Moře pod hvězdami

XXIII.

Seděla jsem na místě spolujezdce a nevěděla, kam má Erico namířeno. Nechtěl mi prozradit, co má v plánu. A tak jsem byla nucena sedět a čekat. Nadšeně mi říkal, jak tento víkend bude ten nejlepší, jaký jsem kdy zažila. Z jedné strany jsem se těšila, byla jsem napnutá, jako struna, co na mě čeká. A z té druhé strany mě hlodalo svědomí. Ještě stále jsem se neodhodlala Ericovi říci, a mé cestě do Monaka. Již jsem měla koupenou letenku. Dala jsem si ultimátům, že do čtrnácti dnů mu o tom musím říct, a přesvědčit ho, aby se vydal se mnou. Docela jsem si za to nadávala. Sama na sebe jsem si upletla ještě větší bič, jenže z takovou bych se tam nikdy nedostala.

Vyjeli jsme docela brzy, a jeli jsme už dvě hodiny, a já stále neměla tušení, kam míříme. Po chvíli Erico zastavil u jednoho menšího penzionu, a pokynul mi, abych vystoupila. Byly jsme v středně velké vesnici. Působilo to tu na mě zvláštním dojmem. Jako by se zde zastavil čas. Erico nám vzal zavazadla, a společně jsme šli k menšímu penzionu. Jakmile jsme do něj vkročili, bylo mi jasné, že se nebude jednat o žádný luxus, ale i tak to zde vábilo útulnou atmosférou. Zapsali jsme se a poté šli po schodech do patra. Zastavili jsme se hned u prvních dveří, a Erico je odemkl. Objevil se před námi příjemný pokojíček, ve kterém byla manželská postel, pár skříní, křesílka a konferenční stolek. Koupelna nikde.

Zapadli jsme dovnitř, a trošku se vybalili. Převlékla jsem se do pohodlnějšího oblečení, a poté jsme vyšli ven. Před penzionem na nás čekali dvě jízdní kola. Koukala jsem na ně, jako na zjevení.

"Říkal jsem si, že bychom se mohli po okolí trochu projet," řekl Erico a podal mi helmu. Nebránila jsem se tomu, mohlo to být fajn. Byť jsem nebyla kdoví jak velký sportovní fanda.

"To je paráda," řekla jsem.

A tak jsme vyjeli, bylo to vcelku pohodové. Vlasy mi poletovali kolem, a okolní krajina byla malebná. Člověk zde měl pocit, že tady mu nic neuteče, že čas tolik nespěchá. Vychutnávala jsem si ten jednotvárný pohyb, kterým jsem se posouvala dopředu. Tempo jsem si udávala sama. Zhluboka jsem dýchala, a nasávala do sebe ten čerstvý a voňavý vzduch.

Zastavili jsme až po několika kilometrech. Nemohla jsem už vydržet. Moje zadnice nebyla zvyklá na zdlouhavé sezení na tvrdém sedle kola. Jakmile jsem si trošku odpočinula, pokračovali jsme dál. Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, jen ne na to, že menší pauza absolutně ničemu nepomohla. Erico mě ujišťoval, že už jen kilometr a půl a budeme na místě. To jsem ještě netušila, že závěrečný úsek bude do prudkého kopce.

V polovině jsem snahu kopec vyšlapat vzdala, a šla pěšky. A s tím zadkem to také nebyla kdoví jaká sláva. Sáhla jsem si skoro na dno svých sil. Představa, že mě čeká ještě cesta zpátky, byla naprosto příšerná. Erico byl kus přede mnou, a neměla jsem mu to vůbec za zlé. Jen jsem ho zdržovala. Když jsem se konečně vyškrábala nahoru, sotva jsem popadala dech.

"Jsem na tebe pyšný, že jsi to zvládla až sem. Uvidíš, že toho nebudeš litovat," řekl mi Erico a políbil mě na čelo. Já toho už litovala. Na velké fyzické aktivity jsem prostě nebyla stavěná.

Popošli jsme dál, a odložili jízdní kola stranou. Najednou se přede mnou objevil neuvěřitelný výhled. Díky tomu, že bylo jasno jsem měla pocit, že jsem schopná dohlédnout snad až do Estonska, což bylo naprosto vyloučené a nemožné. Tajil se mi dech, a po zádech mi přeletěl příjemný a dojemný mráz. Člověku se z té nádhery drali slzy do očí. Opravdu jsem byla Ericovi vděčná, že mě sem vzal, jen příště bychom mohli zkusit jiný dopravní prostředek. Bolest zadku mi celý prožitek jenom kazila.

Posadili jsme se do trávy a mlčky koukali na vesničku pod námi a spoustu dalších lesů, vyvýšenin, pahorků, a kdo ví, co ještě. Nemohla jsem se těch hezkých pocitů a vjemů nabažit. Erico mi jemně sevřel dlaň a donutil mě se na něj podívat. V jeho krásné tváři se zračilo mnohé. Spokojenost, klid a ještě něco. Když jsem to zjistila, udělalo se mi krapet nevolno. Nikdy jsem nepotkala žádného muže, který by dokázal své srdce otevřít a zamilovat se, takto rychle. O budoucnosti jsme spolu zatím nehovořili, ale i tak jsem byla schopna vydedukovat, jak by si celý náš společný život představoval. Kdybych ho potkala v Estonsku a malinko dříve, nejspíš by to tak i dopadlo. Skončili bychom spolu, a já už nic nehledala.

Jenomže já svoji budoucnost už v Estonsku rázně přehodnotila, a to díky Jannice. Otevřela mi oči. Ještě jsem byla mladá na to, abych se stala manželkou, matkou dvou dětí, a žila ten klasický stereotypní život. Ten čas na to přijde, tím jsem si byla jistá. Jenže Erico měl třicet, a evidentně si to všechno dokázal představit, a to ke všemu se mnou.

"Miluji tě, Ingrid," řekl mi a celou dobu se mi díval do očí. Proboha! Co mu mám říct? Mám ho ráda to ano, ale celou tu dobu se bojím zamilovat, pak mi teta otevře oči dopisem, a já prozřu, a uvědomím si, co vlastně chci. A teď tohle.

"Já tebe taky," sykla jsem, a on mě políbil.

Cesta zpět byla pro mě ohromným utrpením. Vůbec jsem svůj zadek necítila. Jenže Erico však volil jinou cestu, a já měla dojem, že je to snad ještě delší. Po nějaké době jsme se vrátili do vesnice, ale z jiné strany. Erico zastavil u jednoho menšího rodinného domu, který by již potřeboval mužskou ruku. Bylo potřeba spravit okap, okenice, a plot.

Velice ochotně jsem slezla z kola. Vypadalo to, že půjdeme dovnitř. Erico jen na chvíli zaváhal. Poté otevřel branku, která hlasitě zavrzala, a pokynul mi, abych ho následovala. Na nic jsem se neptala a šla za ním. Obešli jsme dům, a poté se zastavili před vchodovými dveřmi. Nemohla jsem si nevšimnout, že Erico malinko znervózněl. Domnívala jsem se, že se nacházíme u nějakých jeho známých.

Když však se dveře otevřeli, a v nich se objevila Cristela, krve by se ve mě nedořezal. Okamžitě jsem to pochopila. Jak bylo vidět chtěl mě představit matce.

"Ahoj," pozdravili jsme se. Na Erica hodila vražedný pohled. Nevěděla jsem, jestliže proti mě něco má, nebo jestliže má na celou věc stejný názor jako já. Na seznamování s rodinou bylo až příliš brzy, a ještě ke všemu, kdy já za čtrnáct dni odletím do Monaka.

"To je mi překvapení," řekla Cristela a usmála se.

"Cristelo, co máš za problém?" zavrčel na ni brácha.

"Žádný nemám," odpověděla mu. Poté svoji pozornost stočila ke mě.

"Mohl bys jít napřed? Chtěla bych si s Ingrid o něčem pokecat," řekla Cristela Ericovi.

"Nemusíš slyšet, že se tady svěřuji Ingrid s holčičími věcmi," rychle utnula jeho protesty. On jen zmučeně kývl, a mě poslal omluvný pohled.

Šli jsme kousek stranou, aby nás nikdo neslyšel. Bylo mi jasné, co mi asi bude chtít říct. Jenže slíbit jí, že Ericovi neublížím bylo takřka nemožné. Pokud tedy neodcestuje se mnou. To byla jediná možnost.

"On se do tebe úplně a šíleně zamiloval. Vůbec ho nepoznávám," řekla Cristela, a mě polilo pořádné horko.

"Všimla jsem si," sykla jsem.

"Bojím se o něj," opáčila.

"Potřebuji radu. Za čtrnáct dní odlétám do Monaka kvůli dalšímu tetinu dědictví, a nevím na jak dlouho to bude. A kdo ví, jestliže nebudu pokračovat zase dál," řekla jsem. Cristela jen zavřela oči, a poté si prohrábla oči. Taktéž se otočila směrem na svého bratra, který stál opřený o futra vchodových dveří a pozoroval nás.

"Proboha, to sis teda vybrala načasování! Vždyť on tě chce představit naší mamce, jako tu pravou!" vypískla.

"To mi také došlo, když jsem tě uviděla ve dveřích," dodala jsem.

"Jak mu to mám říct? Myslíš, že bude chtít letět se mnou?" optala jsem se.

"Na pár dní třeba ano, ale pochybuji, že by se tam chtěl usadit natrvalo, a nedej bože, abys ještě v cestě po stopách Janniky pokračovala někam dál," zauvažovala Cristela.

"Co vlastně k němu cítíš?" zeptala se po chvíli ticha Cristela.

"Mám ho ráda, je to hrozně fajn mužský, a pekelně sexy, ale nejsem úplně na stejné vlně jako on. Vše je na mě děsně rychlé. A když jsem tomu všemu chtěla dát prostor, akorát jsme se hádali," chrlila jsem ze sebe.

"Tak to bude ještě veselo," zakňučela.

"Každopádně bys mu to měla co nejdřív říct. Netahat ho za nos," řekla.