Moře pod hvězdami

LVI.

Nanesla jsem na své rty jemnou a lehce narůžovělou rtěnku. Chystala jsem se do jámy lvové, aspoň tak jsem to cítila. Nedělní oběd s rodiči Daria mě poměrně děsil. Počítala jsem s tím, že velké ovace nesklidím, ale s tím se nedá nic dělat. Musím se s tím smířit. Oblékla jsem se do tmavě modrých, upnutých šatů, které kopírovali moji postavu, a vypadali vcelku dobře. Samozřejmě nejednalo se o značkové a nejdražší oděv z mého šatníku. Vlastně byly tam věci, které se mi líbili, a na ceně nezáleželo. Už od rána jsem byla nešikovná, vše mi padalo z rukou, a nemohla jsem se na nic pořádně soustředit. Bála jsem se jejich otázek. Jak budou reagovat na moje odpovědi. Prohrábla jsem si své vlasy, a přemýšlela, jestliže by nebylo na čase změnit účes. Dlouhé a nikdy nebarvené vlasy mi padali dolů až k lopatkám.

"Jsi připravená? Můžeme jít?" optal se Dario, který se s formálností svého oblečení hlavu vůbec nelámal. Neřešil, jestliže je třeba být lépe oblečený, než mít na sobě džíny a modré tričko.

"Řekla bych, že ano," opáčila jsem a vstala od toaletního stolku, který jsem si sem před nedávnem dokoupila. Již mě nebavilo, mít veškeré líčení nacpané v taštičce a přehrabování v ní mi výslovně drásalo nervy.

"Skvěle. Moc ti to sluší," řekl mi a příjemně se na mě usmál. Jen jsem kývla, a poté se vydali na cestu.

V autě jsem se neklidně ošívala, a stále se kontrolovala v kapesním zrcátku. Opět šlo všechno hrozně rychle. Jak dlouho jsme spolu s Dariem začali chodit. Pár dní. Nejraději bych se z dnešního  obědu omluvila pro náhlou zdravotní indispozici, a odložila to na neurčito. Byla jsem si vědoma, že Dario ačkoliv řídil, a musel věnovat pozornost na silnici před sebou, si jistě všiml, v jakém rozpoložení se nacházím. Dario zastavil před domem svých rodičů, zajistil vozidlo proti pohybu a otočil se na mě. Jeho pronikavý pohled mi na klidu také zrovna dvakrát nepřidal. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

"Jestliže se na to necítíš, nemusíme tam jít. Zajdeme si na oběd někde ve městě, a pak se třeba půjdeme projít," navrhl Dario.

"Už jsme to slíbili, Dario," opáčila jsem neochotně.

"Co je mi po tom. Jsem dospělý, nemusím přece rodiče poslouchat," řekl a pokrčil rameny.

"Berme to pozitivně, aspoň to budu mít za sebou," řekla jsem a povzdechla si. Dario jen kývl. Vystoupili jsme a šli do domu jeho rodiny.

"Konečně jste tady!" zašvitořila jeho máma, a ihned nás vítala.

Otec seděl již za stolem, kde byl připravený nádherný a jistě drahý servis, a hospodyňka byla v kuchyni. Chtělo se mi nad tím protočit očima, ale musela jsem se držet.

Nikola nikde nebyl, takže to vypadalo, že se dnešní sešlosti účastnit nebude, a malinko jsem z toho byla smutná. Domnívala jsem se, že by jeho veselá a sem tam prostořeká povaha, mohla odlehčit atmosféru, až mi bude nejhůř. A nebo přilít olej do ohně.

"Posaďte se Ingrid, nestůjte tu," řekl otec mého přítele, a já s přikývnutím se posadila vedle Daria.

"Majo, můžete nosit na stůl," řekla své hospodyni matka Daria, a ona jen kývla a začala vše připravovat.

"Můžeš mi říkat Valentino," řekla mi, já jen kývla.

"Jsem Horacio," přidal se ke své ženě i její muž, a já jen přikývla.

"Takže, jak se vám tady v Omišu líbí?" ujala se slova Valentina, a výslech začal. Zatím jemně.

"Omiš je krásný, má svoje kouzlo," opáčila jsem. Maja právě všem nalila skleničku vína, kromě Daria, který ji požádal o nějaké nealko.