Moře pod hvězdami

XX.

Krásná plavba kolem Portugalska byla dnešním dnem a touto chvílí u konce. Abych ji nějak zhodnotila, byla překrásná. Zažila jsem spoustu legrace, našla nové přátele, ale také menší zmar v lásce. Samozřejmě, že mám Erica moc ráda, ale představovala jsem si to celé malinko jinak. Nechtěla jsem být hned tak hrr, chtěla jsem nám oběma dát prostor se více poznat, a během toho se do sebe ještě více zamilovat. Každý z nás by byl v mnoha ohledech jistější. Pro něj to mělo kouzlo skočit do toho po hlavě, nepřipravený, nazývat někoho přítelkyní, kterou zná sotva měsíc. Pro mě to kouzlo nemělo, pro mě to byla jen vlna strachu z bolesti a ze zklamání. Díky tomu všemu celá naše konverzace byla dosti strohá. A aby toho nebylo málo všetečná Cristela si toho musela všimnout, a vyzvídat. Z jedné strany jsem byla ráda, že je společný výlet minulostí.

Malinko jsem si oddychla, když jsem za sebou zavřela dveřmi mého domu, a upustila tašku na zem. Spadlo ze mě to napětí. Vyzula jsem se a šla do patra. Ihned jsem šla do koupelny, kde jsem dala do pračky špinavé oblečení z víkendu, a umyla si ruce. Poté jsem vystoupala do ložnice, kde jsem se převlékla do domácího pohodlného úboru, a podívala se do lednice. Na večeři zde něco vymyslím, a zítra ráno se vypravím do obchodu. Dnes se mi už opravdu nikam nechtělo jít. Otevřela jsem terasu, abych sem pustila čerstvý vzduch, a posadila se na gauč. Říkala jsem si, že bych síto zde mohla upravit podle svých představ. Dát si sem nějaké květiny, nějakou dekoraci. Cokoliv, aby to tu nebylo tak chladné. Pustila jsem si televizi, byť jsem portugalsky vůbec neuměla, ale jako kulisa to bylo dobré. Ticho mi nyní zrovna nebylo příjemné.

Vytáhla jsem z prádelního koše čerstvě vypranou halenku a dala ji uschnout na přenosný a rozkládací sušák stejně, jako ostatní věci, které jsem měla vyprané. Větřík si pohrával s mými vlasy, a já se u práce kochala pohledem na moře. Přemýšlela jsem, co zítra budu dělat. Již je všední den a na rozdíl ode mě, všichni moji přátelé chodí do práce. Z ničeho nic ke mě na terasu opět zavítal sousedův kocour Franco. Vyskočil na stůl, který byl hned u zdi a pozoroval mě, co dělám. Dala jsem na prádlo poslední kolík, a měla jsem pro tentokrát hotovo. Za takovou hodinku, či dvě by to mohlo být usušené.

Chtěla jsem se vrátit zpět do obýváku, ale kocour upoutal moji pozornost mňouknutím. Stále na mě upřeně zíral, a já chvíli takto setrvala. Říkala jsem si, že kdybych jako sousedka nestála ani za starou bačkoru, mohla bych dělat Ericovi s návštěvami jeho kocoura u mě pěkné potíže, jenže já taková nebyla. Franco byl v něčem příjemnější společník, než jakýkoliv jiný člověk. Cokoliv jsem mu říkala, jen poslouchal, mrkl očima, nebo jen tak mňoukl. Kdykoliv jsem se podívala do jeho jakoby moudrých očí, měla jsem pocit, že mi vidí, až do žaludku, a že mě má přečtenou skrz na skrz. Z jedné strany mě to docela děsilo.

Vrátila jsem se zpět do obýváku, a uvařila si kávu. Ozvalo se piano, a ten zvuk mě vyděsil, jelikož jsem to nečekala. Franco se posadil na něj a znovu na mě koukal. Ten upřený pohled mi nedělal dobře. Cosi ve mě mi říkalo, že po mě něco chce. Co? Nebyla jsem jeho panička, nevěděla jsem, co toto jeho chování znamená. Co mi tím chce říct. Opět zamňoukal, a neklidně popošel kousek dál. Evidentně chtěl, abych se mu věnovala. Kávovar pípl, a moje káva byla hotová. Vzala jsem si ji a napila se. Byla výborná. Jako vždy. Kocour opět zopakoval to, co před chvílí. Protočila jsem očima, a dál si vychutnávala svoji kávu. Jenže Franco byl stále neklidnější. Přecházel tam a zpět, s doprovodným hlasitým mňoukáním.

Přišla jsem k němu a podrbala ho za uchem, jenže to nestačilo. Dožadoval se většího množství mazlení. Z jedné strany jsem se chtěla věnovat něčemu jinému, a ne zjišťovat, co po mě Franco chce.

"Ingrid?" ozvalo se z terasy, vylezla jsem ven a uviděla Erica.

"Copak?" optala jsem se. Po pravdě, dnes jsem ho už moc nechtěla vidět. Snažila jsem se být milá, i když mezi námi to bylo opět na bodu mrazu. Nahoru a dolů.

"Není tam u tebe někde Franco?" optal se nešťastně.

"Ano, usídlil se na pianu, a odmítá ho opustit," opáčila jsem a pokrčila rameny.

"To je divné, za tím musí něco být. Můžu pro něj?" optal se. Jen jsem přikývla na souhlas.

Přišli jsme do obýváku, kde Franco stále seděl na pianu, a nespokojeně funěl. Jak bylo vidět, nerozuměl jeho chování ani jeho vlastní páníček. Pokusil se ho vzít do náruče, ale kocour ho škrábl.

"Nerozumím tomu, nikdy se takto nechoval," řekl mi. Jen jsem pokrčila rameny a napila se kávy z hrnku.

"Zkusíme se podívat dovnitř?" optal se Erico, když po chvíli ticha znovu promluvil. Absolutně jsem nechápala, k čemu bude zbytečně hledět do hudebního nástroje. Podle mě jeho mazlíček byl jenom rozmazlený, a nevychovaný, ale nakonec jsem nic nenamítala.

Když Franco viděl, co máme v úmyslu, seskočil na taburet u piana a čekal. Erico věděl, jak se otvírá, a tak jsme za chvilku koukali dovnitř. Nepřišlo mi na tom nic podezřelého. Jen struny.

"Tady něco je. Hele," řekl Erico a vytáhl z odkudsi z útrob krabičku.

"Tak proto ta klávesa nehrála," řekl Erico a zavřel piano. Ihned se zkusil dotknout klávesu a ta vydala tón.

Koukala jsem na krásnou, a ručně vyřezávanou krabičku s otevřenou pusou. Ve snu by mě nenapadlo, že bych v pianu mohlo něco takového být. Zajímalo by mě, jaký mělo význam ji tam skrývat. Lámala jsem si nad tím vším hlavu.

"My už půjdeme, myslím si, že důvod jeho divného chování jsme našli," řekl Erico, a ukázal na kocoura v jeho náruči. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem v jeho náručí také jednou byla, a docela se mi zastesklo.

"Nechoď," sykla jsem a chytila ho za ruku. Otočil se a podíval se na mě.

"Musím se vybalit, a nachystat se na zítra do práce," řekl. Pustila jsem jeho ruku.

"Jak to teda chceš?" zeptala jsem se. Moc dobře věděl, kam tím mířím.

"To je na tobě, já ti své stanovisko řekl," opáčil.

"Proboha Erico, mám tě ráda. A byla bych ráda, abychom spolu trávili čas, normálně se bavili. Tady to odměřené chování našemu vztahu rozhodně nepomůže!" chrlila jsem ze sebe zoufale.

"Možná. Jenže já si prostě nemůžu pomoci!" řekl. Horší jak ženská opravdu.

"Ne, dneska asi není správná konstelace hvězd na to, abychom toto jednou pro vždy vyřešili!" zaúpěla jsem.

"Asi ne," přitakal Erico a zmizel. Vůbec jsem tu jeho povahu nechápala. Neřekla jsem nic špatného. V něčem byl opravdu zvláštní. Poté můj pohled padl na skříňku.