Moře pod hvězdami

L.

Na sobě jsem měla černé pouzdrové koktejlové šaty bez ramínek s košíčkovou výztuží poprsí, přes to jsem měla krajku až ke krku, která mi zahalila i kousek ramen, tudíž nevypadali vůbec nevkusně, ale spíš elegantně, a slušivě. Vlasy jsem si vyčesala do krásného, a slušivého drdolu, až jsem sama byla překvapená, jak se mi podařil. Jako líčení jsem volila nude kouřovky, a červenou rtěnku. V ruce jsem držela psaníčko. Sama nad sebou jsem se divila, že jsem se nechala přemluvit. Dario mě poprosil, jestli bych mu dneska dělala doprovod na firemním večírku, který pořádal jeho otec. Podle jeho slov ho už nebavilo poslouchat řeči o tom, že nemá partnerku, a žije samými večírky. Konečně před mým domem zastavilo černé Audi, a z něj vystoupil Dario. Na sobě měl velice pěkný a jistě drahý oblek. Vypadal jinak. Nezvykle, ale přece tak přitažlivě. Když mě uviděl spadla mu brada, a zíral na mě pár vteřin jako smyslů zbavený. Malinko jsem znejistěla.

"Je to moc?" optala jsem se a podívala se na sebe.

Znovu, přesně jako tenkrát na ulici, si mě jemně chytil dlaní za krk, přičemž jeho palec směřoval k uchu, a jeho rty se otřely o ty mé. Jemně, svůdně a žadonili o povolení. Moje tělo okamžitě zaplavila vlna slastných pocitů, které dlouho byly uvězněny u mě hluboko pod povrchem, a nyní byly aspoň na chviličku vysvobozeny. Bála jsem se, že se mi podlomí nohy na těch vysokých podpatkách. Moje rty se pootevřeli, a opět mu dovolili uzamknout naše rty do neuvěřitelně dokonalé souhry. Byl mi ochotný dát cokoliv, co budu jen chtít.

"Promiň, nemohl jsem si pomoci," vydechl, když se naše rty od sebe po dokonalé souhře odlepily, a on poodstoupil.

"Jsi překrásná. Moc ti to sluší," řekl mi a nabídl mi rámě.

Ještě stále omámená jsem chvíli zůstala nechápavě civět, ale pak jsem se z toho transu dostala. Přijala jeho rámě, a šli k autu. Posadila jsem se na místo spolujezdce, zapnula si pás, a Dario za mnou gentlemansky zavřel dveře, a sám se posadil na místo řidiče. Nastartoval, a z rádia se linula hudba z nějaké rádiové frekvence.

"Jsem malinko nervózní, nikoho tam neznám," řekla jsem. Dario se usmál.

"Neboj se, bude to v pohodě. Bude tam můj brácha Nikola, a pak ještě Mihael," odpověděl. Když jsem slyšela, že tam bude i místní fotbalista hrozně jsem za to byla ráda. Mihael byl fajn. Pohodář.

"Jo, na Mihaela se těším," řekla jsem spokojeně a usmála jsem se.

"A na mě ses netěšila?" vyjekl Dario, a i přes tmu v autě jsem měla pocit, že jsem zahlédla na jeho tváři něco jako zklamání a smutek. Snažila jsem se podívat pořádněji, ale už se tvářil zase jako před tím.

"Taky," sykla jsem. Moc mu to jako odpověď nestačilo, ale mlčel.

Zastavili jsme u kamenné zídky, vystoupili, a šli k bráně. Dario zazvonil a chvíli jsme čekali, až se ozve bzučák, který dveře otevře. Jakmile se ozval protivný bzučivý zvuk, Dario do dveří strčil, a ony se otevřeli. Zvuk utichl a my šli dál. Můj pohled spočinul na obrovské vile, kterou jsem snad viděla poprvé. Byla moderní. Zahrada byla pravidelně upravována, květiny krásně vysázené, vše bylo do detailu sladěno. Tady opravdu bylo peněz dost.

Vstoupili jsme do vily, a já nevěděla, kam se podívat dříve. Vše tak neskutečně precizně zkombinované, decentně, a přitom tak do očí bijící. Na stěnách mě zaujali i obrazy. Některé byly abstraktní, někde byl portrét. Zajímavé.

"Líbí se ti tu?" optal se Dario.

"Ano, máte to tu pěkné," opáčila jsem.

"Ty obrazy malovala moje máma. Brzy se s ní seznámíš," řekl Dario. Proboha!