Moře pod hvězdami

LXVIII.

Vracela jsem se od lékaře, a upřímně jsem byla překvapená, a také nesvá. Z jedné strany jsem měla obrovský strach. Takovou zprávu jsem nečekala ani ve snu. Vlekla jsem se domů a přemýšlela o tom. Je to vážné rozhodnutí. Nad otázkou, jestli se na to cítím, či nikoliv, již nemělo cenu uvažovat. Nějaká nadpřirozená síla rozhodla za mě. Největší strach jsem měla z reakce svého snoubence. O tomto tématu jsme ještě nemluvili. Pravdou bylo, že o společné budoucnosti jsme snad spolu ještě nikdy nehovořili. Vše přišlo ta ráz naráz. Jenže odteď už o plánech do budoucna mluvit budeme muset. Už jsem porozuměla mým nevolnostem. Mělo to důvod, ale o nemoc se nejednalo. A když jsem si vzpomněla na svůj seznam destinací, kam jsem se chtěla s Dariem vydat, šel stranou. Úplně na druhou kolej. Musí počkat na vhodnější dobu.

Dorazila jsem domů, odložila kabelku, a šla si umýt ruce. Dario jistě byl zavřený ve své pracovně, a pracoval se svými kolegy přes teams. Takže jsem měla dostatek času se jít převléknout, a během toho si připravit slova, které použiji. Jak mu oznámím svoji diagnózu. Z jedné strany jsem měla starosti kolem zařizování svatby, za necelý měsíc ze mě bude paní Lukrićová. Ach ano, tchyně s tchánem to stále nerozdýchali. Nikola jako řádný flegmatik to neřeší, ale slíbil, že Dariovi půjde za svědka. A já svědka doteď nemám. Neměla jsem tu žádnou kamarádku, která by mi byla tak blízká, aby mohla být mým svědkem. Nakonec zkusím Heleri, s kterou jsem se neviděla, a nemluvila s ní pěkně dlouhou dobu. Koho jiného?

Posadila jsem se na gauč a čekala, až Dario přijde. Romina byla tak hodná, že mi donesla pití, a vzdálila se. Měla jsem ještě chvilku na to, abych zauvažovala. Přece to nebyla taková tragédie, život nekončí. Otázka jak na to celé zareaguje můj partner. A to mě děsilo ze všeho nejvíc.

"Ahoj, vůbec jsem tě neslyšel přijít," řekl Dario a políbil mě. Usmála jsem se.

"Jedla jsi? Romina uvařila výborné rizoto," řekl starostlivě Dario.

"Ještě nejedla, ale jestliže chceš, můžeš mi donést porci," opáčila jsem. Dario se usmál.

"Ale jistě paní Lukarićová," řekl a poslal mi vzdušný polibek.

"Ještě stále jsem slečna Riemann, pane Lukarić," zavolala jsem za ním do kuchyně. Jen jsem uslyšela smích. Společně jsme se naobědvali, a pak to začalo.

"Ještě jsi mi neřekla, jak jsi dopadla u toho lékaře," ozval se Dario.

"Dobrou zprávou je, že to není nic vážného. Dokonce se to nepovažuje za nemoc," řekla jsem  a nervózně jsem si hrála s prstýnkem na ruce.

"To se mi ulevilo. Měl jsem o tebe strašný strach, a co to tedy bylo?" zajímal se o něco uvolněněji.

"Dario, já jsem těhotná," řekla jsem. Zůstal na mě hledět, vstal, prohrábl si své blond vlasy stáhnuté do drdůlku vzadu na hlavě, a pak se jeho tvář rozzářila do toho neuvěřitelně nádherného úsměvu.

"Chceš mi říct, že budu tatínek? Chápu to správně?" vypadlo z něj konečně.

"Ano, Dario," potvrdila jsem mu. Ihned na to začal slavit jako smyslu zbavený. Jenom jsem koukala jak skáče, směje se, běhá sem a tam. I Romina na něj hleděla jako na blázna. A mě se ulevilo.

"To je skvělá zpráva, lásko!" vyjekl.

"Měla jsem strach, že nebudeš rád. Nikdy jsme o tom nemluvili," řekla jsem.

"Odteď budeme! Budeme rodina!" Políbil mě. Usmála jsem se.

"Už se těším, až budeme vymýšlet jména," řekl a zářil jako sluníčko.

"Vidím to před sebou. Ty budeš ta nejkrásnější těhulka na světě. Jakmile se narodí náš syn, nebo dcera, bude tu veselo. Už se těším, až naše dítě budu učit lumpárny. Jak budeme chodit na procházky, kreslit si, hrát si na dinosaury, nebo na víly. Bože, já se těším!" výskal Dario.

Tak jo. Taková budoucnost se mi zamlouvala. Dario byl šťastný, a já byla ráda. Vše bylo tak, jak má být. Čekala nás krásná budoucnost ve třech. A já se začala modlit, aby vše dobře dopadlo, aby nám hvězdy přáli. Věřila jsem, že jsem nakonec tam, kde patřím. Vedle toho nejkrásnějšího, nejúžasnějšího, a nejztřeštěnějšího chlapa pod sluncem. Těšila jsem se na vše, co nám zítřek nachystá. A jako první v pořadí to bude naše svatba. Budu mít ty nejkrásnější šaty, Dario mě nepozná. Svatba bude jako z pohádky. A poté budu chystat vše na příchod nového přírůstku do rodiny. Snad to obměkčí dědu s babičkou. Věřila jsem, že jsem našla svůj pravý domov, svůj ráj po boku tohoto šlechtice.

Bylo před námi tolik krásného, a veselého, ale i překážek bude jistě plno. Jenže já cítila, že s Dariem po boku zvládneme snad úplně všechno. On byl ten můj vysněný, ten pravý. Otec mých dětí. A život s ním bude jízda. Možná, jako na horské dráze. Nahoru a dolů, ovšem byl to muž, který za to stál. Našla jsem ho. Teto Janniko, po dlouhém putování po tvých stopách jsem ho přece jenom našla. Jmenuje se Dario Lukarić a je to ten nejskvělejší mužský pod sluncem. Vymyslela jsi pro mě tuto cestu na jedničku. Zachránila jsi mě. A nejenom mě. I mé rodiče. Vše, si nějakým způsobem dala do pořádku. Ještě stále jsem se koukala na slavícího Daria, a usmívala se. Těšila jsem se i já. Na naše malé.

Moje cesta byla u konce. Cesta za štěstím. Začala to v Lisabonu, kde jsem si myslela, že nic krásnějšího snad neexistuje. A pak jsem zavítala do Monaka. Kefalonie, místo skvělé na utřídění myšlenek, a uzdravení své mysli. A nakonec Omiš. Místo neuvěřitelných možností. A až zde jsem našla svého vyvoleného. Našla jsem svůj domov. Svoje štěstí. Díky.

KONEC