Moře pod hvězdami

VIII.

Otec zastavil na parkovišti před letištěm, a vypnul motor. Otočil se na mě a vřele se usmál. Z jedné strany to pro nás pro oba bylo těžké. Viděli jsme se skoro každý den, neuměli jsme se loučit. Táta pro mě znamenal všechno. Nikdy mi do ničeho nemluvil, podporoval mě, a zastával se mě před matkou. A nyní jsem se s ním měla na jistý čas rozloučit. Utěšovala jsem se, že to není navždy, a že za mnou může kdykoliv dojet, ale přece jenom byla to tak zvláštní a nezvyklá situace.

"Děkuji ti za všechno," poděkovala jsem Arminovi a políbila ho na tvář. Táta se usmál.

"Nemáš zač. Až budeš na místě, napiš mi jen SMS zprávu, že jsi dorazila v pořádku. Nic víc," požádal mě táta. Usmála jsem se.

"To víš, že ti dám vědět. Neboj, ozvu se," opáčila jsem. Musela jsem už jít, abych se stihla odbavit, a najít správné stanoviště pro odlet do Portugalska. Vzala jsem si z kufru své zavazadla, a šla k hlavnímu vchodu letiště. Ještě jsem se otočila, a zamávala otci, který byl zády opřený o auto a také mi zamával. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do budovy.

Vše jsem zvládla bez sebemenších potíží, a nyní jsem seděla na svém místě v letadle. Nemohla jsem si pomoci. Z očí mi tekly slzy. V sobě jsem měla smíšené pocity. Radost, naděje, ale i strach a takový zvláštní pocit. Let bude dlouhý, ale to mi nevadilo, budu mít spoustu času promyslet si, jak začnu žít nový život. Tuto moji životní kapitolu plnou smutku, zklamání a bolesti jsem mohla jednou pro vždy uzavřít, a nejlépe na ni, co nejrychleji zapomenout. Dělat, že nikdy neexistovala, že vše, co se odehrálo, byl pouhý zlý sen.

V této chvíli jsem mohla začít úplně od znovu. Otevřít novou kapitolu mého života. Úplně čistou, nepopsanou, a ničím zlým neposkvrněnou. A začít psát krásný příběh plné naděje, odvahy, okolní krásy a třeba i opravdové a nezkrotné lásky. Když jsem zavřela oči, celou tu nádheru jsem viděla živě před sebou. Když jsem ve vyhledávači hledala obrázky Lisabonu, tajil se mi dech, když jsem viděla tak líbezné domečky, a pláž, a ty pestré barvy. Chytilo mě to za srdce a oči měla zalité slzami. Těšila jsem se, jako malá holka, a modlila se, aby mi nic moji cestu nepřekazilo.

Podařilo se mi usnout. To ticho, a občasné pohyby letadla mě uspali. Dokonce se mi zdál nádherný sen. Běhala jsem po pláži jako smyslu zbavená. Byl to tak živý sen, chtěla jsem se ho držet zuby nehty. A dokonce jsem měla pocit, že je hmotný, a já ho opravdu držím. Ještě více jsem ho sevřela ve své moci, chtěla jsem, aby byl jen můj, a nikdo mě z toho snu nebudil, nebo mi ho nevzal.

"Slečno, mohla byste mi pustit ruku?" probudilo mě, když někdo na mě promluvil a malinko se mnou zacloumal. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že se jedná o mého spolucestujícího, který seděl vedle mě. A pak mi oči padly na moji ruku, která křečovitě svírala jeho zápěstí.

Vylekaně jsem svoji ruku dala pryč. Musela jsem být rudá jako rajče. Jak se to mohlo stát? Když jsem si dovolila podívat se na muže, zjistila jsem, že je to opravdu hezký, a přitažlivý muž, s velice krásnou postavou, a moderním oblečením. Bylo mi tak trapně.

"Musím uznat, že máte dost silný stisk," dodal pobaveně.

"Já se omlouvám," nezmohla jsem se na nic jiného. Jestliže takto vypadal můj sen, nemohla jsem si na nic stěžovat. Měl tmavě hnědé vlasy, světle modré až šedé oči, upravované strniště a svůdné plnější rty. Řekla bych, že to byl Portugalec.

"Jsem Tadeu Fernandes, a vy?" představil se mi a natáhl ke mě ruku.

"Já jsem Ingrid Riemann," řekla jsem a jeho ruku přijala.

"Letíte na dovolenou?" vyzvídal.

"Ano," řekla jsem. Rozhodla jsem se, že ve svém novém životě budu opatrnější, co se týkalo mužů a případných citů. Už jsem nechtěla zažít to zklamání, které pro mě dosud bylo denním chlebem.

"Vybrala jste si skvělou zemi. V Portugalsku je krásně," řekl mi. Usmála jsem se.

"Předpokládám, že vy letíte domů," opáčila jsem.

"Ach ano, Estonsko je nádherná země," zasnil se. Já cítila pravý opak. Pro mě to nebyla země zaslíbená, a to jsem se tam narodila.

"Skončilo mi volno, a budu muset jít do práce," postěžoval si. Byl hodně výřečný, jak jsem zjistila. Nevadilo mi to si s ním povídat. Čas strávený v letadle rychleji utíkal.

"Tak to bývá, to dobré rychle uteče, a to horší se vleče," dodala jsem.

"To máte pravdu," přitakal. Jeho angličtina byla taková zvláštní, ale rozuměla jsem mu skvěle, a jeho hlas se hezky poslouchal.

"A kde pracujete?" optal se mě. Nikdy jsem neviděla muže, který by byl takto zvědavý. Byla to příjemná změna.

"Pracovala jsem jako sanitářka v nemocnici v Talinnu," odpověděla jsem pravdivě.

"No páni, takže také zdravotník!" zajásal. Jeho nadšení z tohoto prostého zjištění bylo nakažlivé, a nevadilo mi to. Těmito pocity jsem se chtěla klidně opít. Proto jsem letěla tam, kam letím.

"A co vy? Zdravotní sestra, nebo nějaká ještě vyšší šarže?" optala jsem se a kývla k němu hlavou.

"Vyšší šarže, jak vy tomu říkáte. Musím si to zapamatovat, to je dost dobré. Já jsem lékař," řekl s úsměvem.

Jen jsem uznale kývla. Pacientky z něj musí jít do kolen, a jistě musí mít ihned vysoký tlak, jakmile přijde na vizitu. O lékařích se říkalo, že jsou velcí proutníci, ale co jsem měla vypozorované, tak to bylo takové padesát na padesát.

Povídali jsme si o všem možném, od koníčků, až po sny a oblíbené věci. Když po několika hodinách jsme přistáli, pomalu jsem si toho nevšimla. Skoro jsem až litovala, že ten let netrval déle. S Tadeu se dobře hovořilo. Choval se velice slušně, a vůbec se nijak nepovyšoval. A jeho úsměv byl nádherný. Brala jsem to jako příjemné zpestření, a pomalu a jistě na celý rozhovor přestala myslet. Přede mnou byla další překážka. Vymotat se svými věcmi z letiště a vydat se k mému domu. A nejlepší možná varianta bude vzít si nějakého taxíka. Řidiči taxíku ví nejlépe. Mají město projeté křížem krážem.