Moře pod hvězdami

XL.

Odložila jsem tetin deník stranou, jelikož jsem už déle nedokázala ignorovat svůj kručící žaludek. Vstala jsem a přešla k lednici. Dlouze jsem se do ní dívala a hledala něco, na co bych měla chuť, a hodilo se to jako oběd. Bohužel na nic z toho jsem neměla chuť. Povzdechla jsem si. Po pravdě se mi vůbec nechtělo někam jít, a vařit už vůbec ne. Zavřela jsem lednici a můj pohled spočinul na okně.

Pohlédla jsem na klidnou zátoku, a až poté jsem si všimla osoby, která stála zády k mému domu, ale i zezadu jsem ji bezpečně poznala. Krve by se ve mě nedořezal. Bylo pravdou, že jsme se několik měsíců neviděli, ale rozhodně mi nechyběla. Moje matka. Právě se otočila, a šla i se svým kufrem pryč. Rychle jsem se podívala z okna z ložnice kam míří. Právě si otevírala dveře sousedního domu.

Přecházela jsem po místnosti sem a tam, masírovala si spánky a horečně přemýšlela, co mám dělat. Najednou jsem i na hlad, který mě sužoval zapomněla. Měla jsem značné obavy, že jde po mých stopách. Zkrátka, že mě pronásleduje, nebo to mohlo být jinak? Kde vzala peníze na to, aby si mohla koupit sousední dům? Najednou jsem si vzpomněla na úvodní slova z tetina deníku. Toto mělo být to překvapení? Vážně?

Seděla jsem na gauči a koukala do blba, jak se říká. Stále se mi honilo hlavou, proč moje máma se zde objevila, a co s tím má moje teta. Ozval se zvonek u dveří. Dala bych cokoliv, aby to byl Sandros, ale něco mi říkalo, že to nebude on. Byl v práci. Zhluboka jsem se nadechla a šla otevřít. Nemýlila jsem se, za dveřmi stála máma v plážových šatech.

"Holčičko!" vypískla a chytla mě kolem krku. Překvapeně jsem zůstala stát, jako solný sloup. Nepamatovala jsem si, kdy naposledy mě obejmula, a holčičko mi snad nikdy neřekla.

"Mami? Co tady děláš?" zeptala jsem se.

"Tomu neuvěříš!" vypískla. Jen jsem pozvedla obočí.

"Mohu tě pozvat na oběd? Po té náročné cestě mi docela vyhládlo," řekla a dychtivě čekala na moji odpověď.

"Asi jo," sykla jsem. Rychle jsem se převlékla a dovedla nás do restaurace, která byla nedaleko od našich domovů.

Posadili jsme se a mlčky se podívali do jídelních lístků. Absolutně jsem nemohla uvěřit tomu, že sedím v restauraci se svojí matkou, která je zticha. Nic neříká, do ničeho mi nemluví, nepoučuje a nevyzvídá. Takovou jsem ji nikdy nepoznala. Bála jsem se, že se něco stalo, že se chová jinak. Nemohla jsem tomu uvěřit. Za celý život jsem nepoznala, jaké to je, sedět vedle matky v tichosti, anebo jen hovořit o blbostech. Nic neřešit. Být takové ty nejlepší kamarádky, jako to většinou mezi dcerou a matkou bývá. Měla jsem pocit, že zde sedíme, jsme matka s dcerou, ale i přesto všechno, jako bychom byly dva úplně cizí a rozdílní lidé. Přišel číšník a my mu nadiktovali své objednávky. Poté matčin pohled spočinul na mě.

"Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděla," začala jako první. Její hlas se lehce třásl.

"Mám se dobře. Cestuji, poznávám nová místa, lidi," odpověděla jsem tiše.

"Co ty tady? A co vlastně chceš? Přišla si mě opět terorizovat?" vybalila jsem na ni. Už jsem tu nevědomost a nervozitu nemohla déle snášet.

"Ingrid, uklidni se. Nepřijala jsem abych komukoliv znepříjemňovala život, a tobě už vůbec," řekla. A nadechovala, že bude pokračovat, ale já ji do toho skočila.

"Pravda, mě si život ztrpčovala už dost," zasyčela jsem. Nemohla jsem si pomoci, slova ze mě šlehali jako blesky.

"Nepřijala jsem se hádat. Poslouchej mě chviličku," zaprosila moje máma. Jen jsem kývla, a svůj pohled sklopila.

"Armin požádal o rozvod, a nakonec nás i rozvedli. Nechal mi dům, a zmizel neznámo kam. Najednou jsem zůstala sama jako kůl v plotě. Jen Sten je na mé straně, ale to je jedno," začala.

"To se dalo čekat, mami, že tátovi došla trpělivost. Myslím si, že si zaslouží klid od tebe," dodala jsem.

"Co se dá dělat. Chtěl to, má to mít. Nakonec mě to tak nevadí," odpověděla mi. Číšník nám donesl pití a poté odešel. Napila jsem se limonády, a máma to udělala také.

"Proč jsi tady? A kdy se vracíš do Talinnu?" zeptala jsem se.

"Do Talinnu se jen tak nevrátím. Řekla jsem si, že začnu znovu," odpověděla. Měla jsem co dělat, abych se udržela, a neřekla ji něco od plic. Kdyby začala od znovu před lety, všichni mohli být spokojeni. Škoda slov.

"Jednoho dne se u našich dveří objevil právník Janniky Riemann, byla jsem vzteky bez sebe. Chtěla jsem s ním vyrazit dveře s tím, že ty jsi kdoví kde, a Armin doma již nebydlí," začala vyprávět. Konečně.

"Prý jde za mnou. Když jsem to slyšela, říkala jsem si, že mám asi horečku. Nakonec jsem ho tedy pozvala dál a čekala, co z něj vyleze. Předal mi klíče od domu, který stojí vedle toho tvého, a dopis od Janniky," mluvila. Tak toto bylo to překvapení, teto?

"Když jsem to uviděla, nevěřila jsem svým očím. Nejdříve jsem to zavřela do šuplíku a nechtěla o tom ani slyšet, ale nedalo mi to. A také Sten mě přemluvil, abych to zkusila," hovořila.

"A tak jsem tu. Koukám, že zde toho moc není, ale nestěžuji si. Okolí je klidné, a překrásné," řekla.

"Co stálo v tom dopise od tety?" zeptala jsem se.

"Jestli chceš, přečti si ho. Mě je už všechno jedno. Úplně jsem na všechno rezignovala," řekla, sáhla do kabelky, a vytáhla obálku, a tu mi podala. Převzala jsem ji a vytáhla z ní dopis. Poznala jsem tetino písmo.

Milá a drahá Elen

prosím, nerozčiluj se hned, a aspoň si tyto řádky přečti. Moc mi na tom záleží. Jestli můžeš udělej tuto poslední věc pro mě. Mám málo času, ale ty ho máš hromadu, a využij toho!

Víš, že jsem se ti omluvila za vše, co jsem ti udělala několikrát. A i nyní mě to stále mrzí. (Věřit mi klidně nemusíš). Nyní se ti omluvím znovu a naposledy.

Omlouvám se, za všechno, co jsem ti provedla, a za to, že jsem nebyla nejlepší kamarádkou, jakou jsem měla být. Bohužel už nic z toho, co se stalo nevrátím zpět, i když bych chtěla. Je mi to všechno líto, a jestli někdy přijde den, kdy na ty křivdy zapomeneš a smíříš se s nimi, tak tě žádám jen o jediné. Přijmi moji omluvu, a snad mi i odpusť. (Možná toho chci asi příliš).

Jestliže si nevyrazila s mým dlouholetým přítelem a právníkem dveře, dobře si udělala. Kefalonie je místo, kde člověk je sám sebou ať chce nebo ne. Na nic si člověk nemusí hrát. Je tam malá vesnička Asos. Právě tam člověk má šanci přijít na jiné myšlenky. Myšlenky plné klidu, míru a smíření. Možná bys tam mohla najít stejný pokoj v duši jako já.

A když nad tím dlouho a zbytečně nebudeš přemýšlet, možná tam najdeš i překvapení. Když to všechno půjde tak, jak jsem odhadla, a naplánovala. Můžeš získat mnohem víc než jen klid, mír a vnitřní sílu. Třeba si najdete cestu, která by mohla vést stejným směrem. Myslím, že už tušíš, kdo by tam mohl být. A věřím, že nezaváháš, a uděláš první krok. Z celého srdce ti přeji, aby se vám to povedlo. Aby se vše zlepšilo, a urovnalo. Bude to však chtít snahu, a trpělivost.

Na závěr ti přeji všechno jen to nejlepší. Ať najdeš to po čem tvoje zraněné srdce tak dlouho prahne. Tvoje cesta teprve začíná, vydej se po ní z vesela a rozevřenou náručí. Stále si mladá, a krásná. Žij, jako by to mělo být naposledy. Chyť se své šance. Moje cesta tímto skončila, splnila jsem vše, co bylo potřeba, abych aspoň v klidu mohla odejít. Nyní je to už na vás.

Sbohem moje nejmilejší a nejlepší kamarádko. Loučení je vždy v něčem tak těžké, ale pro mě tak osvobozující. Vím, že to takto má být.

Sbohem
Tvoje Jannika.

Po tvářích se mi kutálely slzy jedna za druhou. Vše jsem pochopila. Tento dopis byl poslední, ještě naposledy se chtěla své kamarádce omluvit, a proto ji odkázala dům vedle mého. Věřila, že si dokážeme k sobě najít cestu. Zachránit tak poslední střípky mezi dcerou a matkou. Moje matka však vypadala, že ani po tolika letech ji její zradu není schopna odpustit.