XXXIX.

16 2 0
                                    

Včerejší krásný večer strávený se Sandrosem skončil pozdě v noci. Koupali jsme se, a líbali se. Měla jsem pocit, že se jeho rtů, doplněné lehkým píchání vousů nikdy nenabažím. Tím to však skončilo. Políbil mě na dobrou noc, a dodal, že si rád nechá zdát o tom, co by se mohlo dít, kdyby mé pozvání přijal. Pozvala jsem ho k sobě domů. Doteď jsem nebyla schopná pochopit, kde se to ve mě bere. Měla jsem pocit, jako by moje tělo reagovalo bez impulsů z mozku. Mohl to být ten pravý?

Vstala jsem z postele, a šla si udělat snídani. Už bylo na čase, abych svoji životosprávu trochu upravila. Za posledních pár dní jsem toho moc nesnědla. Najedla jsem se a poté pohlédla na krabici, která ležela od včera na stole. Konečně se budu moci začíst. Zase zjistím další etapu ze života své tety.

Otevřela jsem krabici, a uviděla jsem tam deník. Přesně to, co jsem očekávala. Opět byl tenký. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Když jsem se dotkla povrchu deníku, mravenčilo mi v prstech z toho, jak moje tělo bylo napnuté a nedočkavé. Prahlo po tom, vědět o své příbuzné všechno. Déle jsem už nemohla odolávat.

Milá Ingrid,

V době kdy čteš tyto řádky, jsem měla již velice málo času. A proto je možné, že moje vyprávění bude opět chaotické, ale když sis s tím poradila v Monaku, tak tady také.

Proč jsem vybrala Asos? Jistě si kladeš tuto otázku. Bylo to záměrné, a pokud půjde vše tak, jak jsem naplánovala, opustíš Kefalonii na poslední místo, jako úplně jiný člověk. Vše se urovná, a až teprve pocítíš tu pravou chuť svobody, a smíření.

Jen mi slib, že zde zůstaneš aspoň týden. Potřebuje to čas.

Také jsi jistě poznala mého dobrého přítele Sandrose. Vyřiď mu pozdrav ode mě. Moc mi pomohl se vším se smířit. Odjížděla jsem odsud klidná, a připravená. To hlavně díky němu.

Nyní se již pusť do čtení další mé etapy mého života. Do doby, kdy jsem si říkala, že bych mohla najít štěstí v jiné zemi.

Vypadalo to, že teta pro mě připravila nějaké překvapení. Proč jinak by chtěla, abych tady aspoň týden zůstala? Hlava mi to nebrala. Musela jsem pokračovat.

Od smrti mého milovaného Marka uběhla už nějaká doba. Přesně dva roky. Celou tu dobu jsem se trápila, po nocích velice často plakala, a nevěděla, co si se životem počít dál. Ztratila jsem svého parťáka, za bráchou jsem jít nechtěla. Vždyť jsem mu zničila život, byť se nikdy v mém životě nestalo, že by mi to jedinkrát vyčetl, že jsem své kamarádce přebrala kluka, a ona se takto pomstila. Když nad tím přemýšlím, byl to velice zvláštní druh pomsty. Vždyť si dobrovolně zničila i svůj život, a nemusela. Věřila jsem, že by si jistě našla někoho jiného, do kterého by se zamilovala tak jak do Marka. Proč se od toho neoprostila, nezkusila štěstí hledat někde jinde, mi nikdy nevysvětlila. To jsem však odbočila. Zpět.

Rodiče byly již dávno po smrti. A i kdyby byli na světě, jistě bych si vyslechla spoustu moralizujících řečí. Nejdříve Armina skoro vychovám, a pak udělám takový podraz na nejlepší kamarádku. A takto pořád dokola. I tak mě dokázali podpořit, i když měli své výhrady. Byly oba spravedlivý. A to jsem si na nich nejvíce cenila. Když jsme s bráchou něco provedli, každý jsme rodičům říkali svoji pravdu, ne, že bychom lhali, ale každý to viděl jinak. Vždy si poslechli obě verze, a podle toho rozhodli. Nikdy nikomu nenadržovali. To jsem však zase odbočila!

Po těch dvou rokách plné bolesti, stesku, a výčitek jsem se rozhodla, že už toho bylo dost, že je škoda sedět v doma v Talinnu, kde mě již nic nedrželo. A peněz bylo tolik, že bylo zbytečné, aby jen tak hnili někde v bance. Proč? A tak jsem sedla za počítač, a hledala místa, která by mě oslovila. Všude kde jsi byla, byly moje spontánní rozhodnutí. První byl Lisabon. Malebné městečko, ke mě volalo. Neodolatelně. Začala jsem hledat hotely, a řešit letenky. Najednou jsem se začala těšit. Konečně.

Lisabon pro mě byl nový svět. Jako první jsem si prohlédla památky. Líbilo se mi tam. Měla jsem vizi, že se tam usadím dokonce na trvalo. Když jsem se procházela ulicemi, narazila jsem na dům, který předčil veškeré mé sny. A co víc jsem si mohla přát? Byl na prodej! Chápeš to. Ještě teď mě neopustilo to nadšení, když si na celý ten okamžik vzpomenu. Neváhala jsem ani minutu a koupila ho. Další den jsem se do něj nastěhovala a koukala na krásný výhled z terasy.

Co víc jsem si mohla přát? V té době mi na mysl přišla myšlenka, jestli bych se opět mohla do někoho zamilovat. Byť mi bylo skoro padesát. Ještě jsem si nepřipadala tak stará, a ošklivá. Nechtěla jsem zbytek života prosedět doma u pletení svetrů. A tak jsem začala chodit ven, a sem tam navštívila nějaký ten bar. V jednom z nich jsem se potkala s docela milou ženskou. Jistě víš o koho šlo. Cristela. Dobře jsme se bavili, věkový rozdíl nás nijak nelimitoval, a to se mi líbilo. Připadala jsem si zase mladá. Poté mi představila svého bratra Erica. Je to velice krásný muž, tenkrát se mi moc líbil.

A když se ukázalo, že je to můj soused, málem jsem se zbláznila. Všechno se jevilo tak fajn. Začali jsme společně trávit hodně času. Měla jsem pocit, že jemu mohu říct snad úplně všechno. Erico má neuvěřitelné umění naslouchat. Všechno bylo skvělé.

Celý náš vztah jsem viděla v pouhé přítomnosti, a spontánnosti. Věděla jsem, že naše láska nemá budoucnost. Erico byl mladý muž, a já byla o tolik let starší. Byla jsem přesvědčena, že to vidí stejně. Přece mu musí být jasné, že nejsem správná žena. Ještě nenašel tu pravou pro rodinu. Já mu toto nemohla splnit. Jednak proto, že jsem byla stará, a po tom, co se mi v minulosti stalo, jsem v sobě měla jakýsi blok. Nešlo to. A navíc. Postupem času jeho silná láska mě začala dusit. Připadala jsem si uvězněná. Museli jsme spolu být každý den, jen co přišel z práce. Už jsem to nemohla déle snášet. Bylo na čase si vše vyjasnit. A já musela pryč. Pochopila jsem, že moje osobnost se dost změnila. Už jsem nebyla ženou v domácnosti, která se láskyplně stará o svého nemocného muže. Byla jsem najednou zase mladá, rozverná a po dobrodružství toužící žena.

Opět jsem zasedla za počítač a náhodně hledala místo, které by mě oslovilo stejně, jako Lisabon. Hledala jsem dlouho. Už to vypadalo, že nic nejdu, až jsem narazila na Monako. Nadchlo mě to snad o stupeň víc, než když jsem objevila hlavní město Portugalska. Těšila jsem se.

Nastal čas, opustit Erica. Oba jsme si měli sednout ke stolu, nalít si víno, a popovídat si o všem. A uzavřít náš vztah jednou pro vždy. Zavřít ho, jako přečtenou knihu, a uklidit ji do knihovny, jako hezkou vzpomínku. Jenže jsem se nedokázala odhodlat. Erico stále mlel a mlel, že jsem to nakonec vzdala. Sbalila jsem se, a do schránky mu vhodila dopis na rozloučenou.

Proboha! Chytila jsem se za hlavu. Já to udělala podobně. Udělalo se mi nevolno. Měla jsem pocit, jako by se historie opakovala, alespoň takto Erico mohl vnímat. Musí nás obě děsně nenávidět. Promnula jsem si oči, a s povzdechem pokračovala v čtení.

Bylo to ode mě odporné, nezodpovědné a možná i zbabělé, ale v tu chvíli jsem chtěla být co nejrychleji pryč. Viděla jsem se už v Monaku. Ve svém životě jsem toho hodně posrala, a zkazila, či znepříjemnila život několika lidem. První byla Elen, následoval Armin, pak Erico, a to jsem ještě nevěděla, co mě čekalo v Monaku.

Moře pod hvězdamiDonde viven las historias. Descúbrelo ahora