Moře pod hvězdami

LXI.

Dlouho jsem nepřemýšlela nad tím, kam pojedeme. Brala jsem to tak, že máme dostatek času, na to abychom procestovali snad celou planetu i s vesmírem. S ním po boku nic nebylo nemožné. S ním jsem byla schopna i létat. A tak jsem rozhodla, že naše další kroky povedou na Kanárské ostrovy. A Marko s tím vesele souhlasil. Skočili jsme na nejbližší letadlo, a mířili tam.

Když jsem poprvé v životě uviděla tu nádheru, co kolem nás byla, rozplakala jsem se, jako malá holka. Chudáka Marka jsem tím vyděsila, ale když jsem mu to vysvětlila, co se ve mě odehrává, usmál se a dopřál mi ten nejsladší polibek. Ubytovali jsme se, a vyrazili ven. Ochutnali jsme spoustu místních dobrot, ne vše nám samozřejmě chutnalo. Například ty mořské plody byly naprosto příšerné. Tenkrát jsem pochopila, že si je víckrát nedám. A proč? Jelikož byly zkažené, ale když jsem je jedla, nepřišlo mi něco, co by mě zastavilo. Důvodem bylo, že jsem nevěděla, jak správně mají chutnat. A pak to také tak dopadlo. Taktak jsem doběhla na toaletu a zvracela a zvracela. Myslela jsem si, že je to moje poslední hodinka života, jak špatně mi bylo. Marko se však zachoval jako ten nejlepší mužský. Pomohl mi. Zavolal lékaře, který přišel až k nám na pokoj, a dal mi nějakou injekci na žaludek, a nějaké prášky. Díky té injekci se mi ulevilo. Přestalo mě to nutit zvracet, i když už jsem v břiše neměla snad ani kapku vody. Položil mě do postele, zakryl a celou noc mě opečovával. Druhý den ráno mi bylo o něco lépe, a ty léky, co mi dal doktor to spravili úplně, takže jsem se zase cítila, jako znovuzrozená. Ulevilo se mi. Bála jsem se a to hodně. Jen jsem před svým přítelem musela smeknout, s jakým klidem to všechno bral, a jak mi dokázal pomoct. Byla jsem mu za to vděčná, jelikož sama bych to nezvládla. To vím jistě.

Pokračovali jsme v dovolené. Koupali jsme s v nádherně teplém moři, jezdily po výletech, prostě jsme si užívali. A jakmile jsme měli vše procestované, nastal čas vybrat další destinaci, kterou navštívíme. A na řadě byl Marko. Dychtivě jsem čekala, kam pojedeme tentokrát. Bali. Vypadlo z něj Bali, což bylo pěkně daleko, ale už jsem se nemohla dočkat. Opět se podívám do míst, kam se třeba jiní nedostanou za celý svůj život. Chtělo se mi křičet radostí. Cesta tam byla naprosto příšerná, několik přestupů, a pak zdlouhavé sezení. Člověk si už nevěděl, jak si má sednout. Nicméně, když jsem měla vedle sebe jeho, vše jsem zvládala s přehledem. Za všech okolností byl pozitivně naladěný. Pamatuji si, jak mi řekl. "Představ si, že bychom z Kanárů šli pěšky, mám dojem, že bychom teprve plavali z ostrova k moři," Představila jsem si sama sebe, jak plavu a rozřehtala jsem se na celé letadlo tak, že se na mě spolucestující otočili a nepěkně se na mě podívali. Přišlo mi to děsně směšné.

Prohlédla jsem si další přiložené fotografie a připsala na svůj seznam další destinace. Kanárské ostrovy a Bali. Chtěla jsem pokračovat v četbě, ale Dario dorazil z práce. Pozdravili jsme se a já mu šla nachystat večeři. Vypadal vcelku unaveně. Naložila jsem mu porci rizota na talíř, a k tomu jsem mu nalila limonádu. Mlčela jsem, čekala jsem až začne sám mluvit. Zdálo se, že má starosti.

"Jak ses měla?" optal se, když dojedl.

"Vcelku dobře, co ty?" optala jsem se.

"Je to náročné. Nečekal jsem, že to bude tak složité," postěžoval si.

"A k tomu flegmatický Nikola, místo, aby mi šel pomoci, si válí šunky někde kdo ví kde!" řekl zmučeně Dario.

"Ty to zvládneš Dario, začátky jsou vždycky těžké, ale uvidíš, že vše dobře dopadne. A tvoje firma bude úspěšná," řekla jsem mu klidným hlasem.

"Nejspíš v nejbližších dnech tam nyní budu déle, jelikož potřebuji se do té práce nějak zaběhnout. Snad ti to nebude vadit, a nějak chvilku to vydržíš," řekl a prosebně se na mě podíval.

"Ano, vydržím," řekla jsem a políbila ho. Usmál se a obejmul mě.

Uvařila jsem nám kávu a přesunuli jsme se na terasu. Počasí bylo příjemné, ale do bazénu se nám moc nechtělo. Cítila jsem, že můj partner je nějaký skleslý a bez nálady. Bylo mi jasné, že má obavy, jak celé vedení firmy bude zvládat, a pak taky jistě netouží potom zklamat vlastního otce. Možná se bojí, přijít si za ním pro radu.

"Co to máš?" optal se Dario a ukázal na otevřenou knihu. Zhluboka jsem se nadechla. Mám vlastně Dariovi říct, jak jsem k tomu svému jmění přišla? A proč bych vlastně nemohla?

"Je to takový příběh o životě mé milované tety Janniky a jejího muže Marka," řekla jsem a posadila se vedle něj.

"Tvoje teta byla slavná? Vydala vlastní autobiografii?" optal se Dario zamyšleně.

"Nikoliv. Jannika Riemann byla žena s umem žít na plno," řekla jsem.

"Víš, moje teta umřela před nějakou dobou, a vše, co nyní mám je díky ní. Udělala ze mě až neslušně bohatou ženskou. A toto, jak tomu říká Album, mi poslala jako poslední střípek jejího života. Poslední dědictví," hovořila jsem.

"Chce mi tím dokázat, že existuje pravá láska na celý život. A že snad existuje na světě nějaká síla, které určité lidi svádí dohromady," pokračovala jsem.

"Jak to přesně ona pociťovala v té době, kdy potkala svého muže. Jsem v četbě teprve na začátku, a už nyní mohu říct, že její život nebyl vždy pohádkový. Zažila mnoho bolesti, i ona ztratila někoho, který ji pak už celý život scházel," mluvila jsem.

"Takže jsi vše zdědila. Tomu říkám štěstí," řekl Dario.

"Ano," sykla jsem. Nejspíš očekával, že jsem se k tomu jmění dostala jinak. Třeba díky rodičům a jejich práci. A nyní jsem mu připadala, jenom holka, co měla štěstí na příbuzné. Nemůžu přece za to, do jaké rodiny jsem se narodila. A buď mě miluje takovou, jaká jsem, nebo ať táhne za včas.

"Ingrid, i kdybys byla chudá jako kostelní myš, nikdy bych se tě nevzdal. Potřebuji tě vedle sebe. Jsi moje droga, ale i přístav, kam se rád vracím. Miluju tě," řekl mi a přisál se mi na rty. A já okamžitě spolupracovala. Slyšela jsem slova, které mi ještě žádný jiný mužský neřekl. Pomalu jsem se začínala cítit, jako tenkrát Jannika.