Moře pod hvězdami

LXVI.

Seděla jsem na toaletě a koukala na dvě čárky na těhotenském testu. Snažila jsem se popadnout dech, a uklidnit se. Měla jsem ohromnou radost. Vždyť budeme rodina! Vyšla jsem z koupelny, a došla do obýváku. Marko seděl na gauči, a zrovna cosi četl. Když jsem mu oznámila, že bude tatínkem, očích měl slzy štěstí. Obejmul mě, políbil. Vše bylo v pořádku. Když jsem poprvé uviděla ultrazvuk, z jedné strany jsem tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak zajímavé, že z lásky se dal vytvořit nový život. Vážila jsem si toho štěstí, že mi dopřálo stát se budoucí maminkou, a těšila jsem se, až si naše malé děťátko pochovám v náručí, políbím na tvářičku, chytím jeho ručičku. Pokaždé, když jsem šla do poradny jsem se modlila, aby všechno bylo v pořádku, a malé se vyvíjelo tak, jak má. A když tomu tak bylo, ulevilo se mi. Pokaždé jsem poděkovala bohu, ne, že bych na něj kdoví jak věřila, ale v tu chvíli mi to pomáhalo. Bříško mi rostlo a rostlo, a budoucí tatínek se cítil jako král. Celá naše rodina se těšila na nový přírůstek do rodiny. Na nejmladšího člena. Užívala jsem si každičkou minutu toho stavu, každý pohyb našeho syna. Když jsem oznámila Markovi, že čekáme syna, byl na sebe pyšný. Prý potřeboval parťáka, a přesilu na mě. Musela jsem se tomu smát. Pohlaví mého dítěte mě osobně, mi bylo úplný šumák, hlavně když bude zdravý, a vše dobře dopadne. A pak už budeme jenom spolu a půjdeme po nové cestě.

Den D, byl zde. Náš malý chtěl jít za námi. Přijít na svět. Vše, šlo jak mělo. Z jedné strany jsem trpěla příšernými bolestmi, které jsem v životě nezažila, ale z druhé strany jsem se těšila, až poprvé uslyším Mattiho pláč, a poprvé si ho pochovám ve své náruči. Marko byl mojí velkou oporou, obskakoval mě, jako nějakou princeznu a utěšoval mě. Masíroval, a pomáhal mi, nějak tu bolest zvládnout. Můžu říci, že jsem měla co dělat. Slzy mi tekly, ale nějak jsem to psychicky zvládala líp, jak fyzicky. Chvíli jsem chodila, chvíli ležela, chvíli poskakovala na fitness balónu. Trvalo to skoro celou noc, a až nad ránem, jsme se konečně dočkali. Dělala jsem vše, jak mi lékař s porodní asistentkou říkali. Marko mě držel za ruku, a povzbuzoval mě.

Byl na světě! Byl s námi. Jenže já nic neslyšela. Nic. Viděla jsem, jak ho lékař s porodní asistentkou oživují, jak někam volají, a následně i odešli do jiné místnosti. Jen nám stačili říct, ať ležím, a nevstávám. A ať počkáme. Plakala jsem, strašně jsem plakala. Marko byl stále se mnou, držel mě za ruku, a říkal mi utěšující slova. Jenomže já nebyla schopna myslet na nic jiného než na to, že můj malý chlapeček, můj syn je někde za dveřmi, a já mu nemám jak pomoci. Musím čekat. Modlila jsem se, poprvé v životě jsem se modlila k bohu, ať mi syna nebere. Vždyť byl tak bezbranný, nevinný a jistě krásný. Bylo to nekonečné, trýznivě se vlekla každá vteřinka. A já pomalu začínala panikařit, a třást se strachy i zimou. Plakala jsem stále, a stále.

Když se ty dveře konečně otevřeli, myslela jsem, že se zblázním. S nadějí jsem čekala, že mi řeknou aspoň částečně pozitivní zprávu, bylo by mi jedno, pokud by měl být nějak hendikepovaný. Pořád to byl náš syn, a dala bych mu stejnou lásku, jako kdyby byl v pořádku. Jenže jejich tváře tak nevypadaly. Ty slova nikdy, nikdy nezapomenu. "Je nám to moc líto. Bohužel, jsme vašeho chlapečka přivést k životu nedokázali," Když jsem to uslyšela, málem se mi zastavilo srdce, hrudník jsem měla v žáru. Plakala jsem a tak naříkala. Jediné, na co jsem se zmohla bylo, že jsem je požádala, že ho chci vidět, že si ho chci pochovat. A bylo mi to umožněno. Když jsem ho poprvé uviděla, byl nádherný, takový jakého jsem si vysnila. Měl hodně rysů Marka. Byl tak krásný, a vypadal, jako by pouze spinkal, ale nedýchal, jeho tělíčko bylo bezvládné. Podívala jsem se do očí svého muže, a poprvé v životě v nich uviděla slzy. Slzy neuvěřitelného zármutku.

Dala jsem Mattimu několik polibků, a plakala. Nešlo to zastavit, a nebyl důvod to nějak krotit. Naříkala jsem přes celý porodní sál. Držela jsem svého chlapečka, a nevěděla, co si počít. Měla jsem pocit, že něco ve mě umřelo spolu s Mattim. Poprvé v životě jsem se modlila k bohu, prosila, žadonila ho, aby nám pomohl, ale nevyslyšel nás. A v tu chvíli jsem ho zavrhla, a začala ho nenávidět. Kdyby nějaký ten bůh byl, existoval, tak by nedopustil, aby můj malý a nevinný syn umřel.

Mattiho si pochoval i Marko. Byl to bolestivý okamžik. Věděla jsem, už tehdy jsem si byla jistá, že to náš vztah hodně poznamená. Nám oběma osud vrazil dýku do srdce. Poté nám Mattiho vzali, a já šla na oddělení, kde jsem si potom všem měla odpočinout. Jenže já chtěla raději umřít. Začala jsem se obviňovat, že jsem špatná matka, že jsem nedokázala na svět přivést živého a zdravého syna.

Utřela jsem si slzy. Matti byl opravdu překrásný. Měla jsem možnost vidět ho na přiložených fotografiích, a nemohla jsem pochopit, jak to Jannika mohla přežít. Jak mohla přežít smrt vlastního dítěte. Musela jsem album dát stranou, a jít se napít. V krku mi vyschlo, a cítila jsem se dost mizerně. V kuchyni jsem se potkala s Rominou, a požádala ji, jestliže by mi nenalila trochu minerálky.

"Je vám dobře, slečno Riemann?" zeptala se mě. Nejspíš to na mě bylo vidět. Poslední dobou, mi nebylo vůbec dobře.

"Nejspíš mám jen nízký tlak, a to deštivé počasí venku mi taky zrovna nevoní," opáčila jsem a s díky převzala od ní skleničku s pitím.

"To chápu, už by mohlo být zase hezky," řekla mi. Jen jsem přikývla, a posadila se na gauč.

Dario byl opět v práci. Nyní tam také býval déle. Nebavilo mě to zde samotnou, a jediný můj společník byla Romina. Přemýšlela jsem nad vším možným. Jak se zde mám zabavit? Tetino album čtu pořád, hltám každé slovo. Na svém seznamu jsem měla napsáno už spoustu zemí. A vypadalo to, že ho brzy dočtu. Opravdu láska mezi ní a Markem byla opravdu bezmezná. Nelhala, pohled z fotek by vše prozradil. Oni dva si byly vážně souzení. Chtěla bych také být si tak jistá, jako ona byla tenkrát, když spolu začali chodit. Věděla, že je to on. Ten, na kterého celý svůj život čekala. Když jsem se však podívala na nás dva, nebyla jsem si tak jistá, jak Jannika. A vše bylo v pořádku. Dario se ke mě choval velice hezky, a svojí lásku mi dával hodně najevo. To samé i já.