Moře pod hvězdami

XV.

S Ericem jsem se naposledy viděla před čtrnácti dny, a mrzelo mě, že se mi vyhýbá. Nepotkala jsem ho ani na terase, jak bylo vždy zvykem. Často jsme na sebe aspoň mávli, když přes týden chodil do práce. Povzdechla jsem si, a balila si menší tašku na prodloužený víkend. Cristela mě pozvala na výlet na lodi. A o takovou příležitost jsem neměla v plánu přijít. Zdálo se, že jsem měla hotovo. Ještě jednou jsem si to překontrolovala. Dvoje plavky, jedny z dřívějška, a jedny úplně nové. Ručník, osuška, šortky, trička, nějaké ty šaty na taneční parket. A pak nějaká kosmetika.

Ozval se zvonek u dveří, a to znamenalo jediné. Cristela mě přišla vyzvednout. Seběhla jsem schody, a otevřela dveře. A za nimi opravdu stála moje kamarádka. Na sobě měla džínové šortky, volnější tričko, a kecky. Byla jsem oblečená v podobném duchu.

"Ahoj! Můžeme jet?" optala se vesele. Jen jsem kývla, obula se, a zamknula za sebou dveře.

Cristela celou cestu do přístavu švitořila o tom jaká bude legrace. A že má v plánu pořádně řádit. Měla jsem z jejího nadšení radost, uměla jím ostatní nakazit. A u mě tomu nebylo jinak. Začínala jsem se docela těšit. Byť by mě zajímalo, kdo všechno s námi jede. Ráda bych se připravila.

"Kdo všechno popluje s námi?" optala jsem se.

"Já, ty, Francisca, Cruz, Mateus, a brácha," vypočítávala na prstech. Srdce mi poskočilo, když jsem uslyšela, že jede i její brácha. Po dlouhé době ho zase uvidím. A malinko jsem znervózněla z toho, jak se ke mě bude chovat. Bude mě přehlížet, nebo se se mnou bude bavit, jako by se nechumelilo?

"Neboj bude veselo," řekla, a já o tom vůbec nepochybovala. Kde se objeví Cruz, tam to stálo za to. A předpokládám, že si vybere něco, v čem mi bude chtít oplatit prohru v kulečníku.

Dorazili jsme na místo, a jak se zdálo, čekalo se jen na nás. Uviděla jsem Cruze, jak se něčemu smál, a okolo něj stáli další pasažéři. Vzala jsem si tašku a přehodila si ji přes rameno. A poté jsme společně s Cristelou mířili k menší skupince našich přátel.

"Ahoj," pozdravila jsem všechny. Ucítila jsem na sobě něčí pohled. Vzhlédla jsem a naše pohledy se střetly. Byl to Erico. Doufala jsem, že jsem do svého pohledu dala vše, co se ve mě odehrávalo. Chtěla jsem, aby to viděl, a pochopil. Já si připustila, že ho mám ráda, a možná cítil to samé, a nechtěl si to připustit, nebo mu v tom něco bránilo. Přála jsem si, abychom si to vyjasnili. Jenže z jedné strany nebylo co, nic jsme spolu neměli, a ta jedna procházka na tom nic neměnila.

Nastoupili jsme a jako první se ubytovali. Měla jsem menší kajutu, která patřila jen a jen mě. Dopřála jsem si ten luxus. Malinko jsem se vybalila a převlékla se. Oblékla jsem si upnuté šaty na tlustých ramínkách s decentním výstřihem, a k tomu jsem si vzala sandály, a kabelku s drobnostmi jsem si dala přes sebe. Poté jsem zamknula svůj pokoj a vyšla za ostatními na palubu. Akorát jsme vypluli. Byl to zvláštní pocit. Takové pohyby jsem neznala. Na palubě jsem se setkala s Ericem. Nemohla jsem si nevšimnout, jak si mě prohlédl od hlavy až k patě. Chystal se mi něco říct, ale Cruz nás vyrušil.

"Tak šup bando!" zajásal. Málem jsem ho vzteky uškrtila.

"Jdeme do restaurace na oběd," řekl vesele.

"Hned jsem tam," řekla jsem, a přesunula svůj pohled na Erica. Cruz kývl, a zmizel.

"Jak ses měl?" optala jsem se.

"Pracovně," sykl.

"Mohla bych dostat vysvětlení?" optala jsem se.

"Přece jenom zajímalo by mě, co se stalo, že jsi tenkrát ode mě tak vystřelil, a pak ti nestála ani za pozdrav," vybalila jsem na něj.

"Je to složitější, nevím jak začít," řekl a prohrábl si vlasy. Protočila jsem očima. Dělal s tím vším takové tajnosti, že mi to začínalo lézt na nervy.

"Kde jsi, všude tě hledám!" chytila mě za ruku Cristela. Myslela jsem, že ji uškrtím stejně jako Cruze. A Erico to využil k úprku. A tím pádem jsem vzdala snahu z něj cokoliv dostat. Smířila jsem se s tím, a pomalu dávala od něj ruce pryč. Evidentně jsem mu nestála za nějaké vysvětlení. Věděl něco o mé tetě a nechtěl mi to říct. Přitom já toužila o ní vědět úplně všechno. Jak žila, jaké dobrodružství prožívala, cokoliv.

"Představ si, že zde pořádají nějakou soutěž krásy, nebo něco takového. Přihlásíš se se mnou?" vybalila na mě. Tak kvůli takové prkotině můj důležitý rozhovor s Ericem šel do kopru. Dost mě to rozladilo, a moc se mi do takové soutěže nechtělo přihlašovat.

"Promiň, ale mě to moc neláká, ale ty se přihlas, budu ti fandit," řekla jsem jí, a povzbudivě jsem se na ni usmála. Jen kývla a společně jsme vyšli na oběd.

Uviděla jsem stůl kde seděl Cruz, Erico a další. Když jsem přišla blíž, od stolu se zvedl vyšší muž s upraveným vousem a šel mi naproti. Postavu měl velice štíhlou, a svalů měl poskromnu. I tak vypadal dost dobře. Měl jisté kouzlo. Jenže ať jsem chtěla nebo ne, táhlo mě to Ericovi neskutečně. Bála jsem se, že jsem se do něj zamilovala, jako malá holka.

"Ahoj, my se ještě neznáme. Jsem Mateus Badin," představil se mi, a natáhl ke mě ruku.

"Ingrid Riemann," opáčila jsem. S úsměvem jsem jeho ruku přijala a vřele se na něj usmála.

Nabídl mi místo vedle něj, a já ho přijala. Erico, i Cruz jen koukali, jak se Mateus kolem mě motal, a mě to přišlo dosti vtipné. Chtělo se mi smát, ale dělala jsem všechno možné, abych nevyprskla smíchy přes celý stůl. Naštěstí mě vysvobodil číšník.

Docela dobře jsem se s Mateusem bavila. Byl to klidný, a příjemný muž. Tipovala bych mu také kolem třiceti let. Jakmile mi přinesli moji objednávku a vzápětí všem ostatním, s chutí jsem se pustila do jídla. Vařili zde naprosto skvěle. Celé to skvělé jídlo do mě vlétlo neuvěřitelnou rychlostí. Všichni ještě byly v polovině. Jen Erico se v tom jídle rýpal. Asi ho štvala situace kolem nás dvou, a nebo ho rozčilovalo úplně něco jiného.

"Ty teda umíš rychle jíst," řekl s úsměvem Mateus.

"Je to zvyk z práce," odpověděla jsem mu.

"A kde pracuješ?" optal se.

"Pracovala jsem jako sanitářka v nemocnici, ještě v Estonsku," odpověděla jsem a napila se.

"Páni, to se mi ostatní nepochlubili, že jsi až z Estonska," řekl vesele. Jen jsem pokrčila rameny.

"A Janniku Riemann si znal?" zahořela ve mě naděje, že by mi o ní něco málo pověděl.

"Ach, bohužel ne. Když jsem se začal kamarádit s touto potrhlou partou, byla asi pryč. Možná jsme se minuli," řekl a napil se. Pocítila jsem obrovské zklamání. Ti, co mi chtěli něco o ní říct, mi už všechno řekly, a nebylo to nic, co bych nevěděla. A Erico, jak se zdálo byl jediný, kdo mi o ní mohl říct víc, ale z nějakého zatraceného důvodu to nechtěl udělat.

Po obědě jsme se přesunuli na palubu a sledovali, jak se vzdalujeme od pevniny. Už byla hodně daleko. Ostatní cestující leželi na lehátkách a opalovali se, jiní dováděli v bazénu. Chodili okolo i zaměstnanci plavby a doplňovali občerstvení, či podávali ručníky. Opřela jsem se o zábradlí, a přemýšlela nad vším možným. Modrá hladina moře mě uklidňovala. Ostatní se vzdálili, ale já se nemohla odtrhnout, od krásy přede mnou.