Moře pod hvězdami

XLII.

Obě jsme stály s nohama ve vodě, a nechali ji, aby nám omývala chodidla. Znovu jsem čekala, až máma najde v sobě sílu, aby pokračovala ve svém životním příběhu dál. Co jsem si tak vybavovala i teta Jannika ve svém deníku přizvala, že Marka mámě přebrala z jisté vypočítavosti, ale i přes to se milovali. Celé to bylo natolik složité, že jsem již nevěděla, jak se k celé té věci mám stavět. Jaký vlastně mám na to mít názor? 

"Najednou jsem byla opuštěná, sama, zničená, a tak prázdná. Moje srdce krvácelo. Už nevím kolik těch nocí jsem proplakala a nebyl nikdo, kdo by mi pomohl, řekl, že to bude dobré. Toto přece dělají nejlepší kamarádky, ale já ji neměla. Ta moje mi vrazila kudlu do zad, a o kudlu do srdce se postaral Marko. Přísahala jsem jí, že se jí pomstím za to, jakou mi byla kamarádkou, za to jak se ke mě zachovala, co mi udělala! Krucinál!" mluvila a slzy si utírala do ruky, a kopla do písku. 

"Potloukala jsem se životem sama, a už jsem nikdy nikomu nevěřila. Z extroverta se stal introvert. Stranila jsem se všem lidem, a trápila se. Ať jsem se snažila sebevíc, na Marka jsem nemohla zapomenout. Pořád jsem k němu něco cítila, i po tom všem. Snažila jsem se začít znovu, otočit list, ale marně. Stahovalo mě to dolů, ať jsem udělala cokoliv, šla kamkoliv, pořád jsem měla před očima zpackaný vztah s Markem. Kolikrát jsem se načapala, že přemýšlím nad tím, jak by to vypadalo kdybych tam to nebo ono udělala jinak!" nepřerušovala jsem ji. 

"Potom jsem však potkala Armina, bratra Janniky. Věděla jsem, že můj život se už nejspíš nevrátí do starých kolejí. Marko byl pryč, a já jsem nebyla schopná se od toho nějak oprostit, zapomenout, smířit se s tím. Udělat tlustou čáru, a třeba i odejít z Tallinu pryč. Přece Marko nebyl jediný muž na světě, ale v té době prostě byl. Pro mě byl jediný," mluvila. 

"Moje sebevědomí rázem kleslo na nulu. Nevěřila jsem si už vůbec v ničem. Sžírali mě obavy, že by se to mohlo opakovat. Najdu si někoho, začnu mu důvěřovat, a pak mi ho nějaká čůza přebere. Už jsem to nikdy nechtěla zažít," mluvila a opět si dopřála lok limonády. 

"Po čase jsem však potkala Armina, bráchu Janniky. Říkala jsem si, že největší trest by pro ni mohl být to, kdybych se vecpala do jejich rodiny. Pokud má aspoň špetku nějakého svědomí, bude ji hryzat, co mi udělala. Udělala jsem všechno proto, aby se do mě tvůj otec zamiloval, a povedlo se. Věděla jsem, že tvůj otec není špatný chlap. Byl hodný, spolehlivý, a tak galantní. Jenže mě zachvátila panika z každé ženy, co kolem něj jen prošla. Bála jsem se, že přijdu i o něj, byť jsem k němu necítila, úplně to stejné, co k Markovi," řekla a odmlčela se. 

"Nemohla jsem si pomoci. Otěhotněla jsem a tvůj otec mě požádal o ruku. Byla jsem ráda, že to udělal, a souhlasila jsem. Na svatbě jsem Jannice řekla, co bude následovat a konečně se mi dostalo maličkého zadostiučinění. Prosila mě, abych Arminovi neničila život, a další řeči. Dokonce mi i nabídla peníze. Snažila jsem se jí odpustit, ale nešlo to. K Arminovi jsem si moc velkou cestu nenašla, ale byl to otec mých dětí, a i tak o něj nechtěla přijít," mluvila. 

"Když pak ses narodila ty, a jak si rostla byla si víc a víc podobná Jannice a Arminovi, bylo to pro mě něco bolestného. Kdykoliv jsem se na tebe podívala, připomínala jsi mi jejich zradu, ale na druhou stranu jsi byla moje děcko, a bála jsem se o tebe. Víc jak o Stena, jelikož jsem věděla, že on se o sebe postará, ale ty jsi byla jiná. Už od dětství," ukončila svoje vyprávění. 

"Nevím, co ti na to mám říct mami. Doteď jsem si nijak nevšimla, že bych byla vzhledově podobná tetě. A nic tak hrozného mi na tom nepřišlo, když jsem stejně o vašich sporech nevěděla," opáčila jsem. 

"Na to není, co říct. Vím, že si za spoustu věcí mohu sama. Jenže i po těch letech Janniku nemůžu vystát. A vše, co se ji stalo si v něčem zasloužila," dodala. 

"Mami, jak to můžeš říct. Ty jsi měla to štěstí, že se ti narodili dvě zdravé děti, tetě její dítě umřelo v její náruči hned po narození! Ona v tomto takové štěstí neměla! Jak můžeš být tak krutá! A aby toho nebylo málo přišla i Marka. Zůstala úplně sama!" vypískla jsem a vyskočila na nohy. 

"Já přece také pocítila jaké to je, když zůstaneš sama. Sama samotinká!" vypískla matka. 

"Mami, srovnáváš jablka s hruškami! Ty jsi měla šanci najít třeba štěstí někde jinde! Mohla si mít třeba děti s nějakým jiným Markem, kdybys zvládla odpoutat se od všeho! Mohla jsi být šťastná! Jannika byla šťastná jenom chviličku, a pak ji osud všechno vzal! Jenže tobě nic nevzal!" řekla jsem a rozhazovala rukama. Myslela jsem si, že moje matka není tak bezcitná. 

"Asi máš pravdu. Jenže už to nezměním. Nic už se nespraví," špitla nakonec matka. 

"Jen jsem si říkala, že bych mohla malinko napravit vztah mezi námi dvěma," sykla. Potřebovala jsem se napít něčeho ostřejšího. Jak jsem po tom všem, co jsem si vyslechla, mohla ještě držet na nohou, to mi bylo záhadou. 

Nalila jsem nám skleničku whiskey, a matka jen vděčně kývla. Bodne nám oběma. Každá z nás nyní přemýšlela nad svými myšlenkami. Dozvědět se pravdu bylo dost bolestivé. Už jsem chápala, proč máma ke mě měla takový složitý vztah. Na jednu stranu jsem byla její děcko, ale na té druhé jsem ji všechno jen a jen připomínala. Svoji podobou. Bude to chtít moře času, a kdo ví, jestli i to bude stačit. 

Najednou jsem se cítila jako by lehčí, jako by ze mě spadlo nějaké těžké břemeno. Nejspíš za to mohlo poznání minulosti, uvědomění si, proč se dělo to, co se dělo. Přiťukli jsme si a vypili každá svůj panák. I z mámy jsem cítila jakýsi klid. Nejspíš ji pomohlo, že se o tom všem se mnou podělila. Své zloby, a neschopnosti odpustit se ještě nezbavila, ale co není může být. Měla pravdu, že ty ztracené roky nevrátí, nemělo cenu se tím dál už užírat. Bylo na čase si začít užívat, poznat svět, jelikož včera bylo pozdě.