XXVI.

18 2 0
                                    

Ráno jsem vstala a cítila se odpočatá. Postel byla velice pohodlná. Nevybalených kufrů v hale jsem si všimla, až když jsem si šla čistit zuby. Přemýšlela jsem, jestliže má cenu vůbec vybalovat. Byla jsem přesvědčená, že během dneška se rozhodne, jak je to s tetiným dědictvím. Pokud něco najdu, budu moci klidně pokračovat dál. Bez zdržení. Zamručelo mi v břiše. Až nyní jsem si uvědomila, že od včerejší snídaně jsem nic pořádného nejedla.

Hledání muselo počkat, jelikož mi bylo z hladu dosti nevolno. A proto jsem se rozhodla, že si na snídani zajdu, a cestou zpět si nakoupím nějaké věci k obědu. Po chvíli jsem měla pocit, že jsem zabloudila, ale menší na půl kavárna a na půl bistro se mi dostalo do cesty. A tak jsem zaplula dovnitř a posadila se k poslednímu prázdnému stolu. Jako by to místo, čekalo přímo na mě. Vzala jsem do ruky denní nabídku a začetla se.

"Co vám mohu nabídnout?" optal se mě číšník. Když jsem vzhlédla, málem se můj pohled utopil v neuvěřitelně modrých očích. Rychle jsem se podívala jinam. A rozhodla se pro klasiku.

"Dala bych si ty lívance," řekla jsem a zavřela knížku s nabídkou.

"Dobře, a něco k pití?" pokračoval.

"Kávu, třeba Latté," opáčila jsem. Jen kývl a odešel.

Nemohla jsem přestat myslet na tu knihovnu. Obrátím ji vzhůru nohama, dokud nenajdu to, co hledám. Jenže Monako bylo tak nádherné, že by byla škoda se zde malinko nezdržet. Začali mě přemáhat pocity, které mě nutili k tomu zde nějaký ten čas zůstat. Přemýšlela jsem o všem možném. Poté mě napadlo, že bych mohla vytočit číslo své kamarádky, a zjistit, jestliže si Erico přečetl ten dopis.

"Ahoj, tady Ingrid," ozvala jsem se do telefonu, když Cristela přijala hovor.

"Ahoj, tak co jak je v Monaku?" pozdravila a optala se.

"Zatím je to takové rozpačité. Je tu nádherně, ale není to úplně ono," odpověděla jsem zcela po pravdě.

"Chtěla jsem se jen na něco zeptat. Nevíš, jestliže si Erico přečetl ten dopis, co jsem mu dala do schránky v den mého odjezdu?" optala jsem se a dychtivě čekala na její odpověď.

"Říkal, že ho našel, ale prý ho nečetl. Po pravdě, se na něj nemůže ani podívat," ozvalo se v telefonu.

"To samozřejmě chápu. Já se na sebe také nemohu podívat," dodala jsem. Cristela si jen povzdechla.

"Budu muset končit, jsem v práci, moc se s tebou vybavovat nemůžu," řekla moje kamarádka.

"Chápu," sykla jsem a nakonec jsme se rozloučili.

Z očích se mi opět spustili slzy, které nešli zastavit. Trápilo mě, že jsem Ericovi tolik ublížila, a že mi není schopen přijít na jméno. Kdybych o tom dědictví věděla dřív, buď bych si s ním nic nezačala, nebo bychom tu cestu sem naplánovali společně. Jenomže já to celé vymyslela špatně. Vůbec jsem se na něj neohlížela, myslela jsem si, že mu to jen zavčas oznámím, a on bude moct jet hned se mnou.

Nevím, co mě přinutilo vzhlédnout od stolu. Až pak jsem to zjistila. Byl to něčí upřený pohled. Moje oči se střetly s mužem sedící u vedlejšího stolu. Okolo měl nějaké své známé. Byl velice sympatický, a hezký. Nevím, co mě přimělo na něj koukat tak dlouho. A z jedné strany jsem byla ráda, že mě cosi vyrušilo, jelikož jsem byla jako v transu.

"Vaše objednávka," ozvalo se. Nechápavě jsem vzhlédla na číšníka, a až pak jsem si uvědomila, že mi přinesl kávu a lívance, které jsem si u něj před chvílí objednala.

"Stalo se něco? Mohu vám nějak pomoci?" optal se, když si všiml mých slz.

"Ne, nic se nestalo," řekla jsem rychle a převzala od něj jídlo i s kávou. Když viděl, že se nemám k tomu, že bych byla sdílnější, nechal mě o samotě a šel obsloužit další zákazníky.

Pustila jsem se do jídla. Lívance byly naprosto skvělé, pochutnala jsem si. Ten cukr mi udělal dobře jak na duši, tak i po těle. Můj obří hlad byl ukojen, a já měla pocit, že i moje mysl malinko pookřála. Bylo vidět, že tu energii jsem potřebovala jako sůl. Zaplatila jsem a vydala se na cestu zpět.

Vrátila jsem se do bytu, a opět zakopla o své kufry, které jsem doposud nebyla schopná vybalit, nebo je dát aspoň na stranu. Povzdechla jsem si, a šla si umýt ruce. Drobný nákup jsem vyskládala na linku, a dál se tím nezaobírala. Lámala jsem si hlavu nad tím, kdo vlastně teta Jannika byla. Co byla za člověka? Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem o ní nic moc říct. Většinu času byla pryč, poctila nás svoji návštěvou za celé ty léta snad jenom dvakrát, a pokaždé se to neobešlo bez hádky mezi mámou, tátou, tetou a přizvukujícím bráchou.

Byla pro mě jedno velké tajemství. Žena, velice bohatá žena, s pestrým životem plný radovánek, a luxusu. Bylo to jen navenek? Či uvnitř ve svém nitru byla někdo úplně jiný? A kde vzala své druhé příjmení Tomingas? Vymyslela si ho, nebo se za někoho provdala? Copak nemám naději zjistit o ní něco víc?

Přemýšlela jsem z pohledem upřeným na knihovnu. Nechtělo se mi tomu věřit, mě by její závěť neměla nějaký hlubší význam. Rozhodla jsem se, že celou tu knihovnu obrátím vzhůru nohama, a až poté se podívám po krásách zdejší země. Uvědomila jsem si, že nebýt Franca, a jeho záhadném neklidu na pianu, bych skříňku nikdy neobjevila, a nejspíš bych zůstala po boku Erica snad navždy. Je možné, že by to mohlo být znamení? Či kocour jen cítil nějaký zajímavý pach, který ho vábil? Říká se, že kočky dokážou do sebe vstřebat špatnou energii, a tím nás chrání, ale dalo tomuto tvrzení vůbec důvěřovat? Rozesmála jsem se nad svojí bujnou fantazií a praštila se do čela. Byla bych opravdu praštěná, kdybych takovým povídačkám věřila.

Uvařila jsem si dnes už druhou kávu, otevřela střešní okno, aby mi zde proudil čerstvý vzduch, a přesunula se do obývací části. Hrnek s kávou jsem položila na konferenční stolek, a se založenýma rukama v bok jsem rozmýšlela, odkud začnu. Už dopředu jsem věděla, že jestliže zde teta něco skryla, jistě to udělala tak, abych si s tím musela dát práci, abych to našla. Co si pamatuji, vždy tvrdila, že nikdy nic není zadarmo, vše něco stojí. Předpokládám, že se tím to řídila celý život. A už jen to potvrzuje ta skříňka ukrytá v pianu.

Moře pod hvězdamiWhere stories live. Discover now