišel jsem k němu, odhodlaný si to s ním pouze vyříkat. Myslel jsem na slova Lou: jeden prohřešek a jsi v prdeli. Nehodlal jsem ho nechat jen tak proklouznout, ale nehodlal jsem se kvůli němu nechat vyhodit.
„Co, máš problém, teplouši? Myslíš, že to nikdo nevidí, nebo co?!" vysmíval se mi do ksichtu. Už ale pustil svůj batoh na zem a začal se přede mnou naparovat jak vykrmený krocan.
Znechuceně jsem ho přejel pohledem a spustil: „Poslouchej, ty prudce inteligentní gorilo. Nezajímá mě, že jsi v mém fotbalovém týmu, a že když tě zmlátím, budu mít na krku kromě bitky ještě problém s koučem. Taky je mi u prdele, jestli tě budu muset zmlátit uprostřed hodiny o toleranci, protože tebe kurva tolerovat nehodlám."
„Se mnou tak mluvit nebudeš," procedil mezi zuby, chytil mě za lem trika a přitiskl mě na stěnu. Pěkně narazil mými zády na tvrdý povrch a měl pevný stisk, když mě držel pod krkem, to se mu muselo nechat. Já zatím chtěl sehnat někoho, kdo potvrdí, že William na mě sáhl první. Rozhlédl jsem se okolo a viděl Tommyho, jak stojí v kroužku lidí, co se přesunul k nám. Vysmekl jsem se mu a jednoduše se odebral na druhou stranu, jako bych měl omezený prostor, kam se můžu hýbat. Pak jsem si s ním vyměnil místo, natlačil jsem ho ke stěně, ale nebyl jsem agresivní, jako on.
„Upozorňuju tě: ještě jednou budeš mít debilní kecy, nebo jeden z tvých idiotských kamarádů vypustí z pusy vazbu slečinka Ratliff, začnete strkat vaše nechutné ruce tam, kam nepatří nebo bude mít blbé poznámky tvůj debilní malý bratr na moji ségru v dramaťáku a vyřídím to s tebou po svém. Jsem rád, že si rozumíme."
Kývl jsem na něj a strčil do něj tak, aby narazil do stěny. Otočil jsem se zády a udělal pár kroků směrem do davu, který mi – sice zklamaně, protože nedošlo k bitce– ale přece udělal cestičku, kterou bych mohl projít. Jak jsem ale předpokládal, William se nehodlal vzdát.
Vzpamatoval se a už šel na mě: „Nerad to dělám, ale očividně potřebuješ lekci od svého vlastního týmu! Nemůžeš se zastávat té buzny!"
Vyběhl na mě a já se ve správný moment vyhnul jeho rozmáchlé pěsti. Skoro to schytal nějaký cizí frajer, chudák. Najednou mě ale někdo žduchl z boku zpátky k Williamovi. Dostal jsem se nechtěně blíž k němu a nešťastně jsem nestihl uhnout, ani se bránit, než jsem dostal pořádnou pecku do obličeje. Cítil jsem, jak se mi okamžitě spustila krev ze rtu.
Davem se rozléhalo: "Boj! Boj! Boj!" a místo toho, aby nás někdo zastavil, všichni jásali okolo. Jistě, nic jiného jsem ani nepředpokládal. Nikdo se nepostaví mezi dva fotbalisty.
„Můžu si dělat, co chci, Wille. Možná kdyby ses místo stupidních poznámek a jedení koblihů začal věnovat něčemu pořádnému, pak bysme mohli být parta!"
Zatřásl jsem hlavou, abych se probral a vyrazil proti Williamovi. Znovu jsem ho dostal ke zdi a vrátil mu ránu pěstí. Vlastně jsem mu jich vrátil víc, protože jenom jednu si nezasloužil. Najednou se odněkud vynořil Shawn, který ještě zatím žádný trest z hodiny. Když viděl, co se děje, šel na pomoc Williamovi. Super, dva na jednoho, to jsem rád.
„Moc si nevyskakuj!" zaprskal Shawn a šel taky do boje, jako oddaný Williamův ocas. Samozřejmě, než jsem si stihl užít jednoho, už na mě šel druhý. Všude lítaly pěsti a kopance a já se vyhýbal, co jsem mohl. Měl jsem rád praktické cvičení mých znalostí, co se týkalo bitky. Netrvalo dlouho, přidal se ještě třetí opičák Patrick a já si musel přiznat, že to nedám. Snažil jsem se, ale po chvíli jsem už ležel na zemi s pusou plnou krve a schytával už druhou kopačku do břicha. Tři na jednoho jsem nedokázal vyhrát, ani kdybych chtěl.
Fuck, tak jsem zas pohořel. Na druhou stranu, alespoň jsem stihl ubalit každému alespoň pořádnou pecku.

„To stačilo!"
Do davu se vřítila Louise spolu s dvěma učiteli. Tento počet jsem usoudil podle bot, které se najednou objevily v úrovni mých očí. Učitelé zpacifikovali fotbalisty, zatímco Louise si vzala do parády mě. Stihl jsem se ještě posadit na zem, než mě vytáhla na nohy a opřela zády o skříňku.
Začala na mě mluvit jako na malého fakana a já proti ní chvíli bojoval: „Hej, hej, uklidni se, všichni tě sledují, všem jsi dokázal, že jsi silný, ale už toho nech, kámo."
„Vrátím vám to všem, zmrdi!" vykřikl jsem za něma, když Williama a Shawna odváděli pryč.
„Adame, buď potichu. Viděl to ten, kvůli kterému jsi tohle celé udělal, tak se uklidni," Louise kývla hlavou směrem k Tommymu. Ani jsem nezkontroloval, jestli tam stojí. Mlčel jsem, nedíval jsem se ani na ni. Z koutku úst mi tekla krev, tak jsem si ji rukou setřel a já se jen díval k zemi, abych se vyhnul jejímu vyčítavému pohledu.
„Modli se, ať nejsi v takové prdeli, o které jsem ti říkala," sykla na mě. Opět jsem neodpověděl.

„Show skončila!" vykřikla po chvíli Lou a dav se rozpustil. Zůstali jsme jen my dva... a Tommy, nečekaně.
„Dej mi klíče od svého auta, odvezu tě domů," oznámila a já ji poslechl. S bolestivým syknutím jsem si je vytáhl z kapsy. Odstrčil jsem ji a pomalu šel k východu ze školy.
Když jsem šel okolo Tommyho, neodpustil jsem si vrazit do jeho ramene. Sice jsem měl několik metrů místa okolo, ale byl jsem rád, že se hýbu a on nevypadal, že uhne z cesty. Shit, byl jsem na sebe tak nasraný. Znovu jsem prohrál, stejně, jako tehdy s Keithem. Protože netrénuju dost, protože sakra nejsem dost ve všech ohledech. Fuck! Mám toho po krk. Mám sebe po krk. Už mě nebaví řešit svoje pocity, dívat se na Tommyho každý zasraný den a každé ráno ho vidět s jeho novým chlapem. Mám dost idiotského tria a celé téhle školy. A pravda je, že teď mám v hlavě totální bordel – nemůžu na něho přestat myslet. A teď nebudu moct přestat myslet ani na to, že mě asi vykopnou ze školy, že můj život jde pomalu ale jistě do hajzlu a taky, že jsem zas a znova dobitý. Ne, tohle už se nesmí stát, nesmím sebou nechat tak zametat.

„Adame," slyšel jsem za sebou své jméno zrovna ve chvíli, kdy jsem se se svým dokopaným břichem snažil otevřít vchodové dveře, „jsi v pořádku?"
„Je mi skvěle," odsekl jsem a zatlačil, abych je otevřel. Projela mnou náhlá vlna bolesti a já sevřel oči k sobě. Opřel jsem se zády o nejbližší zeď a Tommy samozřejmě hned přiběhl ke mně. Vytáhl kapesníky a namočil je v blízkém kohoutku na vodu, asi, aby mi mohl otřít krev z pusy. Rukou, kterou jsem se zrovna nedržel za břicho, jsem mu ho vytrhl a utřel si to sám. Odstoupil a nic neříkal. Chvíli jsem ho pozoroval. Fuck, byl pořád stejně perfektní, i s tou hadičkou okolo nosu. Znovu jsem cítil svoje tělo, jak reaguje na jeho přítomnost – mírné mravenčení v prstech, motýli v břiše, všechny ty divné pocity a zároveň pořád neskutečná bolest v hrudi. Nebo jsem to měl z toho, že mě v té oblasti právě někdo skopal. 50 na 50.
„Už jsi čistý. Jdeme?"
Radši jsem se sebral a s tím, že mi on otevřel dveře, než jsem to stihl sám, jsme vyšli před školu. Chytil jsem se zábradlí a odhodlal se sejít schody. Každý pohyb mě bolel a tušil jsem, že se budu muset odvézt do nemocnice. „Podepřu tě." Blond se mi vsunul zvláštně pod ruku a než jsem stihl protestovat, nechal mě se o něj opírat. Už mi bylo celkem jedno, kdo mě vidí a kdo ne. Těšilo mě, že ještě nejsem mrtvý nebo v bezvědomí. Když jsem stál na pevné zemi, Tommy se na mě sklesle pousmál a chystal se odejít.

Volnou rukou jsem ho chytil za paži a přitáhl zpátky.
„Vím, co se mezi náma stalo a vím, že jsem náš vztah posral, jako ostatně vždycky všechno," promluvil jsem najednou a než jsem si stihl uvědomit, že vůbec něco takového dělám, bylo pozdě. Musel jsem dokončit tu urgentní myšlenku: „Ale pořád na tebe nedokážu přestat myslet."
Mlčel.
Začalo mi pomalu docházet, že jsem právě udělal chybu a ztrapnil se. Chtěl jsem něco říct, ale připojil se k nám někdo třetí, před kterým jsem rozhodně nechtěl mluvit - Bruno. Přijel svým luxusním vozem a hned se vypravil směrem k Tommymu, asi i o něco rychleji, když mě viděl s ním. Chytil Tommyho kolem ramen a políbil ho přímo přede mnou. Odvrátil jsem pohled a srdce se mi znovu zlomilo, jako bych ho nikdy neskládal zpátky dohromady. A mohl jsem začít znova. Fuck, tolik do mého vzchopení se.
„Hm, vidím, že už sis našel náhradu," komentoval jsem situaci a předstíral, že jsem je spolu nikdy předtím neviděl, načež jsem dostal propálení očima od Bruna. Přitiskl si Tommyho blíž, jako by mi chtěl něco dokázat – a popravdě, dokázal. Tommy prostě nečekal, až se budu chtít vrátit. Teď měl jeho a já... já měl jenom sebe a svoje pošlapané a dolámané, rádoby drsné a chladné srdce. To je cena, kterou jsem musel zaplatit za své idiotství a za to, že jsem souhlasil se vztahem.
„Nejsem náhrada, rozmysli si, co říkáš. Chodíme spolu, reálně, na rozdíl od té věci, co jste vy dva spolu měli," plivl mi do ksichtu Bruno a já se jen nadechl. Wow. Okay, na tuhle konverzaci jsem asi zrovna neměl připravenou hlavu.
„Yeah," usmál jsem se falešně, „jako by mě zajímalo, co spolu vy dva děláte."
Hned na to jsem se otočil k Tommymu, bez čekání na odpověď: „Nemusel jsi mu říct všechno o nás dvou."
„Já-" bránil se.
„Nevysvětluj mi to, je mi to jedno," utrousil jsem a začal se belhat ke svému autu.

Doběhla mě Louise a beze slov mě podepřela. Byl jsem rád, že nic neřekla. Nemyslím si, že by můj mozek mohl pojmout víc. Chtělo se mi jenom si sednout a hledět do neznáma po dobu několika hodin. Udělal jsem obrovskou chybu a tím zas sám sobě podrazil nohy. Přiznal jsem, že ho chci a on dost očividně přiznal, že on mě už ne.