Moře pod hvězdami

LIV.

Ráno jsem se vzbudila a Dario vedle mě neležel. Rychle jsem vstala a pouze v pyžamu běžela do kuchyně. Nebyl vůbec nikde. Zklamaně jsem se vrátila do ložnice a sáhla po mobilním telefonu. Měla jsem tam jednu nepřečtenou zprávu.

Dobré ráno. Nezlob se, že se probouzíš sama, ale neměl jsem s sebou nic na převlečení. Za chvíli jsem zpátky i se snídaní. Dario.

Usmála jsem se. Rychle jsem si skočila do sprchy, následně omotaná pouze v ručníku přešla do ložnice, kde jsem ze šuplíku si vytáhla čisté spodní prádlo, a oblékla si ho. Následně jsem šla udělat ranní hygienu, a nalíčila se. Následně jsem si oblékla modré delší tričko, které jsem měla jen na doma.

Ozval se zvonek u dveří, a já všeho nechala a běžela otevřít. Za dveřmi stál Dario. Již převlečený. Na sobě měl bílé Lacoste tričko, džíny po kolena. Mužná a citrusová vůně se za ním táhla. Usmála jsem se a pustila ho dál.

"Kdepak máš tu snídani?" optala jsem se.

"Tady?" řekl s úsměvem a ukázal na igelitku s věcmi.

Pustili jsme se do přípravy lívanců. Šlo nám to docela od ruky. Smáli jsme se u toho, a navzájem se provokovali. Cítila jsem se tak, jako nikdy předtím.

"Půjdeme na ten fotbal?" optal se po chvíli ticha Dario.

"Jo, proč ne?" řekla jsem vesele. Přikývl.

"Chceš náš vztah nějak tajit, nebo to uděláme oficiální?" optal se mě.

"Co bys chtěl ty?" odpověděla jsem mu otázkou.

"Nechci nic tajit Ingrid, chci, aby všichni věděli, že patříš ke mě, aby si nikdo nedovolil tě nabalovat," řekl mi.

"Nic nenamítám, však nemáme, co tajit," opáčila jsem.

"Taky si myslím," zavrněl mi do ucha, a políbil mě do vlasů.

Čas strávený s Dariem neskutečně rychle utíkal. Po úplně skvělé snídani jsme se váleli na gauči, a dívali se na horor. Bála jsem se snad ještě víc, než kdybychom jsme se koukali večer po tmě. Jedné ze scén jsem se tak lekla, že jsem vykřikla a hlavou udeřila Daria do brady. Naštěstí se to obešlo bez vážnějšího zranění, ale Dario pěkně skučel. Jistě má nyní o důvod víc se se mnou na tento typ filmů nedívat. Pár polibků to však spravilo. K obědu jsme si nechali doručit Čínu, jelikož se nám již vařit nechtělo. A pak jsme se k sobě opět tulili.

Oblékla jsem si černé a upnuté džegíny, sportovní tričko, přes to přehodila tenkou mikinu, vzala si ledvinku s peněženkou, a nějakými drobnostmi, a následně si obula botasky. Na dnešní fotbal se to hodilo. A Dario byl oblečen v podobném stylu. Zamknula jsem za námi a šli. Ruka v ruce. Bylo to příjemné.

Dorazili jsme na tribunu, a chtěli se posadit, ale přiběhl k nám Mihael. Byl již oblečený v dresu, a docela mu to slušelo. Evidentně od Daria něco potřeboval.

"Čau kámo!" pozdravil ho a na mě úplně zapomněl.

"Potřebujeme tě! Vypadl nám jeden útočník, a náhradník je zraněný!" chrlil ze sebe.

"Mihaeli, vždyť..." skočila jsem mu do řeči.

"Jen utíkej, a nandejte jim to!" řekla jsem mu s úsměvem. Mihael na mě vděčně kývl.

"Jdi, a dej gól. Odměna jistá," řekla jsem mu velice svůdně a provokativně do ucha, načež se Dario krásně a zářivě usmál.

"To si nechám líbit," zašvitořil, a přede všemi mě řádně políbil. Musela jsem být rudá jako rajčátko. Odběhl za Mihaelem, který se jaksi usmíval, ale dál jsem to neřešila.

Sedla jsem si do první řady a čekala, jakmile utkání začne. Všude kolem bylo spousta lidí, a další se jen hrnuli. Řekla bych, že se zde fotbalem žije. Počasí bylo docela přijatelné, nebylo nijak zvlášť horko, a pofukoval lehký větřík.

Utkání začalo, a Dario hrál úplně fenomenálně. Šlo mu to naprosto skvěle. Byl rychlý, mrštný, a s balónem to uměl jako málo kdo. Nevěděla jsem, že je takový fotbalový mistr. Povzbuzovala jsem ho, a nic jiného mě nezajimalo. A jak bylo slyšet i zdejší fanoušci z něj byly naprosto nadšení.
Padl gól, a mohl za něj Dario. Omiš vedl nad soupeřem 1:0. A tribuna skákala jako o život. Začali jsme skandovat Dariovo jméno, a na jeho tváři byl lehký úsměv. Nemohla jsem si nevšimnout, že každá ženská na tribuně z něj šílela.

Zápas se pomalu chýlil ke konci, a Omiš vedl 2:0, druhý gól dával nějaký Dariův spoluhráč. Najednou se míče ujal Dario a prokličkoval si cestu až k bráně, kde parádně zavěsil. Vyskočila jsem na nohy a slavila spolu s ostatními lidmi. Takový zápas jsem ještě nezažila. Bylo vidět, že zde Dario má hodně příznivců. Celá hra mě úplně pohltila, vtáhla mě do děje. Tady se fotbalem opravdu žilo.

Zápas skončil 3:0, a většina fandů pomalu odcházela z tribun pryč, ale já ještě seděla, a čekala na dnešního fotbalového kanonýra, až přijde. Byl odsud krásný výhled na moře. Sluníčko svítilo, a já si to užívala každým coulem mého těla i duše. Na mysl mi přišla teta Janika. Přála jsem si dozvědět se víc, o vztahu mezi ní a její životní láskou, s kterou zažila tolik dobrého i zlého. Mrzelo mě, že nejspíš nemám naději se o nich dvou dozvědět něco více. Jenže teta měla málo času, musel spěchat. Musím být ráda, za to, co mám. Nebýt ji, nebyla bych tu. A s tím ostatním bych se měla smířit.

"Tak jak se ti líbil zápas?" optal se Dario a vytrhl mě z mých myšlenek.

"Perfektní. Jsi talent," opáčila jsem s úsměvem. Dario se pouze usmál. 

"Docela mi vyhládlo, nezajdeme si někam na večeři?" navrhl Dario.

A já vůbec neprotestovala. Jen jsem přikývla na souhlas a vstali jsme. Sevřel moji dlaň v té svojí a vyrazili na cestu. Zrovna jsme vycházeli na ulici, když v tom nás doběhl Mihael.

"Ahoj hrdličky!" zavolal na nás. Zastavili jsme se a otočili se.

"V pátek vás zvu na grilovačku. U mě," řekl a mrkl na nás.

"Dobře, necháme si to projít hlavou," odpověděl Dario a jen pokrčila rameny.