Moře pod hvězdami

LXVII.

Album skončilo smrtí Marka, tetina manžela. Osud Jannice vzal i její životní lásku. A na tomto světě zůstala sama. Za bráchou moc chodit nechtěla, jelikož se vinila za jeho život s mojí matkou, a kamarádku vlastně už také neměla. Začala žít tak, jak jsem se dozvěděla z jejich deníků. Album bylo překrásné. Cítila jsem z něj, tu energii prožitého života. Lásky, radosti, štěstí, naděje, snů, ale i bolesti, zklamaní, zoufalství, a trýznivé ztráty. A nakonec odešla i ona. Snad se sešla se svými milovanými. Byla jsem z toho taková smutná. Příběh nedopadl tak, jak bych si přála. Nekončil happyendem, jako každá romantická knížka. Všichni hlavní hrdinové, tedy Marko, Jannika i Matti, již nebyly mezi námi.

"Ahoj!" překvapil mě Dario, když dnes přišel z práce dříve. Odpověděla jsem mu a políbili jsme se.

"Zase ti není dobře, že?" optal se ihned. Okamžitě to na mě poznal, že nejsem ve své kůži. Hodně se mi motala hlava, a celkově jsem se cítila slabá.

"Máš pravdu," opáčila jsem.

"Měla bys s tím zajít k lékaři. Vždyť už je to dlouho, co tě to trápí," řekl mi Dario. Jen jsem kývla. Po pravdě se mi k lékaři vůbec nechtělo. Bála jsem se diagnózy, a proto jsem to oddalovala. Co když je to něco vážného? Nevědomost byla pro mě snesitelnější. A dokud se to nijak nezhoršovalo, věřila jsem, že to přejde.

"Neodvoláme tu dnešní kolaudační grilovačku?" optal se Dario, a já si konečně vzpomněla, proč přišel tak brzy.

"Ne, za chvíli mi bude dobře," opáčila jsem a dopřála si větší doušek vody. Jen mě políbil.

"Kdo všechno přijde?" vyzvídala jsem.

"Rodiče, Mihael, pár kolegů z práce, a tak," řekl. Proboha. Na Lukarićovi jsem se děsně těšila. Naše vztahy byly stále na bodu mrazu.

"A ještě před tím, bych chtěl někam s tebou zajet," řekl mi.

"Kam?" optala jsem se zvědavě.

"Nechej se překvapit. Pojedeš?" opáčil.

"Ano, to překvapení si nenechám ujít," řekla jsem a usmála se. Políbil mě. Oblékla jsem se do svátečního, ale důležitá byla pevná obuv. Dle instrukcí mého přítele.

Nasedli jsme do jeho auta a vyjeli. Cesta netrvala nijak dlouho Objevili jsme se pod pevností Mirabela. Jednou jsme tam už spolu byly. Jenže nyní to bylo jiné. Počasí bylo sice chladnější, ale konečně přestalo pršet, a ukázali se sluneční paprsky. Vyšli jsme po cestičce, která vedla vzhůru. Místy byla kluzká, a bahnitá. Nejspíš budu mít špinavé boty od bláta. Malinko mi tato procházka pomohla. Cítila jsem se o něco líp. Netrvalo nám to nijak dlouho, a byly jsme nahoře. Opřela jsem se o hradby a sledovala paprsky slunce, jak si razili cestu skrz mraky, a jak se to celé odráží v moři. Větřík si pohrával s mými vlasy a já se snažila nabrat do plic, co nejvíce čerstvého vzduchu. Ucítila jsem za sebou Daria, nalepil se na mě. A políbil za ucho. Mým tělem projela vlna elektrizujícího pocitu. Slastně jsem přivřela oči.

"Jsi ta nejkrásnější ženská, jakou jsem kdy viděl. Cítím se s tebou tak, jako nikdy před tím. Vím, že jsi to ty. Moje vysněná. Matka mých dětí. Ta, s kterou chci zestárnout," šeptal mi do ucha a já zatajila dech. Poté se odtáhl.

Stále jsem stála zády k němu a koukala na dokonalou scenérii. Bála jsem se otočit. Třeba mi jen chtěl dát prostor, abych jeho slova vstřebala. Pokud by to však bylo jen o tomto, netáhl by mě sem. Vždyť jsme byly spolu chviličku. Sice jsme spolu bydleli, ale pořád to byla dost krátká doba. Měla jsem strach z té rychlosti, jak jednotlivé kroky šli. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Když jsem se otočila, moje obavy se potvrdili.