Moře pod hvězdami

XI.

Nepamatuji si, kdy posledně jsem vstávala z postele takto odpočinutá a svěží. Dokonce mě nerozhodil ani posun času. Muselo to být zdejším vzduchem a atmosférou. Došla jsem na pláž a po tvářích mi tekly slzy. Měla jsem pocit, že větší nádhery na světě není. Já nic krásnějšího za svůj život neviděla. Vyzula jsem si sandály, a zabořila chodila do příjemně horkého písku, a slastně přivřela oči.

Roztáhla jsem si deku kousek od dvojice holek, a posadila se na ni. Můj pohled okamžitě zamířil na průzračně modrou hladinu moře, která šuměla a šplouchala. Mluvila svým vábivým jazykem, kterému jsem rozuměla tak nějak srdcem. Najednou jako by v mé hrudi mohlo i létat, klidně skákat radostí. Po chvíli jsem si svlékla šaty a jen v plavkách šla do moře, kde několik lidí dovádělo.

Voda byla příjemná, a osvěžující. Plavala jsem jen tak daleko, abych měla dostatek sil se vrátit zase zpátky. Mé tělo bylo schopné všeho. Kdybych si usmyslela, že skočím dvojité salto vzad, tak bych ho skočila. Musela jsem však stát nohama pevně na zemi, nejspíš bych se hlavou zabořila do písku, jako pštros. A o takový trapas jsem vážně nestála.

Vylezla jsem z vody, a sedla si na deku. Nepotřebovala jsem přes sebe dávat osušku. Lehký a teplý větřík mě za chvíli osušil. Slunila jsem se a ničeho a nikoho si nevšímala. Byla to skvělá terapie na všechny psychické neduhy a možná i ty fyzické. Prozatím mi samota nijak nevadila. Sama pro sebe jsem si stačila, a večer jdu na ten večírek, takže jsem věřila, že najdu nějaké kamarády právě tam.

Z ničeho nic mě trefil do hlavy něčí volejbalový míč. Bylo to docela nepříjemné, a samozřejmě jsem se docela lekla, jelikož jsem to vůbec nečekala. Podívala jsem se tím směrem, a zrovna ke mě šla jedna blondýnka s naprosto perfektní postavou.

"Omlouvám se," omluvila se a malinko se usmála.

"To je v pohodě," opáčila jsem a míč ji hodila.

"Jsem Cristela Minguel, a ty?" optala se mě. Nevěřila bych, že Portugalci jsou takto přátelští a ihned se každému představují. Nemínila jsem si na to stěžovat.

"Ingrid Riemann," opáčila jsem.

"Nechtěla bys sis se mnou a s Edite zapinkat?" optala se.

"Můžu to zkusit, nevím, jak moc mi to půjde," řekla jsem s úsměvem, a šla jsem s nimi si pinkat.

Po pravdě, kdo ví jak dobrá jsem nebyla, ale docela jsme se zasmáli. Snažila jsem se hru nekazit, a jakžtakž se to dařilo. Dozvěděla jsem se o nich pár zajímavých věcí. Edite byla Cristely sestřenice, která od malička žila ve Francii, a u ní byla jen na dovolené.

Strávila jsem s nimi příjemné odpoledne. Byly tři hodiny, a po pravdě jsem si ani nevšimla, jak ten čas letí. Cristela a Edite byly hrozně fajn. Bezstarostné a plné energie. Potřebovala jsem se obklopovat takovými lidmi. Celou cestu domů jsem nad tím přemýšlela. Jak mi prospívá, být mezi těmi správnými lidmi. Na jednu stranu jsem si říkala, jestliže nejsem moc rychlá, a nepovažuji je za své přátele moc brzy, ale na tu druhou stranu, jsem nechtěla vypadat jako nějaká netýkavka, či nějaká arogantní pipka. Teta Jannika byla také odvážná, a riskovala. Mohla bych si z ní vzít příklad. Brát věci tak jak jsou, a nechat věci tak jak plynou. Dát všemu volný průběh, ale v rozumných mezích.

Zavřela jsem za sebou vchodovými dveřmi mého království, a klíč opět dala na malý věšák. Vyzula jsem se a pádila nahoru. Ihned jsem dala sušit plavky ven na terasu, kde jsem je přehodila přes opěradlo židle, a to samé jsem udělala i s osuškou. Poté jsem si umyla ruce, a nandala si porci kuřecího těstovinového salátu, co mi zbyl včera od večeře k pozdnímu obědu. Vše mi tak vyhovovalo, žila jsem si tak, já chtěla. Nikdo mi do ničeho nemluvil, neříkal, co mám a nemám dělat, neradil, nepoučoval, a podobně. Vůbec mi to nechybělo.