Moře pod hvězdami

XXXVI.

Dlouho jsem nad zavřeným deníkem seděla, a vstřebávala, co jsem se v něm dočetla. Byl to silný příběh. Plný chyb, bolesti, a ztráty. Už jsem všechno chápala. Proč matka je taková jaká je.  A táty mi bylo neskutečně líto. Všechno odskákal on, a přitom za nic nemohl. Bylo mi ze všeho tak špatně.

Odložila jsem deník stranou, a podívala se na podklady k tomu, co mě čeká v Kefalonii. Záhy jsem zjistila, že na mě čeká malý domeček hned u moře v nějaké obci. Nyní jsem neměla náladu na to, zjišťovat něco navíc. Knihovnu jsem měla jako po boji. Do dnešního dne jsem ji ještě neuklidila. Poté jsem si říkala, že bych ještě mohla zavolat Cristele a vyzvědět od ní nějaké novinky.

"Ahoj!" pozdravila jsem Cristelu, když to konečně zvedla.

"Ahoj, jak se máš?" optala se mě o něco veseleji než posledně.

"Na nic. Dozvěděla jsem se pár novinek o Jannice, a jsem z toho malinko špatná," řekla jsem zcela po pravdě.

"Ublížila zase nějakému dobrákovi, tak jak Ericovi?" optala se.

"To také, ale spíš jsem poznala část její minulosti. Neměla to jednoduché. Zažila spoustu bolesti," opáčila jsem.

"Nechci o tom moc mluvit. Dost mě to sužuje. Raději mi řekni, co brácha?" předběhla jsem ji. Nechtěla jsem to probírat s ní nějak dopodrobna.

"Erico si našel novou přítelkyni. Dost jim to spolu sluší. Laura je hrozně fajn. Tvůj dopis si však přečetl. Nijak zvlášť se k němu nevyjadřoval," švitořila. Pocítila jsem v hrudi spalující žár. Nechápala jsem, co jsem si jako myslela.

"Tak aspoň, že tak. Jsem ráda, že je šťastný," řekla jsem rychle.

"Vypadá to, že je konečně vše, tak jak má být," hovořila Cristela.

"Kam míříš nyní? Už jsi to zjistila?" vyzvídala Cristela.

"Kefalonie," sykla jsem.

"Takže tentokrát Řecko? To zní nádherně. Pořádně si to užij," řekla Cristela. Jen jsem si sama pro sebe přikývla.

"Pokusím se," sykla jsem. Poté jsme se rozloučili a já klesla do židle.

Přesně toto jsem chtěla, aby si Erico našel slečnu, která bude lepší jak já. Bude si jeho hodné povahy vážit, tak proč se cítím tak, jak se cítím? Rozplakala jsem se. Cítila jsem se tak osamělá, a nemilovaná. Když jsem se podívala na knihovnu a knihy poválené všude kolem, povzdechla jsem si.

Loudala jsem se, teprve jsem měla první poličku obsazenou. Dělala jsem si časté přestávky. Chtěla jsem jít pokračovat, ale vytrhl mě z toho zvonek u dveří. Nevěděla jsem, jestliže se mi chce vůbec otevřít. Nakonec jsem se však zvedla a šla ke dveřím.

Za dveřmi stála Rusti, oblečená v modrých mini šatech. Krásně nalíčená, a veselá. Bylo to pro mě překvapení.

"Ahoj!" řekla vesele a já ji pozvala dál.

"Musím ti poděkovat!" řekla vesele a skočila na mě, a vtáhla mě do medvědího objetí.

"Ehm, a za co?" zeptala jsem se. Vůbec jsem nevěděla, za co by mi měla být vděčná.

"Promluvila jsem si s Valerim, vše jsem mu řekla. A představ si, dá nám šanci!" vypískla. Byla nadšená, a hýřila pozitivní energii.

"Tak to jsem strašně ráda!" řekla jsem vesele.

"Tak jdeme?" optala se.

"Kam?" optala jsem se.

"Na jednu párty, je tam přísný dress code, zapomněla jsi?" vypískla.